2022 Putování vodníkovou krajinou 1

“Ptejte se na cokoliv v této krajině, odpovídá Vám vždy mythus, pověst nebo legenda. Zvlášť krásná je o Strašeni. Tam žil po husitských válkách farář Mistr Martin Strakonický, poustevník a divotvorce, který svou asketickou zbožností získal si úcty přímo světecké. Jemu se prý zjevila Panna Maria a vymáčkla svým prstem důlek v kameni. Nemusíte věřit legendám, ale pravdou zůstává fakt, že i v nejsušších létech je tato prohlubeň vždy plná voda, velmi blahodárné pro oči nemocné. Z celého Pošumaví putují zbožná procesí do zdejšího poutního chrámu o dvou věžích, aby si vyprosila u nebeské Panny přímluvu pro všechna svá příští konání.“
(L. Stehlík, Země zamyšlená, 1947, s. 71)

“Tehdejší Rošice vděčily za svou proslulost především léčivé studánce a milostnému obrazu “kojící” Panny Marie, k němuž přicházela procesí z celého kraje. Scenérie zůstala táž jako před sedmdesáti lety, jen lesy se změnily po obou stranách čekanické silnice a stará hajnice u rošické myslivny se zatím sesula v hromadu trosek. Jsou tu i jiní lidé, vlídní a hodní, ale jen kaplička si zachovala svou podobu beze změn… Kdykoliv jsem šel do Škvořetic, vždycky mě proháněl déšť, pokaždé jsem viděl oráče proorávat kvetoucí brambory a před vsí v rybníce se koupaly děti. Škvořetice byly známy svou léčivou studánkou a poutěmi. Chodívala na ně i Alšova (Mikoláše Alše, pozn.) maminka s chlapci a kupovala si tu písničky, z nichž vznikl její špalíček.“ (L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 82 a s.98)

“Celé Pošumaví je samá Svatá Anna. A v každé vsi uvidíme nějaký krásný domovní štít a nikde není rozhozeno tolik zbytků starých tvrzí a zámečků jako tady. Vytvářel se tu zvláštní typ drobné šlechty, nazývané kobylkáři, z nichž Kraselovští vymyslili i pověst, dávající zdání historie, aby jí podtrhli svou rodovou starožitnost. Myslím na truhlu, chovanou v kraselovském kostele, která předpovídala smrt. I když mnozí zdejší lidé, nazývaní světáci, viděli opravdu veliký kus světa, lnou k rodné domovině a vžívají se zas do starého způsobu života. Na staré důvěřivosti a starožilosti kořistnili mnozí čiperní podnikavci, ale lid rostl dál ze svého jádra a myslil si při tom své.” (L. Stehlík, Země zamyšlená I, vyd. 1986, s. 223).

„Pro Nahořany věru vymyslili případné pojmenování. Je to ves na kopci, odkud je nejkrásnější pohled nejen na Pržmo, ale i na celé lesnaté pásmo svatomářské s Boubínem a Bobíkem v pozadí, které jsem obzíral z oken školy. Kolem ní je zahrada, jejíž rudnoucí třešně na vzrostlých stromech nedají spát nahořanským klukům…Rozloučili jsme se před školou a já, s radiovkou plnou darovaných chrupavek ze školní zahrady, vyrazil k Dobrši… A je potřeba ten kraj milovat nesobeckou láskou, pečlivě shledávat jeho krásu, abys odtud z těch kamenitých strání neutekl steskem po bohatší přírodě. Není to kraj, který na první pohled zaujme, je nutno učit se jej teprve milovat...“
(L. Stehlík, Země zamyšlená 1, 1986, s. 224,225 a 229)

"Plyň, řeko, zatoč se před samotou u Mostáka a vpluj zeširoka ke Štěkni. Bohumile Ullrychu, všechny ty pradleny a všichni ti rybáři od štěkeňského jezu se rozběhli do tvých obrazů, lyrických a modrých jako zdejší nebe… Vím, jak se rád vracíš do tohoto městečka, stuleného pod windischgrätzským zámkem jako kuřátka pod kvočnou - k zámečku, z něhož se dnes ozývá dívčí smích a vyhlédnou tváře ctihodných Anglických panen, řádových sester - jak si citlivě kreslíš starou barokní faru se statuí svatojanskou i průčelí statku "u Sosnů". Prostý sedlák nechal si zde postaviti lepší architekturu, než celé šlechtické rody za staletí." (L. Stehlík, Země zamyšlená, 1947, s. 94/95)