9. Básník, který přejmenoval jižní Čechy…

aneb Rodnými krajinami

Jan Eugen Sequart (1887 –1960)
Ladislav Stehlík (1908 – 1987)
Miloš Tůma (1915 – 1983)

„Od své první sbírky byl Stehlík horoucím milencem jižních Čech, jeho lyrika byla tímto krajem prosáklá skrz naskrz, odhalovala neustále jeho nové podoby a vůbec mu byly jižní Čechy a jsou nevyslovitelným mysteriem,které bude luštit po celý život. Kdyby mohl sto dalších let sem chodit, pořád by objevoval nové a nové znaky a pořád by prohluboval rysy tváře jižních Čech.Stehlík je opravdový lyrik, protože dovedl najít sugestivní výraz pro nevyslovitelné fluidum českého kraje, pro atmosféru českého venkova, pro melodii českých polí a lesů..“ (František Götz, kritik, 1986).

Není pochyb, že od prvopočátku má česká lyrická poezie „základnu“ v jižních Čechách. Možná za to může dědictví „renesanční“ Řepice z časů Jana staršího Hodějovského z Hodějova, kdy básnictví pevně zapustilo kořeny v Pootaví. Dějinné zvraty jej sice nijak nešetřily, přišly dlouhé roky, kdy báseň patřila k přežitkům doby, ale nakonec přežilo a po více než tři sta letech začalo přinášet básnické ovoce. Protože krása a rozmanitost zdejší krajiny nemá obdoby, většina básníků, kteří se tady narodili přírodnímu kouzlu propadla.

Mezi nimi také Jan Eugen Sequart, rodák z Vodňan, kde prožil téměř celý život. Bohém a také „stará škola“, i na konci 19. století píšící verše, kde vystupují „Slávové“, čili Slované, jako v Kollárových počátcích národního obrození. Do básní vkládal místní pověsti, takže přesnou lokalizací připomínal Adolfa Heyduka. Křtětice, Krašlovice, Skočice, Radčice, Chelčice Stožice, Vitice nebo Skočický Hrad, vystupují ve veršovaných příbězích zapomenutého básníka, který měl tak rád své Vodňansko. Pokud se Vám někdy podaří objevit básnickou sbírku „Zpěvy od Blanice“, uvidíte sami.
Když si básník zamiluje „svůj kraj“, po zbytek života se do něho, alespoň v tvorbě, vrací. Kraj mu to může vrátit tím, že si naopak zamiluje „svého básníka“. A dokonce převezme jméno, kterým jej obdařil. V české básnické historii nastala taková situace pouze jednou. Samozřejmě, na našem krásném jihu. Nejprve Blatensko, později Prácheňsko a nakonec celý jihočeský kraj básnicky vtěsnal do obyčejných, výstižných slov: Země zamyšlená… Kdo ? Básník, zasloužilý umělec, Ladislav Stehlík, narozený v Bělčicích. Stejnojmenným trojdílným cyklem přivedl totiž přírodní lyriku pod krovy celých jižních Čech… Ale od začátku…

Ve Stehlíkově osobnosti se dá najít několik protínajících a navzájem se ovlivňujících rovin. Dětství, v mnohém připomínající heřmaňského rodáka Jana Čarka. Procházky, čili „hausíry“ po bělčickém okolí, tolik podobné vycházkám malého Bartoně Kojana alias spisovatele Josefa Holečka z románu Naši. Obliba vyprávění nejen u pasteveckých ohníčků, kterými proslul „básník Šumavy“ Karel Klostermann. Básnické vidění světa Adolfa Heyduka. K tomu rybníky rozsvícená, ale přesto lehce nostalgicky zadumaná chudá kamenitá země Blatenska, umění dívat se kolem sebe, rozumět hlasu krajiny a schopnost naslouchat lidem…

Po maturitě na učitelském ústavu v Příbrami (1928) dva roky vyučoval na místních malých školách kolem Bělčic, v Leleticích, v Hudčicích a v Koupě. Školy, alespoň jednotřídní, bývaly v každé jen trochu větší vsi. Současně začal v různých časopisech a v tisku vydávat první lyrické básně. Po opuštění rodné hroudy nalezl druhý domov na obecné škole v Myslívě, jen necelých třicet kilometrů západně vzdušnou čarou od Bělčic. Až po básníkově smrti se najdou vzpomínkové črty Můj Myslív, na místo, kde došlo ke konečnému zrodu básníka a k jeho přijetí do literárního světa. „Neznám v české zemi mnoho míst, která by měla tolik rozvírané hloubky jako Myslív, kopčitá ves nad rozsáhlým rybníkem, obzvláště drahá mému srdci“, vyznává básník. Kromě rodinného štěstí, v podobě manželky a dcery Blanky, zažívá i tvůrčí štěstí vydaných básnických sbírek. První, "Kvetoucí trnka“ (1936), určuje erbovní květinu, kterou si ponese celým životem. Až do hrobu.

Až můj čas proplyne, jak mezi prsty voda
A budu navždy spát,
Do hlav mi zasaďte kvetoucí trnku, které tu zpívala má teskná píseň,
Že jsem tu chodíval kdysi
Šťasten a mlád.

Sen o věčném spánku na hřbitově rodné vesnice, se mu jednou splní. Podobně jako Janu Čarkovi, se kterým po přestěhování do Prahy uzavře trvalé přátelství. Jen prostá trnka na hrobě zatím nekvete… Při návštěvě jarního Blatenska je zřejmá básníkova inspirace sněhově bílými kvetoucími mezemi skromného, v dalších měsících již zcela nenápadného keře s trpkými plody. A možná jde i o reakci na básnickou sbírku přírodních veršů Šípkový keř, jiného básnického přítele z Prahy, Petra Křičku. Ano, toho, který za druhé světové války jezdíval na léto do samoty Slavětínské hájovny u Telčovského rybníka nedaleko Bělčic.

Pozdější přestěhování do Prahy na Vinohrady, do bytu po básníku Františku Halasovi, znamenalo ještě těsnější sepjetí s kulturní elitou národa, do které patřili například i Josef Hora, František Hrubín nebo Jaroslav Seifert, ale také větší stesk po domově. Naštěstí zde byla práce. Stovky nachozených kilometrů při školních prázdninách, vyslechnuté příběhy, přečtené verše a romány, poznámky a skicy všech možných zastavení rodné krajiny, vykrystalizovaly v roce 1947 v první díl „básně v próze“, Země zamyšlené. Následovaly dva další díly, postupně zahrnující celé jižní Čechy a celou Šumavu s Chodskem. Životní výpověď Ladislava Stehlíka, do posledních chvil života doplňovaná, upravovaná a zmalovaná vlastními obrázky začala žít vlastním životem. František Hrubín o ní dojatě napsal : "Milý příteli, znovu čtu v Zemi zamyšlené. Už dnes se jí dostává ocenění, ale věřím, že v budoucnu ji ocení lidé teprve. Aniž bys chtěl, vytváříš reálie pro mýtus.“ Zemi zamyšlené se dostalo pocty několika vydání. A počátkem 70.let natočil Jan Eisner, čtyřdílný televizní stejnojmenný cyklus.

Zajímavostí je, že samotný název „země zamyšlená“ nevychází z básníkova rodného Blatenska, ale z názvu jedné kapitoly, věnované Vodňansku a učení Petra Chelčického. Tady autor doslova píše: „Ne mluvit, ale naslouchat mi velí tato země, stále zamyšlená k Bohu i člověku!“ A pokračuje rozebíráním učení Petra z Chelčic, kde zejména myšlenky o trojím lidu, tedy o lidu, šlechtě a církvi, jsou přes propast téměř šesti staletí tak hořce aktuální…

K Vodňansku měl Stehlík osobitý citový vztah, mimo jiné právě pro postavu moudrého Petra Chelčického. Ale velice si vážil i spisovatele Julia Zeyera, který zde více jak deset let pobýval a spisovatelů Heritese a Holečka. Přátelství navázal se spisovatelem Václavem Písařem, který historicky věrně popsal vodňanskou krajinu v románu Zlatá stezka.

Pravdou je, že Stehlíkovo rozsáhlé básnické dílo zůstává neoprávněně ve stínu Země zamyšlené. Citlivě reaguje na všechny změny, kterými česká krajina a venkov procházejí. V době předválečné vydává sbírku Kořeny, s obálkou vytvořenou Josefem Čapkem a za války posiluje národ sbírkou České jaro. Proměnu venkova po roce 1948 zachycují sbírky Pelyněk a Dávno již dozněly cepy. Podobně jako Jaroslav Seifert „zbásnil“ obrázky Mikoláše Alše v díle Šel malíř chudě do světa, využil Stehlík stejného postupu ve sbírce pro děti Od jara do zimy. Ke stému výročí narození slavného malíře navíc vytvořil, na svůj zvyk neobvykle dlouhou, lyrickoepické báseň Marina Alšová. Protože vesnická poezie nebyla žádoucí, věnoval se v 50. a 60. letech, po vzoru některých básnických kolegů, například Jana Čarka, veršovánkám a tvorbě pro děti. Dětskému světu přiblížil Alšovu Vlast, ale zdaleka největšího ohlasu dosáhly Ladovy veselé učebnice, ke kterým psal verše. Svého času nechyběly ve výbavě snad žádné maminky a určitě by je řada z Vás našla na půdě i dnes. Koneckonců, poslední vydání od nakladatelství Albatros spadá do roku 2000.

Návrat nejen do rodného kraje přináší jedna z básnicky nejlepších a citově nejsilnějších sbírek, Voněly vodou večery (1956).

„Voněly vodou večery, v stříbřitě modrém setmívání.
Vrať se mi znovu některý,ať polaská či trnem zraní.
Jít chtěl bych lehkým oblačnem, míti zas ruce tápající,
Jak tenkrát umět nedoříci,zřít kouzlo v zraku zázračném.“

Kritika o ní napsala, že autor vychází z tradice K.H. Máchy a lyrického Antonína Sovy. Básně věnované rodišti, Blatné, Myslívu, milované mamince, ale i šesti českým a moravským krajinám včetně Prahy, už jsou jakýmsi prvním bilancováním života. Ještě silněji se motivy domova objevují ve sbírkách Dub královny Johanky, kde první báseň je věnována zemřelému příteli Janu Čarkovi a v básni Má vsi zazní i výše uvedený epitaf o věčném spánku na bělčickém hřbitově. Mnoho básní ze svých sbírek věnuje Stehlík přátelům básníkům, malířům, spisovatelům…K rodnému kraji a domovu se přimyká stále úžeji a úžeji. Sbírka Vratečín (1973) nese jméno podle lesního komplexu nad Bělčicemi, oblíbeném básníkově vycházkovém místě. Jak by jej asi dneska zamrzela opuštěná, smutná hájovna při okraji lesa… Symbolickým Tichem v oranicích se pomalu uzavírá básníkova práce na poli „Země zamyšlené“…

Do posledních chvil jezdil, cestoval a poznával. V osmdesátých letech minulého století navštívil s přítelem, malířem Aloisem Moravcem, Tažovice, kde jsem tehdy pracoval jako zahradník na obnově zámeckého parku. Právě Stehlík nazval Tažovice vznosným názvem „Versailles v Pošumaví“ a v přátelském rozhovoru měl radost, jak se park znovu probouzí do původní krásy. Ještě dobře, že se nedožil hořké současnosti, kdy v rukou původních vlastníků bojuje celý zámecký komplex o přežití a zatím rozhodně nevítězí…

Jedním z přátel nejbližších byl vodňanský rodák Miloš Tůma. Jako ředitel Muzea středního Pootaví ve Strakonicích se v padesátých letech minulého století výrazně zasloužil o popularizaci básníka F.L. Čelakovského a o zasazení pamětní desky na jeho rodném domku. Bohužel, pro rodný domek velkého obrozence to byl poslední světlý okamžik v historii… Tůma je dalším představitelem přírodního lyrika. Sbírka Kraj dýchal večerem (1941) vychází ze stejných pocitů jako Stehlíkovy již zmíněné Voněly vodou večery (1956). Oba se nejvíce sblížili při společném poznávání Vodňanska. Nejznámější jsou ale určitě zveršované lidové pověsti ve sbírce Okolo Strakonic, ke kterým Stehlík napsal doslov a ilustracemi opatřil Alois Moravec. Nemůže chybět Švanda dudák, ani smutná Stínadla nebo Medová kaše ve městě a pole Na žalosti nad Jinínem. Kdo ví, že v tůni pod mutěnickým mlýnem žije hastrman ? Nebo že v zalesněných Vlčinách se prohání divý muž ? I Čelakovského Tisovík s lesní pannou připomenou jednoduché verše:

„Neklidné hvězdy jiskří ve vysoku
Po Tisovíku poletují houkající sovy.
To tady na jelínku v plavném skoku
Se lesní pana přilísala k Tomanovi ?“

Kromě přátel, jezdil Ladislav Stehlík po kraji často se svou dcerou Blankou, historičkou umění, která se dodnes pečlivě stará o tatínkův odkaz a v rodném bělčickém domku pomáhá udržovat instalovanou expozici. Podobně obec Myslív realizovala Naučnou stezku Ladislava Stehlíka, otevíranou vždy na jaře turistickým pochodem. František Hrubín měl pravdu, když v předmluvě k Zemi zamyšlené napsal, že básník už nyní tvoří reálie pro mýtus. V básních, někdy podobných Josefu Čarkovi, také zachytil přerod jihočeské vesnice ve 20. století. Protože sám poznal, pokusil se básnickým pohledem porozumět kolektivizaci a proměně venkova. Díky sociální nerovnosti se mnohdy lidé nenáviděli až za hrob. Kritiky byl někdy označován za opatrného v názorech. Ale stačí si přečíst několik básní a čtenář pozná, že to není opatrnost, ale moudrost. Moudrost, která ví, že život na vesnici se v mnohém výrazně změnil k lepšímu, ale že k tomu nebylo třeba používat metody „lámání přes koleno“, která přinesla tolik dalšího neštěstí.

V poslední sbírce Světla v oknech (1982) hodnotí dobu a píše:
„Lidi moc změnila doba.
Na příliš dobrém bydle
Se líhne závist a nepřejícnost.
Nevědí, co ještě chtít.
Nejtěžší práci konají za ně stroje,
Bydlí jak ve vilce,
Lékaře mají zdarma, o stáří postaráno,
I ve žních si vyjedou na zájezd k moři,
A bez auta pomalu nebude
Jediné chalupy ve vsi.
Často si myslívám-
Bujnému koni míň ovsa.“

Uplynulo dalších třicet let. Vše výše uvedené platí stále více. Jen s lékařem zadarmo a s „postaraným“ stářím se poctivě pracující lidé museli rozloučit. Ale přitom jde možná o nejzásadnější životní potřeby. Moci si dovolit lékaře a nebát se stáří…Uvědomují si to vůbec „naši“ politikové ? Uvědomují si vůbec, že jedině poctivě pracující člověk je základem státu ? Bujnému koni míň ovsa…

Už Petr Chelčický věděl, že svět může fungovat jen tehdy, když jsou všechny tři údy, tedy lid, šlechta a kněžstvo v rovnováze a navzájem si vyhovují. Přečtěte si o tom v kapitole „Země zamyšlená“…

Soutěžní otázky č. 9
9.1. Kde najdeme u trnky takzvané „kolce“ ?
9.2. Kde je pohřben spisovatel Jan Čarek ?

Na otázky je možno odpovídat do pondělí 28. dubna 2014, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz

Správné odpovědi na soutěžní otázky č. 8
8.1. Volyňský lesní hřbitov se jmenuje Malsička nebo Na Malsičce.
8.2. Země je sladká jako střída dalamánku a těžká jako vlastní vina.

Výherci 8. kola:
Ceny s logem soutěže získávají Jana Sedláčková, Věra Rodová a Jaroslava Čečková

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP, 18. dubna 2014