2005 Regionem ve stínu památných stromů + 2006 U pramenů živé vody + 2007 Město v přírodě, příroda ve městě + 2007 U pramenů živé vody + 2008 Od pramene k ústí aneb říčky potoky + 2009 Na vlnách stříbrných rybníků + 2010 Pěšinkami zámeckých parků + 2011 Stíny lesa tajemné + 2012 Šel tudy, měl dudy + 2013 Putování románovou krajinou + Ostatní

(k.ú. Strašín, Soběšice, Strašice, Zvotoky, Škůdra, Tažovice, Volenice, Štěchovice, Novosedly, Katovice)

„Život učitelského chlapce se v ničem nelišil od života ostatních venkovských dětí. I v jeho kapsách by jste nalezli provázek s udicí, přichystanou pro lov okounů v potoce Kolčavce, jako ony pociťoval trnutí strachu při večerních výpravách za lusky. Později vodil své hosty údolím Kolčavky a ukazoval jim vrchy a lesy se starobylými jmény: Vraník, Kůstrý, Na Lipici, Boží kámen…“
(L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s.105)

(k.ú. Pačejov, Jetenovice, Velký Bor, Svéradice, Babín, Horažďovice, Střelské Hoštice, Dolní Poříčí, Katovice)

„Bohumil (Bohumil Ullrych /1893-1948/ významný jihočeský malíř, přítel L. Stehlíka) chodíval nejraději s panem učitelem na lov ryb a raků do potoka Rachače pod Kátouckou horu. Tehdy ještě zněla vesnice písní cepů dlouho do vánoc a z chalup voníval chléb. Od dětství poznával tak důvěrně celý barvitý život staré vsi, její zvyklosti a ustálený řád, který se v jádře neměnil do první světové války.“
(L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s.108)

Nenalezneme v katastru Strakonic větší lesní komplex než Srpskou, vypínající se vrcholem Velká Kakada jihovýchodně nad městem do výšky 564 m nad mořem. „Kakada“, případně „kakadu“ je starý i současný název pro vyčesané vlasy čili jakousi chocholku a je možné, že poněkud zvláštní název vrcholu se odvozuje odsud, protože při pohledu z okolí opravdu připomíná čupřinu, vyčesanou z krajiny.

Aniž jsme museli opustit území města, přebrodili jsme zdárně řeky, slepá ramena a rybníky, vystoupali na kopce i skály a hledali zlatá zrnka na vřesovištích bývalých sejpů. Ale z pohledu 3.467 „strakonických katastrálních hektarů“ to stále ještě není všechno. Na samém západním okraji totiž skrývají místo téměř neznámé, tajemné a nepřístupné, zkrátka pralesovité, ačkoli název Bažantnice nezní příliš tajemně a s přídavkem „u Pracejovic“ dokonce ani ne strakonicky. Rozložena po pravém břehu řeky Otavy, jen pár metrů přes vodu proti Novému Dražejovu, pohltí však návštěvníka jako opravdový prales, k čemuž ji opravňuje „certifikát“ vycházející z odborného posudku.

Celých 46 kilometrů, stále severním směrem, putuje řeka Volyňka, aby se ve Strakonicích setkala s Otavou. Pod dohledem původně vodního hradu mocného rodu Bavorů (bavor znamená přeneseně staročesky mohutný, hromotlucký člověk) na skalnatém ostrohu, dnes národní kulturní památky, si podávají ruce rozvážná, zlatem a perlami ozdobená matinka Otava, s rozvernou, trochu potřeštěnou dceruškou Volyňkou, krásnou jen svou přirozeností a odlesky vln. Jejím rodištěm je udržovaný pramen na úbočí Světlé hory (1123 m n. m.) za Vimperkem, vytvářející nejprve malou Světlohorskou nádrž, dříve využívanou pro plavení dříví. Odtud řeka postupně přenáší šumavské světlo přes Vimperk, Čkyni, Malenice a Volyni až do Strakonic.

Ze všech světových stran jsou Strakonice obklopeny zajímavými přírodními lokalitami a jedna z nich je dokonce schována přímo v průmyslové zóně města. I když schována není to správné slovo, neboť Kání vrch (407 m n. m.) je výrazný, poměrně prudký skalnatý svah s výchozem vápenců na okraji údolní nivy řeky Otavy, mezi budovami nového Fezka a železnicí na Blatnou. Jde o nejvýznamnější geologickou zajímavost města a jako taková se ocitla i v tzv. územním systému ekologické stability (ÚSES) Strakonic v kategorii interakční prvek.

Město Strakonice se dočkalo hradeb až v roce 1529. Kamenná zeď z lomového kamene, před níž široký příkop naplněný vodou a val a tři bašty. Po třech stoletích vše dosloužilo, příkop byl zasypán, val zarovnán a vyvstala otázka co s nově vzniklým prostorem.