8. Krásná jako kvítka na modranském džbánku

aneb Z Podbrdí do Pošumaví…

Petr Křička (1884 – 1949)
František Hrbek (1898 – 1949)
Jaroslav Hůlka (1899 – 1924)
Alois Hůlka (1909 – 1982)
Jaroslav Seifert (1901 – 1986)
Václav Lacina (1906 – 1993)
Kamil Bednář (1912 – 1972)

„Satirik Váckav Lacina miluje tajně tuto končinu a jako každý zamilovaný i on se nerad přiznává k své lásce. Co se však škádlívá, rádo se mívá… „Volyňská trojice“ je známa všem milovníkům literatury. Václava Lacinu jsme vám už představili. Dr. A.M. Píšu jistě znáte z jeho významného díla kritického, esejistického i z jeho tvorby básnické – a Jaroslav Hůlka, nadějný prozatér z družiny wolkrovské, zemřel příliš mlád, než mohl rozvinout svůj slibný talent… Jaroslave Seiferte, uvědomil sis duchovní přítomnost Nerudovu, obzíraje ze zátoňské tišiny tento kraj ? Dvě krásné citlivé básně jsi nám tu napsal...“ (L. Stehlík, Země zamyšlená I., 1986, s. 214, 236)

an Čarek byl pouze jedním z básníků mladé „wolkrovské“ generace, která se v díle vracela k rodným kořenům a k přírodě. Starší básnický kolega Petr Křička, rodák z Valašska, také účastník první světové války, byl podobného ražení. Přestože „Valachia“ a později Vysočina, kde studoval, patří k nejkrásnějším místům naší vlasti, dobře poznal i zapomenutý okraj jižních Čech, na rozhraní Blatenska a pohoří Brd. Slavětínská myslivna u Telčovského rybníka pamatuje výpravy do lesů Špalkové hory a nekonečného Třemšína. Po červeně značené stezce z Hudčic, přes vesničku Koupě, ke které patří osada Slavětín, se v Křičkových stopách není těžké vypravit.

V hlubokých lesích, kde byl kolem r. 1750 zabit poslední brdský vlk, se za druhé světové války skrývaly partyzánské skupiny. Petr Křička tu prožil blízkost války i fašistické běsnění na blízké hájovně Na Dědku, kde statečný hajný zaplatil za pomoc partyzánům cenu nejvyšší. Ač na konci světa, na konci války zdejším územím vedla demarkační linie. Stezka prochází kolem jiné hájovny, Vratečín. Stejné jméno jednou ponese básnická sbírka rodáka z nedalekých Bělčic, Ladislava Stehlíka. S Křičkou se později seznámí a jeho lyrické vidění světa mu bude velice blízké…

Podobně jako teskná melodie blatenského rodáka Františka Hrbka. V jeho díle už se zrcadlí jiné, známější Blatensko. Plné rybníků, vůně orobince a vysokých oblak. Jako většina umělců odešel za živobytím do Prahy a stejně tak se básněmi o rodném kraji snažil přehlušit a zahnat stesk po domově. Těžko říci, ale krásné básně vznikají vždycky díky odříkání, touze, vzpomínání, stesku…Pokud autor zůstane doma, nemá důvod tvořit a psát tak zaníceně, protože si do přírody může zajít. Lehnout na hráz rybníka, polechtat střevlíka, nakouknout pěnkavě do hnízda, pozorovat západ slunce nad krajinou… Básník se svým způsobem obětuje pro ostatní, a také pro své pro „domácí“, kteří si až po přečtení básně uvědomí, jak je doma hezky…

Jména sbírek, např. „Oblaka nad krajinou“ nebo „Zemi milované“ jsou dostatečně výmluvná. V básni O tchořovické lípě vzdal František Hrbek hold nejvýznamnější dominantě celého Blatenska. Téměř třiceti metry výšky a necelých sedmi metry „v pase“, se chlubila odhadem třistaletá lípa na okraji Tchořovic. Mohla být zasazena kolem r. 1648, na konci třicetileté války, ale žádný křížek, ani boží muka nedovolili bližší datování. Mohutností i stářím připomínala známější Semtínskou lípu (podlehla vichřici r. 2000) u Sobotky v Českém ráji. A měla i stejný osud, když 1. srpna 1983 neodolala větrné smršti. Několik let ještě z jejího pařezu rostla lipka nová, ale neuchytila se a při silnici již nenajdete ani místo, kde Tchořovická lípa stála.

Ale na počátku minulého století byla ještě plná síly, ozdobená svatým obrázkem s nápisem Královno míru, oroduj za nás. Zaujala i básníka Kamila Bednáře. Ten naopak z Prahy pocházel a na kouzelné Blatensko jej vábila, jak jinak, krajina. V lyrické sbírce „Jezdci v topolech“ zachytil nejen tchorovickou lípu, ale v Čapí básni také stříbrné hladiny rybníků a nevynechal ani obětní kameny v Sedlické oboře. A potom se zase spokojeně vrátil do Prahy…

Vzhledem k Blatné z opačného kouta Prácheňska, z Volyně, pochází další básník „wolkrovské“ družiny, Jaroslav Hůlka. Osobní zkušenosti ze železáren v Blansku i přátelství s Jiřím Wolkerem a s volyňským kamarádem A.M. Píšou, jej přivedly na cestu proletářské poezie a do skupiny Devětsil. Rodné Volyňsko nebo Strakonice, kde také pracoval jako železniční úředník, ale v básních nehledejme. Zato sociální problémy, třídní nespravedlnost, nadutost mocných a vztek bezmocných. Proletářská poezie byla taková, stejně jako tehdejší svět.

A ať přivíráme oči jak chceme, i dnešní svět je znovu takový. Do očí bijící chamtivost zbohatlíků, s majetkem většinou nakradeným v rámci „regulérních“, neobjasněných a raději amnestií „autorizovaných“ privatizací a zavírání očí před potřebami obyčejných lidí. Historicky nejvyšší nezaměstnanost, umlčené odbory, aby se dělníci nemohli bránit, většinou zahraniční vlastníci podniků, kterému jde jen o pracovní výkon, ovšem zisk si zdaní ve své zemi. Vše za souhlasného přikyvování politiků, kteří během dvaceti let názorně předvedli, jak snadno a legálně, za použití oslavných sloganů o pravdě a lásce, se dá bohatá a pracovitá země rozkrást a lidé odnaučit pracovat. Básníci skupiny Děvětsilu by v dnešní společnosti nalezli dostatek básnických a vysoce aktuálních námětů...

Jaroslav Hůlka dílem i životem šel ve stopách Jiřího Wolkera. Bohužel doslova, protože v necelých dvaceti pěti letech, pouhé čtyři měsíce po smrti svého přítele, umírá v rodné Volyni také. Jen rodný dům s pamětní deskou, na náměstí blízko radnice, připomíná smutný osud mladého poeta.

Básnickou štafetu přebírá bratr Alois, který přežije Jaroslava o téměř šedesát let. Chybí mu ale jeho proletářské zkušenosti a přísnost. Jako učitel češtiny a dějepisu proto píše básničky oslavující rodný jihočeský kraj a husitskou historii. Zpracoval i osud poslední lásky mnohem slavnějšího básníka, Jana Nerudy, Aničky Tiché ze zámku Vlachovo Březí. Oba bratři společně odpočívají na krásném volyňském hřbitově, blízko hřbitovního kostela Proměnění Páně, nedaleko hrobu básnického předchůdce Čeňka Bendla Stráneckého…

Třetím z „volyňské básnické trojice“ je Václav Lacina. V pošumavském městečku prožil mládí, ale do svých pozdějších básniček místo přírodních motivů vetkával zejména jemné i břitké satirické postřehy. Okoukané jak z maloměsta, jehož je Volyně typickým příkladem, tak z velkoměsta, samozřejmě Prahy, kam později odešel. Způsobem tvorby stojí mezi bratry Hůlkovými. Ani přírodní lyrik, ani proletářský básník.

„Lokálko kašlavá, viď, leze se to ztěží,
Z doliny ke městu, jež mezi vrchy leží,
Viď, těžko leze se do kopců zelených,
Které jsou kolébkou a město dříme v nich.“

Zdaleka netuší, že nikoli jeho dýchavičná, ale lokálka, která nezastavuje, protože „máme zpožděnííí..“, se jednou stane díky trilogii režiséra Zdeňka Trošky, trvalou „dopravní“ hodnotou českého humoru... Trn, Sršatec nebo později populární Dikobraz, názvy časopisů, kam básnicky přispíval, plně vystihují Lacinův životní postoj.

V Sršatci se určitě potkal s básníkem, o jehož životě by měl být napsán pravdivý román. Básník dvacátého století z pražského Žižkova, který zažil avantgardu, zakládal Devětsil, psal proletářskou poezii, objevil poetismus, zažil dvě války, rozčarování z komunismu, podepsal Chartu 77, přesto se stal národním umělce a v roce 1984 získal pro svou vlast, kterou nikdy neopustil, Nobelovu cenu za literaturu. Jaroslav Seifert. Branou Šumavy, Volyní, projížděl při cestách na Zátoň, kde trávil zasloužené chvíle odpočinku. Z vyhlídky měl jako na dlani pošumavský kraj, který díky své poslední lásce navštěvoval a tolik miloval Jan Neruda. Básně Seifert věnoval Zátoni a hřbitovu v Dolní Vltavici. Není těžké uvěřit, že verše jedné z nejkrásnějších básní, Písni o rodné zemi, psané ve stínu Mnichovské dohody, vznikly občasným pobytem v inspirativních jižních Čechách. Pocházela odsud řada přátel, mimo jiné volyňský A.M. Píša nebo zmiňovaný bělčický L. Stehlík. A ve sbírce „Šel malíř chudě do světa“ (1949), je básník verši natolik vtažen do kraje Mikoláše Alše, že „Starý mlýn“ nemůže být jistojistě jinde než v Závišíně a „Senoseč“, „Žně“ nebo „Vrbová píšťalka“ určitě zpívají jihočeskou notou…

Žil poctivý život. Celý národ překvapením a úžasem oněměl, když se 12. října 1984 dozvěděl, že Nobelova cena za literaturu byla udělena československému básníku Jaroslavu Seifertovi. S odůvodněním, že světového uznání dosáhl pro celoživotní vzácnou vyrovnanost a humanisticko-demokratický charakter básnického díla. V širším kontextu tím byla zároveň oceněna i celá česká básnická tvorba období první republiky, které byl Seifert posledním zástupcem. Dobře si pamatuji svůj údiv čerstvého maturanta, že spisovatel, který pro nás byl maturitní otázkou, ale pouze v souvislosti s básnickým směrem poetismu a pak se z učebnic ztratil, ještě žije mezi námi...

Měli bychom si jeho básnické dílo více připomínat, protože se pod nánosem globalizované kultury znovu ztrácí z všeobecného povědomí. Říká se, že básníci jsou svědomím národa. Uplynulých několik desetiletí ale toto svědomí jen mlčky přihlíželo a tím schvalovalo postupnou morální devastaci národa, který si přestává vážit sebe samého a v těsném chomoutu evropské spolupráce rozhodně nehraje první housle... Ani druhé… Ani třetí… Trochu málo na básnické dědice Nobelovy ceny…

Píseň o rodné zemi (sbírka Zhasněte světla, 1938)
Krásná jako kvítka na modranském džbánku
Je ta země, která vlastí je ti,
Krásná jako kvítka na modranském džbánku,
sladká jako střída dalamánku,
do nějž nůž jsi vložil k rukojeti.

Stokrát zklamán, rady nevěda si,
Znovu vždycky navracíš se domů,
Stokrát zklamán, rady nevěda si,
K zemi bohaté a plné krásy,
K chudé jako jaro v čerstvém lomu.

Krásná jako kvítka na modranském džbánku,
Těžká, těžká, jako vlastní vina
- není z těch, na něž se zapomíná.
Naposledy kolem tvého spánku
Padne prudce její hořká hlína.

Soutěžní otázky č. 8
8.1. Jak se jmenuje lesní hřbitov ve Volyni ?
8.2. Jak sladká a jak těžká je podle J.Seiferta rodná země o které zpívá ?

Z důvodu Velikonoc je možno na otázky odpovídat mimořádně do úterý 22. dubna 2014, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz

Správné odpovědi na soutěžní otázky č. 7
7.1. Krumpolec (náčelník) je dřevěné jho pro tažné krávy a voly, mejšláky jsou dřevěné pantofle.
7.2. Páter František Ferda
Ceny s logem soutěže získávají: František Černík, Martina Zemanová a Šárka Koštelová

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP, 14. dubna 2014