2. Vlastenečtí „Slávkové“…

aneb Je to chůze po tom světě…

Antonín Jaroslav Puchmayer (1769 – 1820)
Šebestián Hněvkovský (1770 – 1847)
Rukopis zelenohorský (1817)
Jan Vlastislav Plánek (1789 – 1865)
František Ladislav Čelakovský (1799-1852)
Josef Krasoslav Chmelenský (1800 – 1839)
Jan Pravoslav Koubek (1805 – 1854)
František Jaroslav Vacek Kamenický (1806 – 1869)

„Stále mně znělo v uších několik veršů, tu rozmarných, jindy žahavých, z nichž vystupovala podoba kraje spíš z tváře lidí než z jeho přírodnosti. Myslil jsem na dílo básníka zemřelého před sto lety, který citovou atmosféru svého domova přenesl do oblasti české poezie už navždy. František Ladislav Čelakovský... Začteme se soustředěněji do jeho celého díla básnického a užasneme, co je v něm strakoničanství.
(L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s.264/265)

Osvícený císař Josef II. sice ruší nevolnictví (1781), ale zároveň si kvůli jednoduššímu vedení své říše přeje jediný úřední jazyk, němčinu. Výsledkem není nic menšího než české národní obrození. Na poslední chvíli, protože i nejváženější čeští mužové té doby, mluví o češtině jako o mrtvém jazyku ve stylu latiny. Naštěstí se našli i mužové s opačným názorem. Třeba básníci…

Antonín Puchmajer, zvovuobnovitel českého básnictví pochází z Týna nad Vltavou. Jako kněz dostává „umístěnku“ do šumavské a tehdy německy mluvící Ktiše u Prachatic. Uvědomil si, že čeští básníci nemohou jen překládat cizí verše, ale musí tvořit v rodném jazyce. Proto s básnickým vrstevníkem, Šebestiánem Hněvkovským, zakládá (1791) první novočeskou školu básnickou a vydává almanachy (sbírky) básní českých autorů. Proslavil se Ódou na Jana Žižku a básní Hlas Čecha, ve které zazněl jeho nejznámější a později vlastenci často používaný až zneužívaný verš : Já jsem Čech a kdo je víc…!! (Od r. 1998 lze říci, že se tento verš užívá v pozměněné sportovní podobě: Kdo neskáče není Čech). Ódou na jazyk český oslavil Puchmayer státní nařízení, aby se žáci na gymnasiích cvičili v češtině. A protože není snad básníka, který by v díle inspiračně „nezabrousil“ do přírody, nese jeho poslední a posmrtně vydaná sbírka název Fialky (1833).

Pro literární historiky je navíc postavou, která výrazně pomáhala Václavu Hankovi a Josefu Lindovi při vytvoření falzifikátů tzv. Rukopisů, Zelenohorského a Královedvorského. Rukopis Zelenohorský, jinak též Libušin soud, je básnické dílo, které roku 1817 na zámku Zelená hora u Nepomuka nalezl Jan Kovář, rodák z Radomyšle u Strakonic. Popisuje vládu kněžny Libuše a její slavný spor s bratry Chrudošem a Šťáhlavem, kteří měli pocházet „od Otavy krivé“. Zajímavý je názor některých historiků, že rozhádaní bratři pocházeli z našich končin. Šťáhlav ze Starých Kestřan, Chrudoš z Petrovic. Což, bylo by to hezké mít takové předky, ale více šancí asi mají Petrovice u Sušice a západočeské Šťáhlavy. I když je pravda, že Staré Kestřany mají k „Otavě krivé“ rozhodně nejblíže. Význam Rukopisů pro nastupující národní obrození a českou kulturu byl neocenitelný a svým způsobem formuje národní myšlení dodnes. Ale hlavně. Puchmayerovi s Hněvkovským se podařilo přesvědčit největší persónu „českého vědění té doby“, Františka Dobrovského, že čeština není mrtvý jazyk.

Šebestián Hněvkovský byl velmi oblíbený pro svou veselou „lidovou“ poezii, často věnovanou historickým námětům. Při úřednické práci na Klatovsku básnicky zpracoval pověsti z krajiny Prácheňska, mimo jiné v básni Dudák. „Výborník nad jiné v Prácheňském kraji“ je zakletý v blíže nespecifikovaných Březovských houštinách.

„V březovských (někde v louninských) houštinách dudává dudák:
zakletý ubohý jest on tam chudák.
Kdokoli tamtudy cestou si jde,
slyšet ho může tu, brzo zas zde.
Dudáním pocestné příšerně loudí;
když již kdo u něho blizoučko bloudí,
schválně se zabere do jiných skal;
mnohý se od něho podvésti dal.“

Může jít o místo někde na Březovém potoce, přitékajícím ze západních Čech. Například o Kněží horu u Katovic, pověstmi opředené místo nad soutokem Březového potoka s řekou Otavou. Protože básnický dudák hrál o svátcích a nutil k tanci poustevníka, je zakletý, svádí lidi jako bludička a o filipojakubské noci hraje čarodějnicím. Nene, ještě se nejmenuje Švanda, ani jej nezachrání věrná láska. Ale parta národních buditelů ze Strakonic, v čele s Vlastislavem Plánkem tuhle Hněvkovského báseň velmi dobře zná a rádo ji dává k dobrému. Třeba mladému herci Tylovi, který se ve Strakonicích ocitne na štaci při své první cestě s kočovným divadelním souborem…

Pozn. : V televizním seriálu F.L. Věk, na motivy románu Aloise Jiráska, ztvárnil postavu „Šebka“, Šebestiána Hněvkovského, přítele hlavního hrdiny, F.L. Věka, herec Jan Tříska. Předloha F.L. Věka (herec Radek Brzobohatý), ve skutečnosti kupec z Dobrušky ve východních Čechách, F.L. Hek (1769-1847), byl opravdu spolužákem a přítelem Hněvkovského. Zemřeli stejný rok. Jejich společným přítelem byl i A. Puchmayer.

Jan Plánek zná velmi dobře Puchmayerovy básně a rád si je čte při toulkách na strakonickém Podskalí ve své jeskyňce. Ryzího vlastence navštěvují významní učenici a umělci, např. Josef Jungmann nebo J. E. Purkyně a při projížďkách po řece Otavě sní o českém národu. Roku 1816 se Plánek seznamuje s nenápadným strakonickým studentíkem Františkem Čelakovským. Netuší, že svým vlasteneckým zápalem se podílí na zrodu největšího českého básníka počátku národního obrození. Zatím sice Čelakovský navštěvuje gymnázium v Písku, píše německé neumělé básničky, zná pátera Josefa Šmidingera, dalšího strakonického vlastence a už ví, že chce psát česky.

Vzniká přátelství na celý život. Svá jména doplní tehdy modernímu „slavnými“ druhými jmény. Plánek se stane Vlastislavem, Čelakovský Ladislavem. Časem se jejich cesty rozejdou. Plánek zůstává věrný Strakonicím, kde ze svého domku v Lázeňské ulici dál podporuje vlastenecký život a v revolučním roce 1848 se stane i velitelem strakonické gardy. Z nevelkého básnického díla zaujme jedna z prvních, možno říci „ekologických“ českých básní, Želozpěv nad podťatou lípou. Napsal ji až po smrti přítele Františka a po pokácení staré lípy na strakonickém Podskalí, kde spolu tak často sedávali… V V neumělé básni Strakonické dudy zobrazil dobovou moódu dudáckou, rozpoutanou v r. 1820 návštěvou císařovny Karoliny Augusty ve Strakonicích, při které jí ve městě zahrál dudák od píseckého regimentu.

Mezitím se František Ladislav stává uznávaným vlasteneckým básníkem. A nezapře lásku k přírodě. Ve sbírce Kvítí skrze ni vyslovuje kritický názor na společenské dění, podle vzoru německého básnické „superstar“ J.W. Goetha (1749-1832). V Ohlasech písní ruských ještě vstřebává zahraniční motivy, ale v Ohlasech písní českých se vrací domů, do Čech, i přímo na Strakonicko, k řece Otavě. Do Kozlova v satirické básni Vrchní z Kozlova nebo k Žichovicům, na Střelu a Katovickou horu ve smutné básni Svatební den. Jen nejslavnější, podobně smutné dílko „českých“ ohlasů, Toman a lesní panna, umístil do Tisovíku, zalesněného vrchu nad Strakonicemi. Sestra nabádá Tomana, aby nejezdil doubravou, ale objel les směrem ke Svaté (nejspíš Kněží hora u Katovic) hoře. Bohužel, zhrzený mládenec neodolá svodům podkasané lesní pany a srazí si vaz. Silnice v lesní část Hájenka, v básni Podhájí, je dodnes nebezpečná svými serpentinami mezi vápencovými kamennými výchozy a to nejen o Svatojánské noci…. Čelakovský silně vnímal krajinu, kde básně vznikaly. Ruskou lidovou poezii přirovnává k rozsáhlým hvozdům, mohutným řekám a jezerům, českou k drobným lesíkům, říčkám a potůčkům. Zároveň rozpoznal, že lidová slovesnost v písních a říkadlech je právě ten chybějící článek, dokládající vysokou historickou úroveň českého básnictví.

V době mezi Ohlasy jej Plánek seznámí s krásnou strakonickou kupeckou dcerkou, Márinkou Ventovou. Básník reaguje jako každý zamilovaný. Budoucí nevěstě věnuje soubor básní Pomněnky Watawské (Otavské), svázané do sbírky Růže stolistá, podle stovky básní ve sbírce. Vznikla na březích Otavy, na podskalských stráních. V místech, strakonickými nazývaném dnes U Ládíčka, kde se mohou scházet zamilovaní pod mramorovou bustou velkého básníka. Láska k Márince se tu snoubí s láskou k řece a k rodnému městu. V žádných jiných verších, kde mimo jiné zazní i zvláštní slovní spojení typu smysloblud nebo medohlasý ptáček, už František nebude tak osobní, tak doma, tak zamilovaný…

"Ó Strakonice! Ty město moje otcovské, jak drahé jsi se mi stalo, jaký to něžný kvítek na tvém lůně se rozvinul!"

„Tam k opomněnkovanému putuj břehu Otavskému…“

„Žehnám Vás, vy stráně známé,
břehy tiché Otavy,
Tebe, dětství mého chráme,
Vás zlatých dnů zábavy…“

O básnické svatbě na Hromnice r. 1834, se ve Strakonicích dlouho mluvilo. Zejména svědkové, samozřejmě přítel J.V. Plánek a kamarád ze studií, doktor práv a příležitostný básník Josef Krasoslav Chmelenský, se starali o bujaré veselí. Navíc když oddávajícím byl další vlastenecký básník a kamarád, František Jaroslav Vacek Kamenický, farář z Březnice. Protože spolužáci se kromě básní věnovali i lidovým písničkám, na svatbě určitě zazněla Chmelenského zlidovělá píseň Nad Berounkou pod Tetínem a Vacka-Kamenického ještě populárnější U panského dvora, náš Vitoušek orá.

Málo se ví, že Chmelenský pochází z Bavorova a je další významnou postavou pokračujícího národního obrození. Jeho hodně ovlivněn Čelakovským, ale na rozdíl od něho se v básních nevrací do rodného kraje kolem řeky Blanice. Proslul spíše jako literární a divadelní kritik. Především Máj Karla Hynka Máchy ostře odsoudil, zatímco dílo Čelakovského stavěl mnohem výš. Proto nemůže překvapit, že naproti tomu složitě veršující Mácha Čelakovského „jednoduché“ dílo příliš neuznával.

Chvíle lásky, štěstí a pohody přešly do všedních dnů a s milovanou Márinkou pobyl Čelakovský pouhých osm let. Druhou životní partnerkou ovdovělého, ironického a vůči životu zatrpklého umělce se stala Bohuslava Rajská (1817 – 1852). Vlastním jménem Antonie Reisová, narozená v Rožmitálu. První česká učitelka, básnířka a velmi emancipovaná žena. Na žádost přítelkyně Boženy Němcové se vzdala své lásky, aby splnila vlasteneckou povinnost a starala se o básníkovy čtyři děti. Tento krok ji nikdy neodpustil Jan Pravoslav Koubek, další vlastenecký básník, rodák z Blatné. Bohuslavu nosil v srdci a když dala přednost Čelakovskému, vylil si svou zlost básnickým perem na Němcové. Jako nejlepší satirik své doby, předchůdce K.H. Borovského byl velice nepříjemný…Sama Božena Němcová také koketovala s můzou a nejznámější je její vlastenecká báseň Ženám českým, matkám českým. Trochu ironií je, že jednu z Čelakovského básní z Růže stolisté vepsala do památníku svého syna Karla, ale v německém překladu…

Vlastenecké manželství „z povinnosti“ však nebylo šťastné a životní kruh obou manželů se uzavřel v roce 1852. Nejstarší syn Ladislav zdědil otcovu lásku k přírodě a stal se významným českým botanikem a později prvním ředitelem katedry botaniky na Univerzitě Karlově. I zásluhou otcova přítele, J.E. Purkyněho, v jehož rodině mohl po smrti rodičů vyrůstat. Přítel Plánek se ještě zúčastnil odhalení pamětní desky na Čelakovského domku ve Strakonicích (1862) a jako jediný z řady vlastenců a národních buditelů také spočinul na zdejším hřbitově. Čelakovského hrob na pražských Olšanech zdobí zvonice, symbolizující burcující roli básníka pro národ, ale doma, ve Strakonicích není nikdo prorokem. O rodný dům Na Stráži se nejprve stará pěvecký spolek Zvon a všechno je relativně v pořádku. Ještě více v pořádku je péče Města Strakonic, vrcholící v roce 1959 přeměnou básníkova rodného domku v památník. Jen strakoničtí asi vědí, jak je tedy možné, že na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let (1983), je v rámci sanace a nové městské výstavby srovnán se zemí. Prý úřednickou chybou díky přečíslování…

Zůstává jedním z největších strakonických traumat. Vždyť kdo si vlastnoručně zboří památník, který byl ještě před padesáti letech přirovnáván k rodnému domku Mistra Jana Husa v Husinci? Přitom by stačilo tak málo. Právě slavíme 215 let od básníkova narození. Vlastislav Plánek, jehož dům v ulici Lázeňské už bohužel také nepřežil moderní urbanizaci města, jako by tušil, nám ve svých vzpomínkách zanechal vzkaz:
„Představte si chaloupku v postranné ulici města tu nejmenší, se šindelovou střechou, pozůstávaje ze dvouch světnic, na každé straně jednu, v středu síně a kuchýnka, v té jedné světnici postel, u kamen lavice, tři židlice a stolek mezi dvěma okny, všechno ale jak zvenčí, tak uvnitř upravně vybílené a umyté i uklidné.“

Opravdu by bylo tak těžké repliku básníkovy rodné chaloupky postavit? Znovu Na Stráži, při bývalých hradebních zdech. Místo tu je. Koneckonců, zachovaly se i fotografie. A stavby podle původních starých technologií jsou dneska hitem doby. A možná by se ani nemusely čerpat nějaké nepřehledné dotace. Stačí jen chtít. A představa, jak se v novém a přesto starém domku třeba čtou verše, při posezení na zahrádce pod kvetoucí růží stolistou, přeci není úplně scestná…A hlavně, turisté by museli z hradu, který navštíví každý, přejít přes střed města na Stráž…

Čelakovský by si stálou úctu zasloužil protože proslavil Strakonice v celém kulturním světě. Po právu se v roce 1952, sto let od úmrtí, ocitnul i na poštovní známce. Dvoukorunové. A některé básně jsou mrazivě aktuální dodnes. Řekli by jste, že tyhle verše jsou staré více než 150 let ?

Každý rád si v stínu hoví
Každý rybář tobě poví:
Čím jsou vody kalnější,
Tím jsou lovy valnější…

Těžko říci, jak by reagoval na své dnešní, tolik milované Čechy, pro které zachraňoval rodný jazyk. Nerozuměl by jim. Jako si nerozumí Češi sami. A tak by si možná alespoň zazpíval svou oblíbenou a životem nejvíce „odzkoušenou“ písničku, kterou tak procítěně zpívával Karel Hašler a dnes třeba Spirituál Kvintet… Čelakovský mezi námi stále zůstává…

Je to chůze po tom světě, kam se noha šine:
sotva přejdeš jedny hory, hned se najdou jiné.
Je to život na tom světě že by člověk utek:
ještě nezažil jsi jeden, máš tu druhý smutek.
Což je pánům! Ti na voze sedí pěkně v suše,
ale chudý, ten za nimi v dešti, blátě kluše.
Ej, co já dbám na té cestě na psoty a sloty,
jen když já mám zdravé nohy, k tomu dobré boty.
Však na pány v krytém voze taky někdy trhne:
jednou se jim kolo zláme, jindy vůz se zvrhne.
A krom toho - až své pouti přejedem a přejdem,
v jedné hospodě na nocleh pán nepán se sejdem.

Soutěžní otázky č. 2
2.1. Čím orá Vitoušek u panského dvora a co se děje Nad Berounkou pod Tetínem ?
2.2. Mohl Čelakovský přinést Márince jako svatební kytičku svazek čerstvě utržených pomněnek ?

Na otázky je možno odpovídat do pondělí 10. března 2014, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz nebo písemně odevzdávat do téhož data v INFOCENTRU Strakonice.
Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro čtenářskou veřejnost.

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP
28. února 2014