11. Závěrečné vyhodnocení aneb Jak putování (nejen) za kouzelnými studánkami končí …

Správné odpovědi na soutěžní otázky 10. dílu:
10.1. Vladimír Michal (1925-2000), autor povídkové knihy Světáci, o pošumavských cirkusových „světácích a Zdeněk Podskalský (1923–1993), režisér filmu Světáci, o velhartických fasádnících v Praze, byli téměř vrstevníci, takže se určitě mohli potkat.

10. „Poutnické“ prameny a studánky v krajině čekající aneb Jak (nejen) Svatý Peregrin cestu k domovu ukazuje …

“Ptejte se na cokoliv v této krajině, odpovídá Vám vždy mythus, pověst nebo legenda. Zvlášť krásná je o Strašeni. Tam žil po husitských válkách farář Mistr Martin Strakonický, poustevník a divotvorce, který svou asketickou zbožností získal si úcty přímo světecké. Jemu se prý zjevila Panna Maria a vymáčkla svým prstem důlek v kameni. Nemusíte věřit legendám, ale pravdou zůstává fakt, že i v nejsušších létech je tato prohlubeň vždy plná voda, velmi blahodárné pro oči nemocné. Z celého Pošumaví putují zbožná procesí do zdejšího poutního chrámu o dvou věžích, aby si vyprosila u nebeské Panny přímluvu pro všechna svá příští konání.“
(L. Stehlík, Země zamyšlená, 1947, s. 71)

9. „Vodňanské“ prameny, od přírody studené, jako křišťál čisté aneb Jak (téměř) minerálka u Chelčic léčila…

“Avšak prve, nežli se přiblížíme lidem, třeba jest ohlédnouti se po krajině, jež všude souvisí s povahou a duševními vlastnostmi člověka, rozbivšího v ní trvale stánek pro sebe i své potomstvo“. Tato biblicky prostá slova, jimiž uvedl Josef Holeček první svazek svého monumentálního díla, mně stále zněla v mysli cestou od Vodňan ke Stožicům. Vlevo chelčický kostel, na obzoru vrch Pražák, vpravo Skočická hora a cestička v kotlince uprostřed mezi nimi, toť rodiště milovaného písmáka „Našich“. „Jak naši žijou a umírají“ jsem se dočetl dávno, znám všechny postavy této jihočeské ságy a náhle jsem zatoužil poznati důvěrněji i jejich rodiště.“ (L. Stehlík, Země zamyšlená, 1947, s. 210)

8. „Mariánské“ prameny na Blatensku aneb Jak léčivá voda (nejen) oči léčila…

“Tehdejší Rošice vděčily za svou proslulost především léčivé studánce a milostnému obrazu “kojící” Panny Marie, k němuž přicházela procesí z celého kraje. Scenérie zůstala táž jako před sedmdesáti lety, jen lesy se změnily po obou stranách čekanické silnice a stará hajnice u rošické myslivny se zatím sesula v hromadu trosek. Jsou tu i jiní lidé, vlídní a hodní, ale jen kaplička si zachovala svou podobu beze změn… Kdykoliv jsem šel do Škvořetic, vždycky mě proháněl déšť, pokaždé jsem viděl oráče proorávat kvetoucí brambory a před vsí v rybníce se koupaly děti. Škvořetice byly známy svou léčivou studánkou a poutěmi. Chodívala na ně i Alšova (Mikoláše Alše, pozn.) maminka s chlapci a kupovala si tu písničky, z nichž vznikl její špalíček.“ (L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 82 a s.98)

7. „Vápencové“ zdraví z Pootaví aneb Jak vojáci (někteří) léčivé vodě děkovali…

“A neopomeňte se podívati pod Svatem na lázně svaté Anny, jejichž voda je léčivá a chcete-li se jíti podívat na pouť i k jiným kapličkám, svaté Anně zasvěceným, jsou ještě v Břežanech a Kraselově…Ptejte se na cokoliv v této krajině, odpovídá Vám vždy mythus, pověst nebo legenda… Než vejdeme do Horažďovic, měli bychom si něco zopakovati z jejich historie – ale to si přečtěte jindy v knihách učených. Jen tolik podotkněme, že u mlýna Jarova zemřel morem při obléhání tohoto města první Habsburk na českém trůně, král Rudolf, a že i mrtvola tohoto vladaře, nazvaného pro jeho skoupost král „kaše“, hrála tehdy při vzdání Horažďovických velmi důsažnou roli.“
(L. Stehlík, Země zamyšlená, vyd. 1947, s. 69/70).

6. „Annenská“ Dobrá Voda u Kraselova aneb Jak černá paní ke studánce chodila…

“Celé Pošumaví je samá Svatá Anna. A v každé vsi uvidíme nějaký krásný domovní štít a nikde není rozhozeno tolik zbytků starých tvrzí a zámečků jako tady. Vytvářel se tu zvláštní typ drobné šlechty, nazývané kobylkáři, z nichž Kraselovští vymyslili i pověst, dávající zdání historie, aby jí podtrhli svou rodovou starožitnost. Myslím na truhlu, chovanou v kraselovském kostele, která předpovídala smrt. I když mnozí zdejší lidé, nazývaní světáci, viděli opravdu veliký kus světa, lnou k rodné domovině a vžívají se zas do starého způsobu života. Na staré důvěřivosti a starožilosti kořistnili mnozí čiperní podnikavci, ale lid rostl dál ze svého jádra a myslil si při tom své.” (L. Stehlík, Země zamyšlená I, vyd. 1986, s. 223).

5. „Svaté“ studánky na Volyňsku a Česticku aneb Zdravá voda (sůl promine) nad zlato…

„Strohý obrys Boubína vedl mne jižně Strakonic po vlnách kopců drsnatou málomluvnou krajinou směrem k Volyni. Dole pod olšemi přeskakovala voda hladké kamení, měníc se co chvíli ve vymrštěný pstruží hřbet, a na žitných políčkách plál z prořídlého nízkého obilí chuďoučký planý mák. Kopky sena už hnědly na zatopených lukách, přibývalo pahorků i pastvin, odkud se rozléhala kejhání početných husích hejn. Až z Plzně si jezdí v podjarním čase ženy železničářů k Volyni pro housátka. Žluťoučká jako kanárci je přenášejí babičky v košících šátkem přikrytá z kouzně na první travičku a sotva se u plotu objeví první kopřivy, už je děti škubají pro malé štěbetníky.“
(L. Stehlík, Země zamyšlená, 1947, s. 127/128)

4. „Pošumavská“ Dobrá voda u Nahořan aneb Jak knížete Oldřicha divoká kočka přepadla…

„Pro Nahořany věru vymyslili případné pojmenování. Je to ves na kopci, odkud je nejkrásnější pohled nejen na Pržmo, ale i na celé lesnaté pásmo svatomářské s Boubínem a Bobíkem v pozadí, které jsem obzíral z oken školy. Kolem ní je zahrada, jejíž rudnoucí třešně na vzrostlých stromech nedají spát nahořanským klukům…Rozloučili jsme se před školou a já, s radiovkou plnou darovaných chrupavek ze školní zahrady, vyrazil k Dobrši… A je potřeba ten kraj milovat nesobeckou láskou, pečlivě shledávat jeho krásu, abys odtud z těch kamenitých strání neutekl steskem po bohatší přírodě. Není to kraj, který na první pohled zaujme, je nutno učit se jej teprve milovat...“
(L. Stehlík, Země zamyšlená 1, 1986, s. 224,225 a 229)

3. „Královácký pramen“ Dobré vody u Milejovic aneb Sluneční paseky z nejhlubších lesů…

“Dobrá Voda, jako ostatně všechny Dobré Vody, co jsem jich viděl, vznikla kolem léčivé studánky. Víra v její zázračnou moc je živá i dnes. Na malé akropoli uprostřed lesa stojí kaple, jejíž architektura neudiví, ale alej bílých kapliček, rozestavených v kruhu pod košatými lipami, vyzařuje takovou zvláštní poezii, až ti zatrne srdce. Místo pro usebrané zpovědi duše, tišina soustředěná k modlitbám, díkům, prosbě a zasnění. Nerad jsem se loučil s touto dobrovodskou poezií, nevěda, vstoupím-li sem ještě jednou v životě.” (L. Stehlík, Země zamyšlená, 1986, s. 219)

2. "Železitý pramen" Dobré vody u Štěkně aneb V širém poli studánečka, kamenná…

"Plyň, řeko, zatoč se před samotou u Mostáka a vpluj zeširoka ke Štěkni. Bohumile Ullrychu, všechny ty pradleny a všichni ti rybáři od štěkeňského jezu se rozběhli do tvých obrazů, lyrických a modrých jako zdejší nebe… Vím, jak se rád vracíš do tohoto městečka, stuleného pod windischgrätzským zámkem jako kuřátka pod kvočnou - k zámečku, z něhož se dnes ozývá dívčí smích a vyhlédnou tváře ctihodných Anglických panen, řádových sester - jak si citlivě kreslíš starou barokní faru se statuí svatojanskou i průčelí statku "u Sosnů". Prostý sedlák nechal si zde postaviti lepší architekturu, než celé šlechtické rody za staletí." (L. Stehlík, Země zamyšlená, 1947, s. 94/95)

1. „Zázračný“ pramen U Dobré vody na Podsrpu aneb „Panenko Maria Posrpenská, za co mě trestáš…“

“Ani zbrojovka, vyrábějící motocykly, ani překotně rostoucí ulice nového města nám nevyvolají duši strakonickou. Ta je skryta v gotických freskách ambitů, kde stávala proslulá Madona Strakonická a nesvěřuje se na potkání. Jistě by nám o ní mohla mnoho zasvěceného pověděti historička umění dr. Alžběta Birnbaumová, jejíž gotické objevy v celém kraji radostně překvapily všechny ctitele umění. Přiblížila nám nově i Pannu Marii Podsrpenskou, do jejíhož kostela putuje tolik procesí z celého širokého okolí... (L. Stehlík, Země zamyšlená, 1947, s. 89)

0. Brány vodníkova království se poprvé otevírají…

Nekonečně inspirativní jihočeská krajina…Slavní čeští romanopisci, básníci, malíři, dramatici, filmaři i vědci ji vzali za svou a zobrazili ve svých dílech, ke kterým se neustále vracíme a snažíme se z nich čerpat poučení do dnešního složitého života, ze kterého pomalu odchází dlouhá koronavirová pandemie a střídá ji nesmyslná, bohužel však skutečná, nikým nečekaná válka…

Syndikovat obsah