7. Soutěž "Řeka Volyňka a Blatský rybník"

Celých 46 kilometrů, stále severním směrem, putuje řeka Volyňka, aby se ve Strakonicích setkala s Otavou. Pod dohledem původně vodního hradu mocného rodu Bavorů (bavor znamená přeneseně staročesky mohutný, hromotlucký člověk) na skalnatém ostrohu, dnes národní kulturní památky, si podávají ruce rozvážná, zlatem a perlami ozdobená matinka Otava, s rozvernou, trochu potřeštěnou dceruškou Volyňkou, krásnou jen svou přirozeností a odlesky vln. Jejím rodištěm je udržovaný pramen na úbočí Světlé hory (1123 m n. m.) za Vimperkem, vytvářející nejprve malou Světlohorskou nádrž, dříve využívanou pro plavení dříví. Odtud řeka postupně přenáší šumavské světlo přes Vimperk, Čkyni, Malenice a Volyni až do Strakonic.

„Dívčí“ jméno Třeštilka na horním toku ale zároveň napovídá, že občas se sluníčková říčka dovede změnit v nespoutaný živel, což bohužel nezapomenutelně předvedla o ničivých povodních v roce 2002. Přímo na okraji Strakonic si vybrala daň nejvyšší, lidský život, přehnala se přes obec Radošovice a zcela změnila tvářnost zahrádkářské části města Barvínkov, kde navíc přivodila i ekologickou havárii.

Barvínkov není jméno náhodné a úzce souvisí s levým břehem Volyňky na území Strakonic zvaným Stará Valcha, kde se dnes rozkládá zahrádkářská kolonie. Ač se to nezdá, z hlediska historie města jde o území nejvyšší důležitosti. Už ve středověku se tu rozkládaly dílny a pracoviště valchářů, zpracovatelů sukna a vlny pomocí valch a následně výrobců plsti, těžké vlněné tkaniny, využívané například pro vojenské stejnokroje a později i fezy, které Strakonice proslavily v celém světě. Původní řemeslo valchářů nebylo zrovna „voňavé“, sukno a vlna se zpracovávaly v kádích, často za použití zvířecí nebo i lidské moči místo louhu a veliká byla i spotřeba vody. Čistá Volyňka a umístění na okraji města tomuto ideálně vyhovovalo a není náhodou, že v přímé návaznosti byla později vybudována dodnes stojící továrna starého Fezka, jeden z nejznámějších symbolů města vůbec. Volyňka by se vůbec mohla jmenovat klidně „Valchářka“, protože jak ve Volyni, tak ve Čkyni se s místem zvaným Valcha či Na Valše hned u řeky setkáme, až se zdá, že valcháři pro ni měli zvláštní slabost.

A německé pojmenování plsti „filc“ může zas vysvětlit zvláštní jméno malého rybníčka Frýzlovky (možná dříve „Filzovky - Filcovky“) na strakonické Staré Valše, jakéhosi předstupně největšího rybníka na území Strakonic, Blatského. Blatský rybník je napájen nátokem z Volyňky a název napovídá, že se rozložil v místech neúrodných bahnitých pozemků, blat. Kdysi byl součástí obranného systému strakonického hradu, který byl z jižní a západní část chráněn hlubokým příkopem, s možností napouštění vodami z Volyňky a z rybníka. Však o povodni roku 2002 se strakonický hrad, alespoň na několik hodin stal znovu nepřístupným „vodním“ hradem. Jen pro zajímavost. Součástí bývalého obranného systému byl i roku 1836 zrušený rozlehlý rybník Svatováclavský, v místech dnešního areálu ČZM, chránící hrad od jihovýchodu.

Blatský rybník v těsném sousedství zahrádkářské kolonie, je nyní v užívání českého rybářského svazu a prohání se v něm především kapři, štiky a líni, v zimě pak na něm bruslaři bez rozdílu věku. Je stále věrný svému jménu, takže vyvstává problém s odbahnění, neboť výška bahna v některých místech dosahuje kolem dvou metrů a plocha vodní plochy pouze 4,5 ha namísto 6,2 ha, uváděných ve výpise z katastru nemovitostí. Nejde však o stav nový, neboť již Průvodce Strakonicemi z roku 1924 udává, že „…jižní polovinu rybníka Blatského pokrývá rokytí a palach i orobinec s rudými šiškami“. V současné době je zpracován odborný projekt odbahnění, ovšem problémem je nerudovská otázka kam s odtěženým bahnem a dále oprávněné požadavky ochrany přírody nepoškodit příliš zásahem cenné rákosové a lužní olšové porosty rybníka.

Celkově lze říci, že celé území v jižní části Strakonic, řeka Volyňka, její údolní niva, rybníky Frýzlovka a Blatský, spolu s lužními bažinatými partiemi, je, přes blízkost zahrádkářské kolonie, naprosto jedinečné. V řece se cachtá chráněný zavalitý skorec, nad vodou se občas mihne smaragdový ledňáček, ocáskem na kamenech třepotá konipas horský. Pstruhové a lipanové pásmo Volyňky zase přitahuje rybáře, kterým nestačí „líné“ osazenstvo Blatského rybníka a každý, kdo má chuť, si celé to bývalé „valchářské“ království může projít po vyšlapaných stezkách a stezičkách. Určitě bude mile překvapen, mimo jiné i proto, že Volyňka už má stále barvu šumavského slunce a nemění ji jako v nedávné minulosti podle barvy, kterou se právě barví příze ve „fezárnách . . .“

Soutěžní otázka :
1. Co je to vlastně sukno a valcha ?
2. Které rostliny či dřeviny jsou myšleny v textu pod názvem „palach a rokytí“ ?

Odpovědi je možno zasílat do středy 10. října 2007 e-mailem na miroslav.sobr@mu-st.cz nebo písemně do redakce Jihočeského Kurýra nebo do Infocentra Strakonice na Velkém náměstí.

Text a foto : Ing. Šobr Miroslav, MěÚ Strakonice, odbor ŽP