3. Nebe a dudy

aneb Krátký život romantiků

Karel Hynek Mácha (1810-1836)
Karel Drahotín Villani (1818 – 1883)
Karel Havlíček Borovský (1821-1856)
Václav Čeněk Bendl (1833 – 1870)

„S Karlem Hynkem Máchou jste si nemohli rozumět, musel vás pobuřovat chtě nechtě svou naprostou neznalostí kompromisu, i jeho vnitřní svět byl jiný než váš. Tento básník měl v Blatné důvěrného přítele. Jmenoval se Karel Blatenský, pocházel z kupecké rodiny a studoval v budějovickém semináři. Tam se také sešli při Máchově cestě do Itálie. Před kterým z běsů unikal básník Máje pod modré nebe italských krajin a co si asi myslil při návratu z nich právě v této končině, doprovázen z Bavorova druhem stejného příjmení, bohoslovcem Janem Máchou, až k těmto rozpadlým zdem ?" (L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s.71 a Země zamyšlená II, 1986, s.77)

Věkový rozdíl mezi F.L. Čelakovským a K.H. Máchou je pouhých jedenáct let, ale v básnickém díle jakoby je dělilo celé století. Přitom oba měli rádi přírodu, ženy, svou vlast, procházky a dlouhé tůry, zároveň byli silně ironičtí a neměli příliš přátel. Oběma byl v běhu času zbourán rodný domek. Ovšem básně… Čelakovský, relativně usedlý, solidní český písmák, vycházející z ústní lidové tvorby a tradice, znovu objevující český jazyk pro národ v hladkých jednoduchých verších. Mácha, bouřlivý nepokojný světák, snílek a buřič, povyšující český jazyk do opravdových moderních básnických sfér podle vzoru anglického romantika Byrona. Samozřejmě si nemohli rozumět. Trochu se nabízí známé úsloví o nebi a dudách. Dudy v tomto případě třímá Čelakovský, nejen proto, že je ze Strakonic, ale jako lidový symbol. Nebe se pokouší dotknout Mácha (viz verše: „Vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe…“).

Ale jeho báseň Máj, vydanou na jaře 1836, tehdejší kulturní elita národa nepřijala příznivě. Byl málo domácí, nějak zvláštně vlastenecký, příliš romantický, trochu nesrozumitelný, hodně smutný až depresivní, nepovzbuzoval, ale srážel. A našlo by se toho ještě víc. Blatenský rodák, básník a kritik Jan Pravoslav Koubek si také pořádně přisadil. Až další generace rozpozná básnický poklad a jako „Májovci“ se hrdě přihlásí k Hynkovi, Vilémovi a k Jarmile ...

Zatím ale ironický Čelakovský, který Máj pochopitelně četl, píše příteli Chmelenskému: „Mně se všecko zdá, že máj letošní mstí se na nás, že tak šibeničnicky bylo o něm zpíváno. Nešťastný básník i s celou svou romantikou! Kozla nám po ní, ježto ovoce a tudy i víno – blaho básníků –, jak slyším, na všecky strany pomrzlo. A také okurky – jsou všecky ty tam!" Až by se chtělo říci jinými slovy: Máme sice Máj, ale nemáme okurky, což je mnohem horší… Na druhou stranu, Mácha by před Čelakovského básnickým dílem dal také přednost okurkám…Nebo možná mléku, které podle zápisků z cestovního deníku často popíjel. Pro nás je nejdůležitější prázdninová cesta ze srpna 1834, italská, kdy Mácha s přítelem Antonínem Strobachem, při návratu z Benátek, přes Rakousko a Budějovice, navštívili kamarády ze studií v našem regionu.

V Netolicích Josefa Kudrnu, pozdějšího lékaře, starostu města a zakladatele muzea (dnes nese Kudrnovo jméno). V Bavorově Jana Máchu, básníkova jmenovce, studenta teologie. Připravil kamarádům romantický výlet na zříceniny hradu Helfenburk. Putovali s uzlíkem švestek a Mácha-básník v dopise ještě po roce s dojetím vzpomínal (i na švestky) a přál si vrátit neopakovatelné prázdninové chvíle s přáteli. Ve Vodňanech se přidali další kolegové studenti, pokračující směrem na Ražice do Blatné. Ještě zastávka na rozvalinách hrádku Křikavy u Černivska a přes Březnici se předchůdci pěší turistiky i trampingu vrátili zpátky do Prahy plni zážitků. Zcela v duchu veršů básně Pocestný z Ohlasů písní českých, které F.L. Čelakovský právě tvořil: „Ej co já dbám na té cestě, na psoty a sloty, jen když já mám dobré nohy, k tomu pevné boty…“

K. H. Mácha tedy náš region dobře znal, celý si jej „ošlapal“, ale do svého básnického díla nezařadil. Po italském turistickém dobrodružství, které podle zápisků můžeme považovat za nejkrásnější dny básníkova života, už jej čekaly jen dva roky života. Ještě vydal Máj a zdálo se, že po svatbě už nastoupí relativně klidný život městského úředníka v Litoměřicích. Ale osud byl mnohem krutější. Pomoc při hašení požáru města zaplatil životem. V pouhých 26 letech…

Na Petříně pod jeho sochou se stále scházejí zamilovaní pro prvomájová políbení. Nejspíš si vůbec neuvědomují tragiku Máchova života, jehož pojetí lásky přinášelo ženám většinou utrpení a pláč. Proto byla v roce 2012 odhalena na strakonickém Podskalí pískovcová socha Dorotky Trnkovy, ze slavné divadelní hry Strakonický dudák od Josefa Kajetána Tyla. S třešní a s malou lavičkou pro dva, která zve k políbení nejen v máji. Dorotka je opravdovým symbolem a nositelkou věrné lásky, která umí dát štěstí, bolet, ale i chránit a odpouštět. Mimochodem, J.K. Tyl a K.H. Mácha byli původně velcí přátelé a vystupovali spolu i na divadelních prknech, která znamenají svět. Máchova žárlivost ale veškeré vazby zpřetrhala. Po jeho smrti vystoupil dokonce Tyl s kritikou „Máje“, ale ta nebyla přijata. I takhle mohou končit velká přátelství…

Ukázali jsme národní obrození z pozice maloměstského tesařského synka Čelakovského ze Strakonic a z pozice velkoměstského synka krupařského Máchy z Prahy. Připomeneme tedy i pozici nezávislého malofeudála, šlechtice ze Sušice. Karel Villani de Pillonico, je mnohem více znám vlasteneckým jménem Karel Drahotín Villani. Později se odstěhoval ze Sušice na statek Střížkov u Benešova a básnická vlastenecká tvorba upadla v zapomenutí. Až na báseň Vystěhovanec ze sbírky Lyra a meč. Byla zhudebněna a pod názvem Zasviť mi ty slunko zlaté na poslední z vlasti krok se rozšířila jako vlastenecká píseň po celých Čechách a dodnes stále ještě zaznívá při pohřbech na venkovských hřbitovech… V jihozápadních Čechách s mnohem mladší, ale stejně jímavou písní Vesničko má pod Šumavou, napsanou na konci minulého století Johanem Babtistem Blobnerem z Pořejova u Tachova.

Básnické dílo je vždy posuzováno s odstupem doby. Čelakovský by se možná divil, ale jeden z nejvýznamnějších českých literárních kritiků a František Xaver Šalda (1867-1937) ho díky ironickému zachycení obyčejného života v Ohlasech písní českých, nazval prvním českým realistou v literatuře a předchůdcem Karla Havlíčka Borovského. Básník Borovský je znám především svými satirickými epigramy a Tyrolskými elegiemi. Rozhodně u něm nehledejme okouzlení přírodou a krajinou (snad kromě „Alpské“ epizody v Tyrolských elegiích), ale to neznamená, že náš kraj neznal. Možná si vybavíte v básni o Králi Lávrovi (ano, ten s oslíma ušima) verše:

„Po Češích je doma vždycky malý sled, ale všude jinde naplňují svět:
muzikanty, jezdce, harfenice, ouředníky, sirky ze Sušice
najdeš všude hned.“

Bývávalo Havlíčku… Od roku 2008 už výrobna sirek, zápalek, SOLO Sušice neexistuje, výroba se přesunula do Indie. V Sušici zůstala jen obchodní firma. Příznačné pro dnešní dobu. Z Čechů se stali většinou jen pomocní dělníci zahraničních společností, bez odborů, bez práv a bez možnosti se bránit… Vždyť venku čeká skoro 650 000 nezaměstnaných (leden 2014), nejvíce v historii naší republiky… A slavné epigramy ? Nehodí se…Ony jsou některé opravdu ostré a trefné. Například :

„Nechlubte se nechlubte,špatná je to sláva,
Že vytéká do Němec všechna česká šťáva“.

Možno dodat, že „do Němec“ odtéká i české mléko, abychom odsud mohli dovážet máslo a sýry... Ale i to souvisí s těmi pomocnými dělníky.

V roce 1850 napsal Borovský báseň Píseň Čechů, ukazující že zná dobře náš kraj i region, kde tehdy vedle sebe vládly mocné šlechtické knížecí rody, Švarcenberkové (Libějovicko, Protivín, Skočice) nebo Windischgraetzové (Štěkeňsko), ovládající i tehdejší nejvyšší politiku. Ukazuje, že není všechno zlato, co se třpytí a baron Villani by k tomu jistě řekl své … Satirické postřehy stály Havlíčka internaci v tyrolském Brixenu a smrt v pouhých pětatřiceti letech.

Zle, matičko, zle! Švarcenberci zde:
jeden, ten je generál,a druhý je kardinál;
zle, matičko, zle!Zle, matičko, zle!
Švarcenberci zde:jeden drží karabáč,
druhý říká »Otčenáš«;zle, matičko, zle!
Zle, matičko, zle!Švarcenberci zde:
jeden, ten je arcibiskup,a druhý je taky špicbub,
zle matičko, zle!

Nebylo by dobré opomenout básníky, kteří se tolik neproslavili vlastním dílem, ale díky překladům šířili mezi čtenáře tvorbu tehdejších světových autorů. Alexandr Sergejevič Puškin se narodil ve stejném roce jako F.L. Čelakovský a zemřel jen o rok později než K.H. Mácha. Jak romanticky žil, tak i romanticky, v souboji na pistole, zemřel. Podobně tragický osud potkal Michaila Jurjeviče Lermontova. Největší ruské romantické básníky překládal do češtiny poprvé Václav Čeněk Bendl Stránecký. Jako básník a překladateli se i přes finanční výpomoc Boženy Němcové nemohl uživit a proto vstoupil do kněžského semináře. Později se coby katecheta ocitnul ve Volyni a stal se ředitelem na hlavní škole. Umírá nečekaně, v den narozenin milovaného Puškina, také ve věku 37 let. Je pohřben u kostelíka na volyňském lesním hřbitově Na Malsičce. Jen pro zajímavost, F.L. Čelakovský přeložil do češtiny například romantický román Waltera Scotta Ivanhoe. Nebo Jan Pravoslav Koubek, další z předchůdců Borovského a kritik Máje. Díky pobytu v polské Haliči vznikl překlad slavného díla Konrád Wallenrod od, pro změnu polského romantika, Adama Mickiewicze.

Národní obrození kráčí dál vytčenou cestou. Český jazyk je již plnohodnotnou součástí evropské kultury a nehrozí mu zánik. Básníci se od lásky k vlasti budou stále více obracet i k její svobodě. Často s využitím krásné přírody, která je základem uvědomnění si lásky k vlasti. A protože jihočeská krajina je mezi všemi krajinami ta nejkrásnější, budou o ní básníci stále zpívat. Na scénu se právě chystá Pootavský slavík a také pošumavký dudák… . Ale o nich až příště…

Soutěžní otázky č. 3
3.1. Kde je pohřbený K.H. Mácha ?
3.2. Z jakého dřeva se nejčastěji vyráběly zápalky (sirky) ?

Na otázky je možno odpovídat do pondělí 17. března 2014, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz nebo písemně odevzdávat do téhož data v INFOCENTRU Strakonice.

Správné odpovědi na soutěžní otázky č.1 a 2.
1.1. Petr Liška
1.2. Sedmikráska chudobka, zvonek.
2.1. Strakatými volečky a Růže se již červená.
2.2. Nemohl, 2. února (Hromnice) pomněnky nekvetou.

Výherci 1. kola:
Andrea Majerová, Jana Kohoutová a Martina Chumová.

Výherci 2. kola:
Eliška Žitná, Denisa Tymlová a Vlasta Černíková

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP
10. března 2014