6. Ve stínu Nobelovy ceny

aneb Střídání stráží…

Alois Václav Majer (1856 – 1932)
Antonín Klášterský (1866 – 1938)
Antonín Sova (1864 – 1928)
Josef Svatopluk Machar (1864 – 1942)
Otokar Březina (1868 – 1929)
Viktor Dyk (1877 – 1931)
Fráňa Šrámek (1877 - 1952)

„Jaro této krajiny je cudně a výsostně vysloveno gotickou Madonou, k jejímuž trůnu chvátají všechny louky s náručím kvítím a pro její děťátko pletou děti na pastvách košíčky ze sítin. Jí patří rosná krása kvetoucích jabloní a kvetoucích trnek, jí mnohohlasé pípání racků, oranic hnědé podzimy i stříbrná rána senosečí. V lnářském klášteře je její sídlo. V tom klášteře, tolik vzpomínaném Otokarem Březinou i Juliem Zeyerem, který zde v prosté cele si přál spočinouti po své chimerické pouti.“ (L. Stehlík, Země zamyšlená I., 1986, s.35)

aneb Střídání stráží…

V druhé polovině 20. století prochází národní obrození závěrečnou fází a naskýtá se otázka, co dál. Téměř vše již bylo napsáno o lásce k vlasti, o národu, o přírodních krásách, o hrdinské historii, o samostatné budoucnosti. Na pomoc přispěchaly všechny legendární postavy českých dějin, od kněžny Libuše přes Svatého Václava, Mistra Jana Husa, Jana Žižku, vojska z Blaníku, Jana Sladkého Koziny i našeho Švandy dudáka.

Nedaleko Blatné, v klášteře bosých augustiniánů ve Lnářích, kde je dnes psychiatrická léčebna, sleduje lidské hemžení Alois Václav Majer. Svým způsobem „stará škola“, vlastenec, jakýsi symbol končící doby, na druhou stranu všestranná osobnost. Pochází z Vodňan a původně měl být vojenským důstojníkem. Ale nyní je klášterním představeným, převorem, zajímá se o kulturní dění kolem sebe, píše básně, historická pojednání a je uznávaným odborníkem v chovu včel.

Právě při přednášce o včelách, se v rodných Vodňanech seznamuje s básníkem Juliem Zeyerem, který projevuje touhu vstoupit do kláštera. Doslova píše: „Nežádám žádných ohledů, chci být prostým fráterem, třeba i kuchtíkem nebo čímkoli, jen ať nikdo neví, že jsem spisovatel,že jsem Zeyer, a ať si mě nikdo nevšímá.“ Nestane se. Ale při návštěvě ve Lnářích, kam jezdí s přítelem Otokarem Mokrým, jehož bratr Theodor je nadlesním zdejšího panství, je místem a klidem tak okouzlen, že si přeje být na klášterním hřbitově alespoň pohřben. Vzpomínáte ? Podobné přání vyslovil Zeyer na lesním hřbitově u poutního kostela na Lomci nedaleko Vodňan. Netuší, že ani jedno přání se mu nesplní a jako první česká umělecká osobnost bude pohřben v Panteonu vyšehradského Slavína.

Ale zatím v prostorách lnářského kláštera potkává jiného Otokara, básníka Březinu, který sem uniká před shonem všedního světa. Otokar i Březina jsou pseudonymy, které se nositeli občanského jména Václavu Jebavému zdají pro básnický svět zvučnější. A má pravdu. Jeho dílo se ale nikdy nestane „lidovým“. Nebude psát „heydukovsky“ a „sládkovsky“ čisté verše o přírodě, o bublajícím potůčku, o ranních svítáních nebo pošumavských bouřích. Rozlétne se do sfér, kde není místo pro konkrétní vesničky a kvetoucí fialky. Studenti se budou učit, že je představitelem symbolismu, nové básnické epochy, která přichází po „májovcích“, „lumírovcích“ a „ruchovcích“ jako reakce na stále více komplikovanější svět před hrozivou první válkou. A také představitelem tzv. „České moderny“, mladých autorů, kteří r. 1895 vydávají Manifest České moderny. Na truc právě ruchovcům a lumírovcům… Inu, mládí…

Březina není básníkem českého jihu, i když pochází od Pelhřimova. Patří světu, který jej osmkrát bude nominovat na Nobelovu cenu za literaturu (1916, 1917, 1918, 1920, 1921, 1925, 1928 a 1929). Bez úspěchu, ale s vědomím, že básník, který v necelých čtyřiceti letech přestává tvořit, protože se cítí umělecky naprosto vyčerpaný, moderně „vyhořelý“, by o ni stejně nestál...

Zatímco Březinovo dílo se čte podobně těžce, jako dílo přítele Zeyera, převor Majer píše pod pseudonymem Alois Klášterský básničky srozumitelné. Pseudonym si vybral sice přiléhavý, ale v básnických českých luzích se již jeden Klášterský, jménem Antonín pohybuje. Nejde o žádný pseudonym, ale o příslušníka šlechtického rodu Klášterských z Rosengartenu, po česku z Růžové zahrady, rodáka z Mirovic nedaleko Písku. Ale ani jemu se vlastní jméno nezdálo dost „básnické“ a občas se skrýval za pseudonym Petr Jasmín. Přestože žil v Praze, rodný kraj mu dal do vínku pokoru a poetiku. Na lidské snažení nazírá s klidnou vyrovnaností, nijak hřmotně se nebije v prsa jako vlastenec. Za vzor má především Vrchlického, jemuž se marně snaží vyrovnat, podobně jako Sládkovi.

V básni Čert a Káča vzpomene postavu dudáka Švandy, ale bez dalšího upřesnění. Švanda je zkrátka dudák odkudkoli... Do rodného kraje se ale přeci jen vrátí ve sbírce Nové jihočeské melodie, když inspiraci sbíral při letním pobytu na Protivínsku. Do jedné z básní vepíše i setkání s pozdějším slavným rodákem z Heřmaně, básníkem Janem Čarkem.

Dalším „dítětem“ nepřehlédnutelného Vrchlického je opět nadějný básník českého jihu, Antonín Sova. Spojily se v něm dva jihočeši. Tvrdý, šumavský, po otci, pocházejícím z Klášterce u Vimperka. Měkčí, rozjímavý z rodné krajiny Českomoravské vrchoviny, Pacovska a Táborska. Studoval i v Písku, pod ochrannými křídly profesora básníka Adolfa Heyduka. Zaujetí přírodou, kterému tím pádem nemohl uniknout vtělil do lyrických básní. Sova, také člen České moderny, se stává svorníkem mezi „starou“ a „novou“ poezií. Vychází z Heyduka a Vrchlického a zároveň píše i pod vlivem Březiny. Přímo náš region jej nezaujal, ale velmi dobře znal Vimpersko. Věnoval mu několik básní, většinou melancholicky podbarvených vzpomínkou na otce. Studentům se především vybaví krásnými verši o českých rybnících. Ačkoli by se mohlo zdát, že pocházejí z Vodňanska nebo z Třeboňska, patří báseň do sbírky Z mého kraje (1893), takže z rozhraní jižních Čech a Vysočiny:

„Ty české rybníky, jsou stříbro slité, žíhané temnem stínů pod oblaky,
Vloženy v luhy do zeleně syté, jsou jako krajů tiché, mírné zraky…“

Povahově opačným typem lyrického Sovy je další člen České moderny, buřič, anarchista a nacionalista, básník Josef Svatopluk Machar. I on bude jednou nominován na Nobelovu cenu za literaturu. Jižní Čechy jsou pro něj místem, odkud vzešla husitská bouře i myšlenky Petra Chelčického. Oba protiklady sloučil v básni o Petru Chelčickém, zasazenou na hráz rybníka Hliněného u Vodňan. Do míst slavné disputace mezi táborským kněžím Biskupcem a chelčickým myslitelem Petrem. V básni Země Chelčického se stejnou problematikou zabývá Viktor Dyk. Mladší člen České moderny, básnicky i povahově Macharovi blízký. Výraznější stopy naší krajiny ale oba poetové, patřící zároveň do generace buřičů a anarchistů, v díle nezanechali.

O to více se vtiskla do díla Fráni Šrámka, Dykova vrstevníka, spojujícího přírodní lyriku Sovovu s buřičkou poezií České moderny. Z Českého ráje přišel student Fráňa do Písku, aby na březích zlatonosné Otavy našel svůj vlastní ráj. Dům U koulí blízko Putimské brány, nad zpívajícím jezem, kde svého času žil i profesor Adolf Heyduk, by mohl nejlépe vyprávět o snech a láskách mladého básníka. Vycházel z díla Vrchlického a Heyduka, aby jej později ovlivnili moderní básníci Macharova typu. Můžeme se jen domýšlet, kde s tváří nastavenou stříbrnému větru mládí píše toužící „Splav“… Možná jen seděl v okně své komůrky, možná se toulal podél čarokrásné řeky nebo právě v lukách, kde chtěl potkat svou lásku. Ale možná jej napsal už zmoudřelý životem, jako člověk, který ví, že trápení s láskou je nemoc mládí, která nikomu nezůstane nic dlužná… Kolik jen dalších generací použilo kouzelnou báseň jako první berličku při nesmělém seznamování…A možná, že i dnešní děvčata, odchovaná mobilními telefony, esemeskami, facebooky a jinými komunikačními vymoženostmi, by po přečtení básně na lístečku od „tajného ctitele“, přepadl neznámý „smutněhezký“ pocit…

"Trápím se, trápím, myslím si, kde bych Tě nejraděj potkal…
Chtěl bych tě potkati v lukách. Šel bych ti vstříc.
A až bys mi odešla, ach, zvečera již, bys na mě nemyslila víc
Jen na prosebný a děkovný můj hlas,
Jako bych jen splavem byl, který v lukách krásně zpívat slyšelas.“

Šrámek v Pootaví prožil nejkrásnější studentská léta, během sekundy až sexty píseckého gymnázia, ale maturitu již „odkroutil“ na gymnáziu v Roudnici nad Labem. Lásku k řece a k jihočeské krajině odnáší ssebou a Písku během let postupně věnuje tři krásné básně. Do jižních Čech se znovu vrátí jako voják c. a k. armády, na mimořádné čtyřtýdenní vojenské cvičení roku 1905, kam byl povolán pro antimilitaristické názory. Možná se na něm setkává s literárním kolegou Jaroslavem Haškem a s jeho románovou předlohou dobrého vojáka Švejka. Vzpomíná na usínání v c. a k. armádě v Bělčicích, s vojenskou tornou pod hlavou, chválí pohostinnost místních sousedů a nemůže vědět, že mnohem později, na sklonku života, jej bude v pražském bytu s rozechvěním navštěvovat lyrický básník „Země zamyšlené“, Ladislav Stehlík, bělčický rodák.

Doba překotně kráčí vpřed. Generaci vousatých „solidních“ básníků typu Hálka, Vrchlického, Nerudy, střídají jen mírně vousatí nebo holobradí mladíci, kteří chtějí zbořit svět a vystavět nový, lepší…Až po mnoha mnoha letech zjistí, že úkol, který si předsevzali je příliš velký, příliš těžký a příliš, příliš neskutečný… A nejen básníci, ale každý člověk si uvědomí, jak rychle uběhl čas života, že básnický splav už dávno není slyšet v lukách… Že místo zboření světa je lepší vrátit se do „svého kraje“. V duchu básně Ještě jednou se vrátíme Antonína Sovy. Básníka, který byl pro Českou modernu málo moderní, ale přesto zanechal verše, kterými navždycky předběhl dobu a ke kterým se úplně každý v životě vrací. I když třeba samotnou báseň nikdy nečetl…

Ještě jednou se vrátíme zamyšleni, kde prudce
květ voněl, že svedl nás z cesty, když šeřivým stříbrem tekl
nad potoky večer, a ještě jednou se vrátíme,
kde píseň jsme slyšeli z oken, jež hleděla k zahradám zmlklým,
A ještě si vynajdem jednu stezku a jeden háj v horách
Tak celý podzimem jasný, v tolika hýřících barvách,
Po roztříštěných akordech echa budeme pátrat,
Po tichém a pružném kroku, zda tajemné zanechal stopy…

Soutěžní otázky č. 6
6.1. Proč se F.Šrámek v básni Splav bojí lesa?
6.2. Získá někdy české básnictví Nobelovu cenu za literaturu ?

Na otázky je možno odpovídat do pondělí 7. dubna 2014, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz

Správné odpovědi na soutěžní otázky č. 5
5.1. Sasanky
5.2. Rabí, Prácheň, Strakonice, Písek, Zvíkov

Výherci 5. kola:
Radka Albrechtová, Lenka Hejlková a Jakub Miško

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP, 31. března 2014