8. „Mariánské“ prameny na Blatensku aneb Jak léčivá voda (nejen) oči léčila…

“Tehdejší Rošice vděčily za svou proslulost především léčivé studánce a milostnému obrazu “kojící” Panny Marie, k němuž přicházela procesí z celého kraje. Scenérie zůstala táž jako před sedmdesáti lety, jen lesy se změnily po obou stranách čekanické silnice a stará hajnice u rošické myslivny se zatím sesula v hromadu trosek. Jsou tu i jiní lidé, vlídní a hodní, ale jen kaplička si zachovala svou podobu beze změn… Kdykoliv jsem šel do Škvořetic, vždycky mě proháněl déšť, pokaždé jsem viděl oráče proorávat kvetoucí brambory a před vsí v rybníce se koupaly děti. Škvořetice byly známy svou léčivou studánkou a poutěmi. Chodívala na ně i Alšova (Mikoláše Alše, pozn.) maminka s chlapci a kupovala si tu písničky, z nichž vznikl její špalíček.“ (L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 82 a s.98)

Neopakovatelné bývaly Mariánské poutě, konané vždy první neděli v červenci, kdy se u malé kapličky nad Čekanicemi, pod rozložitým bukem scházelo snad celé Blatensko. V “Zemi zamyšlené” Ladislav Stehlík dopodrobna popisuje jejich průběh a čtenář se stává přímým účastníkem dění. Od samého rána, plného příprav, až po večerní loučení v alejích nekonečných rošických lesů, kterými některé dvojice odcházejí stranou ostatních poutníků. A neopomněl zdůraznit jakousi nepsanou povinnost hospodyň a babiček odskočit si ještě ke studánce pro léčivou vodu, zatímco dědové a pantátové spíš věřily “léčivé vodě”, tekoucí ze šenkýřské pípy a raději šetřili kroky na cestu domů. Pro spravedlnost však budiž řečeno, že ženy by je ke “své” Mariánské nebo jinak Rošické studánce, schované pár desítek metrů od kapličky ve vysokém douglaskovém lese, možná stejně nepustily, protože dobrodiní zdejší léčivé vody, bylo opravdu čistě ženskou záležitostí a jsou věci mezi nebem a zemí, které zkrátka mužské uši slyšet nemusí…
Od básníkovy návštěvy uplynuly další desítky let. Mariánské poutě zůstaly ve vzpomínkách. Husté a hluboké rošické lesy po kůrovcové kalamitě posledních let stejně tak, ale Rošická myslivna i Rošický dvůr si přesto zachovávají své genius loci. Památný buk, jména slavného čekanického rodáka, botanika, mykologa a univerzitního profesora Josefa Velenovského, se rozpadá, trouchniví a umírá. Už se pyšně nekošatí nad udržovanou, mile barevnou kapličkou s vyřezaným božím okem v rámu okenice. Nechal ji vystavět roku 1815 tehdejší majitel panství, svobodný pán z Helversenu, jinak rytmistr rakouské armády. V napoleonských válkách přišel o jedno oko a druhé mu zachránila právě voda ze studánky na jeho čekanickém panství. Proto nedaleko ní nechal z vděčnosti vystavět kapličku, zasvěcenou Panně Marii, se soškou Panny Marie Lourdské ve štítě, která asi jediná ví, proč si zdejší léčivou vodu později “přivlastnily” pouze ženy. Možná kvůli ojedinělému obrázku kojící Panny Marie za kapličkovým mřížovím.
Samotná studánka je ukrytá jen pár metrů od silnice. Už nikoli ve vysokém douglaskovém lese, ale ve vyrůstajíce pasece. V mírném svahu, prostá, obložená kameny, největším překlenutá, proti padajícímu jehličí opatřená jednoduchou stříškou. V nedávných suchých letech přišla o svůj léčivý poklad. Voda si již vrátila, ale v lesním přítmí je hladina pokrytá spoustou listí, jehličí a nečistot, takže studánka dál vypadá jako vyschlá, ale naštěstí není. Znovu může poskytovat úlevu nebo alespoň osvěžení všem, kdo ji potřebují. A nemusí to být zrovna pán z Helversenů, za statečnost v bojích proti Napoleonovi vyznamenaný rakouským císařem Františkem I. Tím císařem, jehož jméno nesou známé západočeské lázně, kde nechal postavit nejprve empírový kostel. Postupně tu v uceleném empírovém a klacisistním stylu vyrostly opravdové lázně, které statutu města dosáhly až roku 1852, za vlády dalšího rakouského císaře, Františka Josefa I.. Takže co jiného se mohlo stát symbolem města, než František, zdrobněle Frantík, jehož sochařská podoba, nahatý malý chlapec s rybou, sedící na zeměkouli, má do podoby obou císařů poměrně daleko. Což ale návštěvnicím nikterak nevadí a rády si v rámci léčebných procedur dojdou “Frantíka” do klidu lázeňského parku pohladit...
Nu, „ženské“ studánce nad Čekanicemi by také slušela socha nějakého “Frantíka” (možná spíše „Blatníka“) a jeho ryba v náručí by tady, na Blatensku, v kraji rybníkům zaslíbené, měla určitě větší opodstatnění. Ale nejprve je třeba Rošickou studánku znovu vrátit do povědomí lidí. Třeba v rámci Světového dne nemocných, připadajícího vždy na 11. února. Vyčistit a zpopularizovat. Nejen léčivou vodou, ale i krásnou okolní krajinou. Pohádkově krásnou, jak dokládají „kočárové“ záběry z filmové pohádky Šíleně smutná princezna, natáčené právě na zdejších lučních a lesních cestách. Aby se poutník mohl znovu osvěžit pramenitou vodou, posadit se na mechem obrostlá kamenná sedátka u kapličky Panny Marie, do stínu nového mladého buku, protože takový už je života běh. Staré odchází po vykonané práci a nové přichází žít svůj vlastní příběh, vždy ale vyrůstající z minulosti. Příběh léčivé vody Rošické studánky nad Čekanicemi budiž důkazem…
Severovýchodně, pět kilometrů vzdušnou čarou, ve Škvořeticích, se nacházela další léčivá studánka Blatenska. Památný list, sepsaný 11.5. 1884 při stavbě nové kaple Panny Marie Bolestné a vložený do základního kamene, praví :
“Na severní straně obce Škvořetické u posledních chalup, stála od nepamětných dob kaplička se sochou Panny Marie. K soše té lnul lid od dávných již časů se zvláštní úctou, ano, připisována jí také moc zázračná, jakož i vodě ze blízké studně. Každoročně přicházelo množství nábožných poutníků, aby u sochy pobožnosti vykonali a bohorodičku o přímluvu prosili. Také množství dárků ukládáno tu jako oběť a pověst o soše, jakož i putování k ní, udržováno od pokolení do pokolení. Původ kapličky Škvořetické Panny Marie Bolestné není znám, sahá do dávné minulosti a není pamětníkův, aniž nalezeny spisy, dle kterých by se vypátrati dal rok založení jejího a osoba, která ji založila.”
Samé od nepaměti, od dávných časů, obětí, pamětníků... Vše vysvětluje terasovitý vrch Hradiště, západně od Škvořetic. Skýtal přirozenou ochranu zdejším pohanským obyvatelům a protilehlý vrch Křesovec byl zase místem kultovním, s posvátným hájem. Naši předci uctívali přírodu, slunce, stromy, zvířata a také vodu. O tu se staraly kněžky Vodolenky, později, zejména při tzv. rusalných svátcích o jarním slunovratu, mladé dívky čistící studánky, kdy je nesměl nikdo rušit. Kronikář Kosmas dosvědčuje, že ještě v 11. století konali Češi oběti studánkám a o století později biskup pražský dokonce musel vydat zákaz konání obětí u pramenů. Ozvěnu těchto zvyků lze snadno vystopovat ve folklorním obyčeji “otvírání studánek”, které se nejlépe zachovalo na Českomoravské Vysočině a v pohádkách plných vodních víl, rusalek nebo vodníků.
Zdá se, že pramen ve Škvořeticích měl v mysli zdejších obyvatel tak důležité místo, že jej respektovala i samotná církev. U studánky vystavěla nejprve kapličku a ochranu místo mladých dívek symbolicky převzala jejich patronka, Panna Marie. A nedaleký pohanský vrch Křesovec byl pro jistotu “odpohanštěn” výstavbou kostelíka s případným jménem Proměnění Páně. Při pozdějších procesích proto poutníci navštěvovali obě lokality a domů si odnášeli lahvičky zázračné vody (pohanský aspekt) a požehnání od Panny Marie (křesťanský aspekt). Lidé si časem zvykli a na takovémto principu vlastně vznikla většina poutních, případně lázeňských míst.

Naším nejznámějším, s kultem Panny Marie, se staly Lázně Mariánské. Roku 1528 byl dělán rozbor vody z teplých pramenů v okolí Úšovic a od 1609 se k léčení začal používat minerální pramen Smrdutý (jméno díky obsahu sirovodíku), přejmenovaný později na pramen Mariiní, protože koho by lákaly k návštěvě Smrduté Lázně. Srubové stavení s koupelnami, Mariánské Lázně, dalo roku 1808 jméno blízké osadě, do té doby zvané U kyselky a v roce 1812 získala osada statut města. A původně slatiniště s močály a s vývěry oxidu uhličitého, který se rozpouští v povrchové vodě začalo dobývat svět. Mariánské Lázně se staly prvním elektrifikovaným městem v Rakousku-Uhersku a dnes jsou druhé nejznámější a největší lázně u nás. V blízkém okolí je známo na 140 pramenů, přičemž 40 je jich využíváno k léčebným účelům. Bažinaté údolí se proměnilo v přírodní park s kolonádami, fontánami, lázeňskými pavilony a empírovými stavbami, kde se setkávají lidé z celé Evropy. Koncem 19. století se jich zde ročně vystřídalo na 20 000 a dnes návštěvníky, mimo jiné, uchvacuje třeba “Zpívající fontána” u proslulé Křížové litinové kolonády, vybudovaná v roce 1986. Prameny Křížový, Excelsior, Rudolfův, s vysokým obsahem kysličníku uhličitého a železa (odtud název kyselky pro některé minerální vody) a další, léčí zejména poruchy látkové výměny, choroby dýchacích ústrojí, choroby kožní či poúrazové stavy.
Pohanský pramen ve Škvořeticích proslulosti svých západočeských kolegů samozřejmě nedosáhl. Spíše naopak. Slavné poutě i procesí se staly minulostí, kněžky Vodolenky zůstaly jen v bájích a pověstech, volně přístupná studánka se změnila na studnu. A studna byla navíc počátkem kulturního 21. století „asanována“ tak, že úplně zmizela z povrchu zemského. Naštěstí současné vedení obce je jiného názoru a rozjíždí práce, na jejichž konci by měla být obnova léčivého poutního pramene a zachování přírodního pokladu pro příští generace. Lze si jen přát, ať se toto škvořetické „otvírání studánek“ podaří…
Podobně, jako se již jedenáctým rokem daří na Blatensku „Odemykání cyklistických studánek“, pořádané vždy počátkem dubna. Jde o tradiční zahájení cyklistické sezóny, kdy z Buzic vyrážejí nadšenci na krátký okruh předjarní krajinou, mimo jiné kolem malých nenápadných studánek, zakončený posezením v hospodě s kulturním programem a tombolou. Co si budeme povídat, studánky a poutníci k sobě neodmyslitelně patří… A pokud si vezmeme, že každý z nás je svým způsobem na tomhle světě poutníkem, patří studánky ke každému z nás. Proto je mějme v úctě. Nic vzácnějšího na světě, než je zdravá čistá voda, neexistuje. Jak výstižné je poselství, zanechané žíznivým u Rošické studánky…
„Pramen musí být pro člověka vzorem.
On osvěžuje žíznivé,
bez jakékoli odměny koná dobro,
nečekajíc na ničí vděčnost.“

Soutěžní otázky č. 8
8.1. Na úbočí kterého vrchu a u kterého západočeského města se nacházejí bývalé lázně Vodolenka (případně Wodolenka nebo Odolenka) ?
8.2. Základem kterého slavného hudebního díla je báseň „Píseň o studánce Rubínce“ z roku 1954?

Nesoutěžní otázka pro zvídavé: Proč je Světový den nemocných vyhlášen právě na 11. února ?

Na otázky 8. kola je možno odpovídat do středy 27. dubna 2022, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz
Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro čtenářskou veřejnost.

Správné odpovědi na soutěžní otázky 7. dílu:
7.1. B. Balbín (1621-1688) zemřel v roce 1688, takže ke ztrátě Slezska ve válkách o dědictví rakouské, probíhajících v období 1740 – 1748, se nijak literárně vyjádřit nemohl
7.2. Tvrdost vody je určena obsahem rozpuštěných nerostů ve vodě, nejčastěji oxidu vápenatého a oxidu hořečnatého

Nesoutěžní otázka: Slavnosti kaše v Horažďovicích se konají jako vzpomínka na obléhání města (1307) Rudolfem Habsburským, který měl pro svou šetrnost a střídmost v jídle přezdívku „Král Kaše“.

Výherci 7. kola: Brejchová Věra, Ochotný David, Hradská Zdena

Výherci, kteří si ještě nepřevzali ceny:
Výherci 1. kola: Burianová Kamila, Hájková Jana, Schaffars Štěpán
Výherci 2. kola: Drnková Tereza, Poisl Filip, Šandara Adam
Výherci 3. kola: Jakš David, Vlachová Sára
Výherci 4. kola: Dudová Karolína, Kotrbová Aneta, Vávra Dan
Výherci 5. kola: Havelec David, Králová Kristýna, Singerová Vendula
Výherci 6. kola: Macháček Jakub, Rozhonová Žaneta, Žitný Václav

!!! Pozor, pozor a ještě jednou pozor pro všechny výherce !!!
Hrnečky dorazily, takže kompletní ceny pro výherce jsou tudíž k vyzvednutí na tradičním místě, MěÚ Strakonice, odbor ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav. Ideálně v úřední dny, tedy v pondělí (do 16:00 hod), ve středu (do 18:00 hod) nebo v pátek (do 13:00 hod).

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP
20. dubna 2022