2012 Šel tudy, měl dudy

Soutěž "Šel tudy, měl dudy…"


Město Strakonice, prostřednictvím MěÚ Strakonice, odboru ŽP, ve spolupráci s MěÚ Blatná, odborem ŽP a MěÚ Vodňany, odborem ŽP, vyhlašuje jedenáctý ročník ekologické soutěže pro školy i veřejnost :

ŠEL TUDY, MĚL DUDY…
Zemí zamyšlenou 2012

„Zvláštní souvislosti nalezneme i v lidských osudech. Tato krajina měla dudáka, jenž hrál o půlnoci viselcům, věrojatě pomyslíte na pověst, ale pod Smrtí horou žil ještě nedávno pohodný, jemuž dudy hrály jen o málo uměleji než kdysi proslavenému Švandovi. A dudácká tradice Strakonic ožila v Prácheňském souboru, jehož duší je Josef Režný, který se svými dudami hrál i za hranicemi.“
Ladislav Stehlík, Země Zamyšlená 1, s261, 270“

11. Strakonický dudák ve filmu a loučení …


„Pro Bohumila to byla nejkrásnější a nejstarobylejší česká krajina. Tehdy se vracíval z dalekých cest, které podnikal s Pěveckým sdružením pražských učitelů až do zámoří a jako kdysi Tylův Švanda dudák dostal se s muzikou do celého světa…. (L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 112)

10. Strakonický dudák stále kráčí světem…


„Když nám v síni Jelence strakonického hradu zahrály tři mladičké dudačky, poslouchali jsme je jako u vytržení. Pravda, bývali ve Strakonicích slavní dudáci, ale o dudačkách jsme dosud neslyšeli. Dudácká tradice Strakonic ožila v Prácheňském souboru, jehož duší je Josef Režný, který se svými dudáky hrál i za hranicemi. On podnítil studenta Jindřicha Jindráka, aby se naučil hře na tomto starém nástroji a hrál s nimi v jeho souboru. (L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 2707)

9. Strakonický dudák jako naděje národa…


„Dominantu kraje tvoří „Kátoucká hora“ se spečenými valy pravěkého hradiště, k níž je soustředěn děj balady Čelakovského z „Ohlasů písní českých, nazvané „Svatební den“. Pod horou je starodávný můstek, pojmenovaný po Žižkovi,z roviny se zvedá zámeček Střela a tmí se Šibeniční vrch, kde prý hrával Švanda dudák viselcům na trojhranu šibenice. Na obzoru dýmají komíny strakonické fezárny a zbrojovky a melodii kraje vyzpívává řeka Otava.“ (L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 107)

8. Odkud přišel strakonický dudák…


„Tato krajina měla dudáka, jenž hrál o půlnoci viselcům, věrojatě pomyslíte na pověst, ale pod Smrtí horou žil ještě nedávno pohodný, jemuž dudy hrály jen o málo uměleji než kdysi proslavenému Švandovi…Dlouhá léta zde působil pan řídící Martin Ruth, za jehož doby se tu hrávala ochotnická divadla, jimž přírodní zákoutí křikavské tvrze dávalo překrásnou scenérii, ať už tu byl hrán Tylův Strakonický dudák nebo zdramatizovaný román Ivana Klicpery..“ (L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 261)

7. Strakonický dudák na jevištích


„Hledaje stopy starého zámeckého dřevěného divadla, vzpomněl jsem i vaší veliké křížové cesty, Josefe Kajetáne. Jedno z jejích posledních zastaveních bylo tady v Blatné. Přijel jste sem roztřásán horečkou na kodrcajícím voze odněkud z Vodňan a ještě jste se šel podívat na staré divadlo v zámeckém parku, kde jste před lety hrál. Bylo zřízeno právě v roce vašeho narození. Ještě vás pohostili v zámku a potom v hostinci u Bílého lva jste prožil smutnou horečnatou noc…
(L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 72)

6. Dudák ve víru národního obrození


„Jméno tohoto města však nejvíce zpopularizoval Tylův Strakonický dudák, zdramatizovaná a zkrášlená místní pověst o čarovných dudách. Snad vznikla po Tylově návštěvě u zdejšího truhláře písmáka Jana Vlastislava Plánka v době vlasteneckého nadšení, kdy kočující herecké společnosti křísily na venkově národní vědomí měšťanských starousedlíků. Plánek je výrazná postava a literární historie o ní dobře ví.“
(L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 268)

5. Švandovo putování Strakonicemi


„Kouzlo místních pověstí už od dětství vzrušovalo vnímavou mysl spisovatele a ředitele škol Adolfa Daňka, narozeného v domku zámeckého zahradníka. O jedné chlubné paní vrchní, která si nechala z chlebového těsta udělat střevíce na nedělní mši. Když noční vítr lomcuje starými lucernami, rozléhá se nádvořím její zoufalý pláč. A v ten čas je slyšet i vřeštění známých dud za kostelním oltářem…“
(L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 268)

4. Švandovo „dělnické“ a „šelmovské“ putování.


„Dole stříbrný provázek Blanice se leskne mezi kamením a drsnými stráněmi, vidíš mlýn u Baštů, pilu i vsi na kopcích, na severní straně sedlo Skočické hory a východně „pustý zámek“ helfenburský. Zadíván přes ostrý obrys Bobíku k hranicím země, myslíš na těžké lidské dílo tam dole, na pily a sklárny, na kamenitá bramborová políčka, těžké orání na vršku, vysilující dřevařskou práci v lesích, na bídu nízkých baráčků s obědy z brambor a kyselého zelí…“.
(L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 241)

3. Švandovo druhé putování kolem Otavy …


„Nechme uplývat řeku až někam pod Zvíkov a vydejme se po hřebeni kopců na obhlídky jiné! Pohled k Přeborovicům mi vyvolal jednu postavu z Heydukova literárního díla, kterou starý básník umístil do přeborovské chalupy a do komnat štěkeňského zámku. Ani jednající osoby, ani prostředí a děj nevznikly v básníkově fantazii: Heydukova Běla skutečně žila, ale nevím, zda autor zvolil dobře poddtitul své knihy, označiv je „idyla z Pootaví“.
(L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 284)

2. Švandovo první putování kolem Otavy …


„Dojeli jsme sem od Mladějovic, vsi s renesanční tvrzí a přízemní školou, kde strávil několikeré prázdniny svých mladých let národní umělec Josef Skupa. Vzpomínám i na Mikoláše Alše a jeho překrásný akt, který vyjádřil všechnu líbeznost a dívčí půvab řeky Otavy a dudáček nám u ní zahraje pod hvězdnatým nebem. Rozkvétaly štěpy, slunce zapadalo do šedomodré hloubky a v tomto jarním rašení jsem nějak intenzivněji než jindy pociťoval pravěký mýtus této krajiny."
(L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 284, 287)

1. Dudáci přicházejí na Strakonicko…


„Přisoudil-li archeolog Bedřich Dubský krajině střední Otavy zvláštní slovanský kmen, pozornější zrak i sluch postřehne v povaze i dnešních lidí zvláštní rysy, na prvý pohled i poslech zcela odlišné od ostatních Jihočechů. Poměrná zámožnost vypěstovala zde furianství a smysl pro jadrný vtip, zvýšený smysl pro vlastnictví a z něho plynoucí cit pro vše, co je reprezentuje. Zde je domovem bujarost i opatrnost, která se nikdy nepředá, lpění na svém, ale i určitá okázalost, je-li toho potřebí."
(L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 261)

Syndikovat obsah