2014 Putování básnickou krajinou

Soutěž putování básnickou krajinou


„Jsme na prahu jihočeské krajiny za zářijového podvečera. Z tušených úžlabin, vod a oranic stoupá do mlhy nahořklá, mrákotná vůně puškvorce a vadnoucích bramborových natí, do nichž je přimíšena tesknota dýmu z pasáčkova ohníčku, který řežaví, dohasínaje na mezi pod šípkovým keřem. Všechno je pozastřeno lehkou clonou mrákot a kolébavou hudbou vln – a lidský hlas, náhle promluvený, připadá v této chvíli jako rouhání.(L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 35)

11. Závěrečné vyhodnocení


Teoretické „školní“ soutěžní putování básnickou krajinou právě skončilo. Jako nesoutěžní a praktické pokračuje dál na úrovni obcí. Na čtrnácti místech, kterými jsme se toulali, jsou zřizována pamětní zastavení. S lavičkou, informačním kamenem a s výsadbou původních druhů jabloní. Na připomínku bohaté kulturní a přírodní rozmanitosti jihočeské krajiny.
Poděkování patří všem, kteří se letošního ročníku ekologické soutěže aktivně zúčastnili. Všichni vyhrát nemohli, protože se zúčastnilo celkem 15 základních škol regionu a 21 třídních kolektivů, což je velmi vysoká účast.

10. Básně v písně svázané


aneb Konec básnické abecedy …

Vladimír Stuchl (1922 – 1990)
Jan Skácel (1922 – 1989)
Jiří Simandl *1923
Josef Křešnička (1939 - 1997)
Jiří Žáček *1945
Muzikanti „světáci“ Cehnice, Škůdra

„Kaštany rozkvétají zase, nad řekou u zámku, kaštany rozkvétají zase, Otava v březích vyhřívá se, nohy si vyzula z opánků“… Těmito verši si přivolával v New Yorku básník Vladimír Stuchl svá mladá léta strakonická, prožitá v škamnách zdejšího gymnazia a po maturitě za okupačního soumraku po čtyři léta tísnění ve zdech zbrojovky. Tady vznikly jeho první dvě knihy Břehy a Prchající laně, jejichž svěží melodické verše, plné přírodního lyrismu, upoutaly mnohé citlivější čtenáře.“
(Ladislav Stehlík, Země zamyšlená, 2.díl, s. 269, 1985).

9. Básník, který přejmenoval jižní Čechy…


aneb Rodnými krajinami


Jan Eugen Sequart (1887 –1960)
Ladislav Stehlík (1908 – 1987)
Miloš Tůma (1915 – 1983)

„Od své první sbírky byl Stehlík horoucím milencem jižních Čech, jeho lyrika byla tímto krajem prosáklá skrz naskrz, odhalovala neustále jeho nové podoby a vůbec mu byly jižní Čechy a jsou nevyslovitelným mysteriem,které bude luštit po celý život. Kdyby mohl sto dalších let sem chodit, pořád by objevoval nové a nové znaky a pořád by prohluboval rysy tváře jižních Čech.Stehlík je opravdový lyrik, protože dovedl najít sugestivní výraz pro nevyslovitelné fluidum českého kraje, pro atmosféru českého venkova, pro melodii českých polí a lesů..“ (František Götz, kritik, 1986).

8. Krásná jako kvítka na modranském džbánku


aneb Z Podbrdí do Pošumaví…


Petr Křička (1884 – 1949)
František Hrbek (1898 – 1949)
Jaroslav Hůlka (1899 – 1924)
Alois Hůlka (1909 – 1982)
Jaroslav Seifert (1901 – 1986)
Václav Lacina (1906 – 1993)
Kamil Bednář (1912 – 1972)

„Satirik Váckav Lacina miluje tajně tuto končinu a jako každý zamilovaný i on se nerad přiznává k své lásce. Co se však škádlívá, rádo se mívá… „Volyňská trojice“ je známa všem milovníkům literatury. Václava Lacinu jsme vám už představili. Dr. A.M. Píšu jistě znáte z jeho významného díla kritického, esejistického i z jeho tvorby básnické – a Jaroslav Hůlka, nadějný prozatér z družiny wolkrovské, zemřel příliš mlád, než mohl rozvinout svůj slibný talent… Jaroslave Seiferte, uvědomil sis duchovní přítomnost Nerudovu, obzíraje ze zátoňské tišiny tento kraj ? Dvě krásné citlivé básně jsi nám tu napsal...“ (L. Stehlík, Země zamyšlená I., 1986, s. 214, 236)

7. Chudá rodina z Heřmaně ...


aneb Země široká jako hřbet klisny...


Josef Hora (1891 – 1945)
Jan Čarek (1898 – 1966)
Jiří Wolker (1900 – 1924)
František Halas (1901 – 1949)
Antonín Matěj Píša (1902 – 1966)


„Vracím se k chalupě pod kostelem, která má číslo 51 a v níž rostl básník Chudé rodiny z Heřmaně. Navštěvuji hrob jeho maminky, tolikrát oslavené v synových básních, a vzpomínám u jeho urny. Staré štíty obklopují hřbitůvek, na návsi se pasou housata, lidé se vracejí z polí. Denně chodíval Jan Čarek přes hůrecký les do píseckého gymnasia. Tehdy se v Heřmani pilně hrávala divadla, která nejčastěji režíroval jiný student, Václav Krška, přicházející na zkoušky z nedalekého Benešovského mlýna.“ (L. Stehlík, Země zamyšlená II., 1986, s. 42)

6. Ve stínu Nobelovy ceny


aneb Střídání stráží…


Alois Václav Majer (1856 – 1932)
Antonín Klášterský (1866 – 1938)
Antonín Sova (1864 – 1928)
Josef Svatopluk Machar (1864 – 1942)
Otokar Březina (1868 – 1929)
Viktor Dyk (1877 – 1931)
Fráňa Šrámek (1877 - 1952)

„Jaro této krajiny je cudně a výsostně vysloveno gotickou Madonou, k jejímuž trůnu chvátají všechny louky s náručím kvítím a pro její děťátko pletou děti na pastvách košíčky ze sítin. Jí patří rosná krása kvetoucích jabloní a kvetoucích trnek, jí mnohohlasé pípání racků, oranic hnědé podzimy i stříbrná rána senosečí. V lnářském klášteře je její sídlo. V tom klášteře, tolik vzpomínaném Otokarem Březinou i Juliem Zeyerem, který zde v prosté cele si přál spočinouti po své chimerické pouti.“ (L. Stehlík, Země zamyšlená I., 1986, s.35)

5. Potkali se u Vodňan…


aneb Jihočeské „Anemonky“


Julius Zeyer (1841 – 1901)
Josef Václav Sládek (1845 – 1912)
František Herites (1851 – 1929)
Otokar Mokrý (1854 – 1899)
Jaroslav Vrchlický (1853-1912)
Eliška Krásnohorská (1847 - 1926)

„Atika Heritesovy lékárny přivolává dobu čamar a studentských deklamací, čas Anemonek, sborníku jihočeského studentstva, v němž otiskli své první verše básníci tak rozdílného vnitřního ustrojení, jakými byli Jaroslav Vrchlický a Josef Holeček. Když na dvanáct let zakotvil v paláčíku U čápů Julius Zeyer, byl už Otakar Mokrý kromě Jihočeských melodií autorem několika svazků básní a váženým notářem. František Herites vypracovával se v mistra maloměstské žánrové povídky a humoresky. Jeho lékárna byla svědkyní mnoha hovorů těchto přátel, s jejichž jmény si literární historie spojila Vodňany už navždycky.“ (L. Stehlík, Země zamyšlená II., 1986, s.62)

4. Co je štěstí ?


aneb Scéna plná Májovců…


Jan Neruda (1834 – 1891)
Adolf Heyduk (1835 – 1923)
Rudolf Mayer(1837 – 1865)

„Jdu básníkovou krajinou, vyvolávaje si jeho přírodní dojmy- ale, drahý Jene Nerudo, které „bílé kvítko“ jste tu vlastně viděl v krůpějích podzimních mlh? Je tu řebříček, je tu parnasie i „sedmikráska bělolistá“ - ale „bílé kvítko jahodové“ přece už dávno, dávno odkvetlo. Nechtěl jste snad vyjádřiti touto záměnou nějaký vnitřní, neodbytný pocit, posledními verši tak rozpačitě napověděný? Tato botanická zmýlená se mohla snadno přihoditi básníku výlučně městskému, ale proč to omlouvání za lásku, jarem dýchnutou do pavučin jeseně ? (L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s.235)

3. Nebe a dudy


aneb Krátký život romantiků


Karel Hynek Mácha (1810-1836)
Karel Drahotín Villani (1818 – 1883)
Karel Havlíček Borovský (1821-1856)
Václav Čeněk Bendl (1833 – 1870)

„S Karlem Hynkem Máchou jste si nemohli rozumět, musel vás pobuřovat chtě nechtě svou naprostou neznalostí kompromisu, i jeho vnitřní svět byl jiný než váš. Tento básník měl v Blatné důvěrného přítele. Jmenoval se Karel Blatenský, pocházel z kupecké rodiny a studoval v budějovickém semináři. Tam se také sešli při Máchově cestě do Itálie. Před kterým z běsů unikal básník Máje pod modré nebe italských krajin a co si asi myslil při návratu z nich právě v této končině, doprovázen z Bavorova druhem stejného příjmení, bohoslovcem Janem Máchou, až k těmto rozpadlým zdem ?" (L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s.71 a Země zamyšlená II, 1986, s.77)

2. Vlastenečtí „Slávkové“…


aneb Je to chůze po tom světě…

Antonín Jaroslav Puchmayer (1769 – 1820)
Šebestián Hněvkovský (1770 – 1847)
Rukopis zelenohorský (1817)
Jan Vlastislav Plánek (1789 – 1865)
František Ladislav Čelakovský (1799-1852)
Josef Krasoslav Chmelenský (1800 – 1839)
Jan Pravoslav Koubek (1805 – 1854)
František Jaroslav Vacek Kamenický (1806 – 1869)

„Stále mně znělo v uších několik veršů, tu rozmarných, jindy žahavých, z nichž vystupovala podoba kraje spíš z tváře lidí než z jeho přírodnosti. Myslil jsem na dílo básníka zemřelého před sto lety, který citovou atmosféru svého domova přenesl do oblasti české poezie už navždy. František Ladislav Čelakovský... Začteme se soustředěněji do jeho celého díla básnického a užasneme, co je v něm strakoničanství.
(L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s.264/265)

1. Rozum nebo víra ?


aneb Renesanční Itálie „po jihočesku“

Jan starší Hodějovský z Hodějova (1496 - 1566)
Jan Kumpán Campanus – Vodňanský (1572 - 1622)

„Století šestnácté přisoudilo Řepici sehrát velkou roli v humanistické kultuře celého národa. Jen si vzpomeňte na pana místosudího Království českého Jana staršího Hodějovského z Hodějova, jenž si zde na sklonku šestnáctého věku bohatě žil obklopen družinou humanistických básníků, kteří mu do jeho „Farragines“ psali latinské oslavné verš, hladce vybroušené, byť někde akademicky chladné. Jeho knihovna byla svého času z nejbohatších v celých Čechách. Jen tři ex libris s erbovím zlatého kapra v modrém poli, zůstala nám jako žalná troska z vlnobití času a z tolika nádher…“
(L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s.276 )

Syndikovat obsah