10. „Poutnické“ prameny a studánky v krajině čekající aneb Jak (nejen) Svatý Peregrin cestu k domovu ukazuje …

“Ptejte se na cokoliv v této krajině, odpovídá Vám vždy mythus, pověst nebo legenda. Zvlášť krásná je o Strašeni. Tam žil po husitských válkách farář Mistr Martin Strakonický, poustevník a divotvorce, který svou asketickou zbožností získal si úcty přímo světecké. Jemu se prý zjevila Panna Maria a vymáčkla svým prstem důlek v kameni. Nemusíte věřit legendám, ale pravdou zůstává fakt, že i v nejsušších létech je tato prohlubeň vždy plná voda, velmi blahodárné pro oči nemocné. Z celého Pošumaví putují zbožná procesí do zdejšího poutního chrámu o dvou věžích, aby si vyprosila u nebeské Panny přímluvu pro všechna svá příští konání.“
(L. Stehlík, Země zamyšlená, 1947, s. 71)

Zdaleka nejmenší studánku letošního putování skrývá kámen před kapličkou Panny Marie, v areálu známého pošumavského poutního místa, kostela narození Panny Marie ve Strašíně. Legenda z poloviny minulého století sice říká, že věčně vodou naplněný důlek v kameni vymáčkla Panna Marie svým prstem, aktuální informace tvrdí, že se jedná o podpatek jejího střevíčku, když na kámen stoupla. Shoda naštěstí zůstává ve víře, že zdejší voda pomáhá při očních chorobách a tomu poutníci, putující ke své Matce Boží Strašeňské bezvýhradně věřili. Strašín sice již patří do plzeňského kraje, ale zdejší farnost v minulosti spravovali strakoničtí johanité. A obec navíc leží vzdušnou čarou pouhé čtyři kilometry od nejzápadnějšího výběžku strakonického okresu, spadajícího do malebné krajiny šumavského Podlesí. Krajiny opomenuté, skrývající řadu kulturních i přírodních zajímavostí, z níž zdejší „světáci“ ještě do poloviny minulého století odcházívali za prací a kumštem do ciziny, aby se s podzimem do svých rodných hnízd pokorně navraceli.
Naprostá většina mezi nimi byli zedníci, řemeslníci a hudebníci. Jejich patron, Svatý Jan Křtitel, má u hlavního oltáře strašínského kostela svou plastiku. A v blízké Nové Vsi kapličku nad lesní studánku, „svatojánským“ zasvěcením na Podlesí ojedinělou. Chodila kolem ní procesí z dobršské farnosti na slavné mariánské strašínské poutě počátkem září. V době, kdy ještě světáci „kroutili“ službu v cizině (vracívali se většinou koncem října každého roku) a jejích blízcí se modlili za šťatsný návrat. Také před kapličkou „U Jána“, kde navíc odpočinuli a žízeň zahnali pramenitou vodu, chráněnou kamenným překladem a dále poskakující kamenitou cestičkou. Posezení z rozpůlených klád, malovaný hrneček, skromně vyzdobená kaplička, lesní tišina. Podle pověstí tu musí být nejkrásněji o Svatojánské noci, kdy se otevírají poklady skryté v hlubinách a rozkvétá zlaté kapradí. Ale zdejší nejcennější podzemní poklad je ve studánce volně přístupný po celý rok…
Při poutní cestě do Strašína, která vedla lesními stezkami pod majestátním vrchem Kůstrým (837 n m.m.) směrem na Maleč, byla další zastávkou po novoveské studánce studánka Kváskovická, patřící do katastrálního území Kváskovice u Zálesí. Před patnácti lety ošetřená při opravě silnice na Benedu a zakrytá slušivou přírodní stříškou. V minulosti bývala odkrytá a vodu hojně využívali zemědělci, pracující na okolních kamenitých polích a lukách. Málokde se vidí tolik kamenných tarasů a samotná studánka má kamenný svod vydlážděný až do Kváskovic, kde se ještě zachovaly roubené chaloupky. I za největšího sucha měla vodu a pro pracovité lidi na Podlesí ji určitě bude mít napořád. Spolu se spoustou dalších pošumavských pramenů a studánek, ke kterým se s podzimem vracívali „jejich“ světáci.
Zvláštností Strakonicka je, že silnou komunitou světáků, kromě chudého Podlesí, prosluly také Cehnice a okolí. Většinou opět jako zedníci nebo muzikanti u evropských cirkusů. A zatímco na Podlesí je chránil Svatý Jan Křtitel (hudebníky samozřejmě Svatá Cecílie) mezi Cehnicemi a Sedlíkovicemi se modlili k dalšímu ochránci poutníků a unavených nohou, k Svatému Peregrinovi. Jeho přímluvu určitě potřeboval i „neznámý“ vojín ze Sedlíkovic, když se na 15 let ztratil ve vojenské službě kdesi v Orientu. Při návratu hledal odpočinutí u malé studánky při polní cestě v širých polích pod kopcem Virotínem, připomínající mu mládí. Setkal se u ní se svou matkou, která nikdy nepřestala věřit, že se jí syn vrátí a každý den se chodila modlit na místo, kde se naposledy rozloučili. Syn nechal nad studánkou z vděčnosti vystavět kapličku, v našich krajích neobvykle zasvěcenou Sv. Peregrinovi, v níž dvě spojená červená srdíčka připomínají lásku k matce i k rodné zemi. Stalo se v roce 1816, po skončení napoleonských válek. Mladík měl štěstí v neštěstí, protože vojenská služba byla od roku 1802 zkrácena z „doživotí“ na „pouhých“ dvanáct let.
Pramen pod Virotínem je ale mnohem staršího data. Píše o něm, v souvislosti s bohatými nálezy osídlení z doby bronzové, archeolog Bedřich Dubský v knize Pravěk jižních Čech. Dnes je studánkou s kaplička Sv. Peregrina, o níž jen málokdo ví, jaký příběh skrývá, zdaleka viditelným bílým detailem na pozadí vysokých topolů v rozsáhlé ploše zemědělských pozemků. Hospodaření na nich výrazně přispívá k nadlimitnímu obsahu dusičnanů ve vodě, dosahující v roce 2006 hodnoty 80 mg/l. A bakteriální znečištění bylo způsobeno neudržovaností a zabahněním, takže vodu opravdu nelze pít. Místo je stále stejné, jako v roce 2006, kdy jej společnými silami čistily děti ze základních škol, jen některé topoly podlehly zubu času. Opětovné vyčištění a běžná údržba, třeba prorýpnutím odtokové stružky, by v lidských silách měla být. Nejen kvůli neobyčejnému životnímu příběhu „poutnické“ studánky. Již ani pamětníci nepamatují, zda byla zdejší voda využívána také jako léčivá, ale protože Svatý Peregrin je mimo jiné i ochráncem proti revmatismu, dně a jiným nemocem, pravděpodobně ano.
Svůj „poutnický“ příběh má i studánka „Pod dubem“ na Pražáku u Vodňan. Vychází z přátelství „Vodňanského literárního trojlístku“, spisovatelů Františka Heritese, Otokara Mokrého a Julia Zeyera, kteří na konci 19. století významnou měrou určovali kulturní a společenský život idylického městečka, obklopeného rybníky. Společné vycházky rodin nerozlučných přátel (mimo Zeyera, který byl sám) často mířily z Vodňan směrem západním, po oblíbené turistické stezce k osadě Pražák a dál úbočím mohutného zalesněného Korázu, jednoho z vrchů Svobodných Hor, aby končily u hájovny na hrázi Záhorského rybníka. Mezi starou silnicí a novou železnicí, obojí směr Bavorov, jim poskytovala osvěžení malá studánka, s křišťálově čistou vodou, chráněna mohutným dubem a tudíž nesoucí jeho jméno.
Roky plynuly a nová moderní autostráda ji v osmdesátých letech minulého století „odstřihla“ od nově vybudovaného autokempu u Záhorského rybníka. Ale její dobrodiní, načerpané v útrobách Korázu naštěstí nezmizelo. Podvrtem silnice byla voda převedena do studny na okraj kempu a je využívána jako užitková. Samotná studánka je opatřena rozpadající se stříškou a je vidět, že její osud příliš nikomu na srdci neleží. Posloužila tolika generacím poutníků, ale dnes by potřebovala sama posloužit. Vyčistit, lépe zakrýt před padajícím listím a také obnovit lavičku pod dubem, již památným a nesoucím jméno vodňanského lékárníka a spisovatele Františka Heritese. Stačilo by, kdyby si chvilku našli třeba školáci z nedaleké vodňanské školy… Stále jde o krásný kousek přírody.
Možná, že kdyby byl pramen blíže Vodňanům, výborně by posloužil v roce 1906 v městských parních, vanových a sprchových lázních, nově zřízených při městské elektrárně, kde byla použita studniční voda. Jak praví dobový tisk : “Lázně tyto doporučují se svojí moderní úpravou, vzornou čistotou, bezpečnou obsluhou a vším pohodlím bez další reklamy k hojnému používání P.T. obecenstva.” Ale že byl pramen dáleji (v regionální písničce by se zazpívalo “ale že je zá vodou”), žádné lázeňské místo, třeba stylově nazvané Poddubí, nevzniklo a historie městských lázní také neměla dlouhého trvání. Škoda, protože procházky krásnou krajinou jsou pravým pokladem léčebního lázeňského tělocviku a Vodňansko je nabízí na každém kroku. Stačí si vybrat toulání mezi stříbrnými hladinami rybníků nebo zlatými a rudnými podložími Svobodných Hor.
Ale čistá zdravá pramenitá voda zůstane vždycky pokladem nejvzácnějším. Ze studánky pod Heritesovým dubem byla v roce 2006 rozborována se zajímavými výsledky. Obsah radonu 333 Bq/l, tedy mírně radioaktivní (limit pro pitnou vodu je 50 Bq/l). Dusičnanů 85 mg/l, tedy nad normu (50 mg/l). Hodnoty bakterií nulové. Rudné podloží Korázu ovlivňuje nejen obsah radonu, ale i pH, které bylo 6, tedy nejkyselejší voda celého putování. Způsobuje i zvýšený obsah niklu, stříbrobílého lesklého kovu, vyskytujícího se v rudách s jinými kovy, užívaného v mincovnictví (penízek “niklák”). Samotné “nikl”, je starý hornický výraz pro rudu, ve které je očekávána měď. Ve složení vody tedy zaznívá vzpomínka na bývalé nerostné bohatství Svobodných Hor. Závěr posudku byl, že vodu nelze používat jako pitnou. Na druhou stranu, kde si můžete uvařit pravou nefalšovanou “niklákovou” kávu . . .
Našli bychom v naší krajině ještě řadu dalších pramenů a studánek se zajímavými příběhy. Velmi často smutnými. Suché roky způsobily drastický úbytek vody a zánik nebo zeslabení řady pramenů. Zmizely obrovské plochy lesů, zemědělská velkovýroba bere krajině rozmanitost a těžké mechanismy stále více utužují půdu, která ztrácí jímací schopnost, navíc i proto, že do ní nedodáváme obyčejný kravský hnůj… Záleží jen na nás, jak dlouho ještě budeme vyhazovat miliony na nesmyslné, ale jen finančně zajímavé revitalizace, než pochopíme, že ochranu vody musíme brát smrtelně vážně a nepřepočítávat ji jen na peníze, ale přizpůsobit jí životní styl, ale i vládní politiku. A v naší středoevropské krajině ji co nejvíce zachytit a zužitkovat. Aby i našim potomkům udržované studánky a prameny ukazovaly cestu k domovu… Což bylo hlavní poselství celého letošního putování…

Soutěžní otázky č. 10
10.1. Mohl se autor knihy „Světáci“, o pošumavských muzikantech, potkat s režisérem stejnojmenného filmu o třech fasádních z Velhartic ?
10.2. Jaká je souvislost niklu a „alpaky“ (neplést s lamou alpakou) ?

Nesoutěžní otázka pro zvídavé: Na které řece kázal a křtil Jan Křtitel a proč se mu nikdy nepodařilo pokřtít Svatého Peregrina ?

Na otázky 10. kola je možno odpovídat do středy 11. května 2022, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz
Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro čtenářskou veřejnost.

Správné odpovědi na soutěžní otázky 9. dílu:
9.1. V roce 1773 byla stálá teplota léčivého pramene Libějovických sirných lázní 6 stupňů Réaumura, což odpovídá 7,5 stupně Celsia.
9.2. Špitál je zastaralý název pro nemocnici, případně útulek pro nemocné a chudé. Špitálské pole byla nezastavěná část Prahy mezi Vítkovem a Vltavou, dnes se tu rozkládá čtvrť Karlín.

Nesoutěžní otázka: Miroslav Tyrš (1832-1884) ani Jindřich Fügner (1822-1865) se všesokolského sletu na Letenské pláni nemohli zúčastnit, protože se konal až v roce 1895 (šlo v pořadí o Třetí Všesokolský slet). První, v roce 1882, proběhl na Střeleckém ostrově v Praze a Druhý, v roce 1891, v Královské oboře, taktéž v Praze.

Výherci 9. kola: Košáková Alena, Machek Matěj a Krejčí Martin

Výherci, kteří si ještě nepřevzali ceny:
Výherci 1. kola: Schaffars Štěpán
Výherci 2. kola: Šandara Adam
Výherci 4. kola: Vávra Dan
Výherci 6. kola: Žitný Václav
Výherci 7. kola: Hradská Zdena
Výherci 8. kola: Matějovicová Ivana, Zítková Marie

Pozor, pozor a ještě jednou pozor pro všechny výherce!!!
Hrnečky dorazily, takže kompletní ceny pro výherce jsou tudíž k vyzvednutí na tradičním místě, MěÚ Strakonice, odbor ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav. Ideálně v úřední dny, tedy v pondělí, ve středu nebo v pátek.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP
4. května 2022