2007 Město v přírodě, příroda ve městě

Nenalezneme v katastru Strakonic větší lesní komplex než Srpskou, vypínající se vrcholem Velká Kakada jihovýchodně nad městem do výšky 564 m nad mořem. „Kakada“, případně „kakadu“ je starý i současný název pro vyčesané vlasy čili jakousi chocholku a je možné, že poněkud zvláštní název vrcholu se odvozuje odsud, protože při pohledu z okolí opravdu připomíná čupřinu, vyčesanou z krajiny.

Aniž jsme museli opustit území města, přebrodili jsme zdárně řeky, slepá ramena a rybníky, vystoupali na kopce i skály a hledali zlatá zrnka na vřesovištích bývalých sejpů. Ale z pohledu 3.467 „strakonických katastrálních hektarů“ to stále ještě není všechno. Na samém západním okraji totiž skrývají místo téměř neznámé, tajemné a nepřístupné, zkrátka pralesovité, ačkoli název Bažantnice nezní příliš tajemně a s přídavkem „u Pracejovic“ dokonce ani ne strakonicky. Rozložena po pravém břehu řeky Otavy, jen pár metrů přes vodu proti Novému Dražejovu, pohltí však návštěvníka jako opravdový prales, k čemuž ji opravňuje „certifikát“ vycházející z odborného posudku.

Celých 46 kilometrů, stále severním směrem, putuje řeka Volyňka, aby se ve Strakonicích setkala s Otavou. Pod dohledem původně vodního hradu mocného rodu Bavorů (bavor znamená přeneseně staročesky mohutný, hromotlucký člověk) na skalnatém ostrohu, dnes národní kulturní památky, si podávají ruce rozvážná, zlatem a perlami ozdobená matinka Otava, s rozvernou, trochu potřeštěnou dceruškou Volyňkou, krásnou jen svou přirozeností a odlesky vln. Jejím rodištěm je udržovaný pramen na úbočí Světlé hory (1123 m n. m.) za Vimperkem, vytvářející nejprve malou Světlohorskou nádrž, dříve využívanou pro plavení dříví. Odtud řeka postupně přenáší šumavské světlo přes Vimperk, Čkyni, Malenice a Volyni až do Strakonic.

Ze všech světových stran jsou Strakonice obklopeny zajímavými přírodními lokalitami a jedna z nich je dokonce schována přímo v průmyslové zóně města. I když schována není to správné slovo, neboť Kání vrch (407 m n. m.) je výrazný, poměrně prudký skalnatý svah s výchozem vápenců na okraji údolní nivy řeky Otavy, mezi budovami nového Fezka a železnicí na Blatnou. Jde o nejvýznamnější geologickou zajímavost města a jako taková se ocitla i v tzv. územním systému ekologické stability (ÚSES) Strakonic v kategorii interakční prvek.

Město Strakonice se dočkalo hradeb až v roce 1529. Kamenná zeď z lomového kamene, před níž široký příkop naplněný vodou a val a tři bašty. Po třech stoletích vše dosloužilo, příkop byl zasypán, val zarovnán a vyvstala otázka co s nově vzniklým prostorem.

Pražáci kdysi se slzou v očích zpívali a občas ještě zpívají tklivou písničku „Když bývalo na Vltavě staré Podskalí . . .“ A stačilo by Vltavu zaměnit za Otavu a se stejnými pocity by ji mohli zpívat i Strakoňáci. Romantické údolí Podskalí při levém břehu řeky nad jezem, spojující město s osadou Dražejov, totiž patří ke Strakonicím stejně neodmyslitelně jako třeba dudy nebo dříve motorky. Však tudy vede zatím jediná značená stezka v katastru města, vybudovaná ochránci přírody z místního gymnázia v roce 1992, která na necelých dvou kilometrech prozradí zvídavému turistovi víc než lecjaká turistická brožura.