4. Co je štěstí ?

aneb Scéna plná Májovců…

Jan Neruda (1834 – 1891)
Adolf Heyduk (1835 – 1923)
Rudolf Mayer(1837 – 1865)

„Jdu básníkovou krajinou, vyvolávaje si jeho přírodní dojmy- ale, drahý Jene Nerudo, které „bílé kvítko“ jste tu vlastně viděl v krůpějích podzimních mlh? Je tu řebříček, je tu parnasie i „sedmikráska bělolistá“ - ale „bílé kvítko jahodové“ přece už dávno, dávno odkvetlo. Nechtěl jste snad vyjádřiti touto záměnou nějaký vnitřní, neodbytný pocit, posledními verši tak rozpačitě napověděný? Tato botanická zmýlená se mohla snadno přihoditi básníku výlučně městskému, ale proč to omlouvání za lásku, jarem dýchnutou do pavučin jeseně ? (L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s.235)

Dětská léta národního obrození končí revolucí roku 1848, která ukazuje, že myšlenka národní svobody je zatím pouhým krásným snem. Povstání v Praze tvrdě potlačuje generál Windischgraetz z bílou čepicí, mimo jiné majitel rozlehlého štěkeňského panství u Strakonic a nastává doba perzekucí, dějepisně zvaná Bachův absolutismus. Většiny první generace buditelů se již netýká, i když třeba ještě ve Strakonicích se starý básník Plánek stává velitelem městské gardy, ale brzo pochopí, že doba se změnila. Ale doplácí na ní řada mladších, přesto už zasloužilých „národních bardů“, druhého sledu, mezi nimi třeba Božena Němcová nebo Karel Havlíček Borovský. Národní obrození si vybírá svůj „oddechový čas“.

Mezitím na jazykových základech a neúnavné buditelské činnosti předchůdců pomalu dorůstá další generace. Revoluci v osmačtyřicátem i následné roky zažívá jako ozvěnu dětských let, ale s jejími důsledky se setkává na každém kroku. K vlastenectví už je opět třeba odvahy. A na evropské šachovnici se objevuje nové a mocné sjednocené Německo. Století páry se nezadržitelně žene vpřed. Z filmové komedie víme, že naším spisovatelem a básníkem století páry je Jan Neruda. Pražák každým coulem, narozený na Malé Straně, uznávaný literát s mohutným vousem jak má být, ale v osobním životě člověk ne příliš šťastný. Určitě si přál klidný a útulný domov, jaký viděl u svých přátel, ale nebylo mu přáno.

Jednu z posledních nadějí mu osud přichystal v naší krajině šumavského Podlesí. Mezi městečky Bavorov – Volyně – Prachatice – Vimperk leží ještě menší městečko, Vlachovo Březí. Nerudův bratranec, Alois Tichý, zde získal místo ředitele panství pánů z Herbersteinu a příbuzného pozval s podzimem 1878 na návštěvu. Ze „zákulisních informací“ vyplývá, že básníka lákala nejen nádherná pošumavská příroda, ale i možnost znovu se setkat s neteří Aničkou Tichou (1856-1907). Poznal ji jako jedenadvacetiletou slečnu, když ji provázel Prahou a na divadelní představení do Prozatímního divadla. Zralý třiačtyřicátník Neruda se zamiloval. Určitě si měli o čem povídat. Anička byla vlastenecky zaměřená učitelka, poznávající život a vzhlížející k uznávanému umělci s obdivem a s láskou. V Pošumaví prožil krásný podzim, jehož výsledkem je sbírka básní Prosté motivy i rozmarná říkanka: „Svatý Vojtěch na vršíčku, Svatá Máří v dolině, pověz ty mně můj Honzíčku, kdy zas přijdeš z Volyně..“ Ale také výstižné přání, vtělené do dvou veršů : „Chtěl věčně bych býti jen jak podzimek-však jako ten první a zdravý.“

Svatý Vojtěch s kostelíčkem, svatá Máří s prostým hřbitovem, Chlumany, Volyně, Vlachovo Březí... Při putování pěšky nebo bryčkou ukládal Neruda osobitý kraj Králováků do veršů a všude vnímal přítomnost své „tiché Aničky“. Ale jakoby s podzimem ztrácel sílu a odvahu udělat rozhodný krok, protože o životě již věděl příliš mnoho. V dnešní době by nebyl dvaadvacetiletý věkový rozdíl mezi manželi žádnou zvláštností, ale tehdy lidé opravdu stárnuli rychleji. Podle jedné verze byl Neruda příliš hrdý, aby k sobě připoutal mladou dívku v době, kdy mohl očekávat, že začnou přicházet zdravotní problémy. Podle druhé, z dopisu kamarádu Šemberovi, se ale zdá, že už chtěl mít spíš svůj klid a pokoj, kterými byl proslulý: Poslouchej, mně se zdá, že jsem zamilován!To by byl malér, co? Takhle teď se ještě oženit, na stará kolena-Ježíš Maria Josef! A mně se zdá, že ta druhá strana tomu chce. Modli se za mne!(1877).

Z hořkých veršů básní Prostých motivů (vyšly až 1883), je dobře patrné, jak těžký boj sváděl a určitě stojí za přečtení. Je o osobní zpověď muže, který vidí život jako roční období a bilancuje pro a proti. Ze zkušeností si vybírá, že by chtěl zůstat tím zdravým prvním podzimem. Ale ví, že přijde i zima. Další básnickou sbírku již nikdy žádnou nevydal. S Aničkou se rozešli jako přátelé a doporučil ji, aby si vzala mladšího. Zvítězil rozum nad srdcem, ale těžko říci, zda někdo stál o takové vítězství… Neruda bude tvořit ještě několik let. Zůstane sám. V závěti vše odkáže své posluhovačce…Anička jej přežije o šestnáct let… A na zchátralé budově vlachovobřezského zámku bude dodnes malá pamětní deska s reliéfem vousatého básníka připomínat možná nenaplněné štěstí…

Je možné, že Nerudovo rozhodování ovlivnila i sama cesta do Vlachova Březí, kdy se nejprve zastavil v Písku. K rodině přítele básníka Adolfa Heyduka byl pozván coby kmotr právě narozené dcerce Jarmilce. Ale místo veselého křtu jej čekalo pohřební pohoštění. Smutek ze smrti prvního dítěte v rodině popsal v Baladě dětské ze sbírky Balady a romance a možná si právě tady uvědomil, co znamená manželský život. A Heyduk byl jen o rok mladší než Neruda a za ženu si vzal svou žačku, mladou dívku…

Adolf Heyduk pocházel z kouzelné krajiny Českomoravské vrchoviny, ale celým svým srdcem přilnul k jižním Čechám, k Pootaví a k Pošumaví. Možná mu trochu připomínaly Vysočinu. A možná proto, že jako malý nejraději četl Čelakovského „Ohlasy“ a ke strakonickému básníkovi se celý život hlásil. Nejvíce v básni Lesní žena, která námětem silně připomíná Tomana a lesní panu. Po studentských létech v Praze, kde se seznámil s Nerudou, přišel r. 1861 do Písku jako učitel kreslení na gymnázium. S krátkou přestávkou prožil celý život ve městě nad Otavou a napsal tu většinu svého díla. Vážený profesor píseckého gymnázia miloval přírodu, procházky, ptáky, řeku, písně, samozřejmě vlast a národ. Nejen český, ale i slovenský. Život si neuměl představit bez psaní a byl takovým trochu básnickým „Aloisem Jiráskem“. Vydal na šedesát básnických sbírek a proto není příliš oblíbeným autorem studentů a školních osnov vůbec. Psal a psal a psal…

Sám osobě říkal, že jeho pracovnou je vlastně les. Měl na mysli rozlehlé lesy písecké, ale i pošumavské a šumavské, kde se zrodila sbírka Lesní kvítí a vůbec nejznámější rozsáhlá báseň Dědův odkaz (1879). O houslistovi, který ztratí lásku divoženky a už ji nikdy nenajde, jen v očarovaných houslích se mu stále vrací. Málokdo ji zná, ale určitě všichni slyšeli kouzelné verše o štěstí. Pocházejí z Dědova odkazu:

Štěstí! Co je štěstí? Muška jenom zlatá, která za večera kol tvé hlavy chvátá; oblétá ti skráně, v kadeři se kryje, v dlaně hlavu skládáš, ruka utlačí je.

štěstí jako rosa na květech se skvěje, ale bludná noha náhle zašlápne je;
zašlápnuto vzdechne, v oblacích se tratí, snad se jinovatkou na tvou kadeř vrátí...

Přírodu svého milovaného jihu poznával nejraději s přáteli. Mezi nejvěrnější patřil i trochu mladší básnický trojlístek z nedalekých Vodňan, Herites, Mokrý a Zeyer. Přímo jim věnoval báseň U Chelčic. Sbírku přírodní poezie Ptačí motivy věnoval Zeyerovi, ale její původní rukopis ve Vodňanech ztratil. K šedesátým narozeninám naopak dostal od Zeyera symbolický krásný dárek: kytici českého lučního kvítí ve džbánku ze Slovenska. Znal se i s dalšími spisovateli z Vodňanska, ohnivým Havlasou, bodrým Holečkem, které ale nejprve poznal v Umělecké besedě v Praze. Přátele bral na výlety po okolí a třeba Josefa Svátka inspirovala společná návštěva zřícenin hradu Helfenburka k napsání skvělého románu Rudolfův majestát.

Dobře se znal s jiným Rudolfem, Mayerem, z Horažďovicka, zadumaným básníkem a předchůdcem hořce sociálních básní Josefa Wolkera. Tragický životní osud Mayerův se podobal životu Máchovu. Zemřel velice mladý, když pomáhal při povodni v Sušici, nachladil se a později zemřel na tuberkulozu. Heyduk i Mayer přispěli r.1858 do almanachu Máj, který dal jméno celé básnické skupině kolem Jana Nerudy. Dvacet let po smrti se K.H. Mácha konečně dočkal uznání, kterého se mu za života nedostalo. Heyduk dokonce svou první dcerku pojmenoval Jarmila, podle hrdinky Máje. Ano, tu dcerku, které měl být kmotrem Jan Neruda…

Za nejlepší básnickou sbírku jihočeského patriota je určitě považována „šumavský“ Hořec a srdečník, ale nám jsou bližší sbírky Zpěvy pošumavského dudáka a Jihočeské obrázky. Heyduk si nasadil pomyslné dudy a jako „pošumavský dudák, dávno, dávno tomu, hrával v celých Čechách, u chýšek i domů“, procházel křížem krážem krajem. Takhle básnicky popsal třeba Pootavské vísky: Oj, krásný je ten horský svah, kde Otava má hnědá, jak děvče bloudí po nivách když hochu kvítí hledá..“. U Sudoměře zavzpomínal na slavného Jana Žižku verši: „Pěkná jsou to luka, od Strakonic k Štěkni, až tamtudy půjdeš, dudáku náš, řekni. Blátem Šilhavého, polem u Markovce, utíkali páni jako štvané ovce". Zastavil se také u Dobršské zvonice a zažil opravdovou Bouři v Pošumaví.

Přes veškeré úspěchy v tvorbě mu nebylo přáno vlastního rodinného štěstí. Jako malá zemřela i druhá dcerka. Pod vlivem událostí přebásnil podobně smutný skutečný příběh z Přeborovic. O matce, která je kojnou na zámku ve Štěkni a nedozví se, že jí umírá dítě. Básník Ladislav Stehlík se takto rozepsal o básni Běla ve své Zemi zamyšlené: „Pohled k Přeborovicům mi vyvolal jednu postavu z Heydukova literárního díla, kterou starý básník umístil do přeborovské chalupy a do komnat štěkeňského zámku. Ani jednající osoby, ani prostředí a děj nevznikly v básníkově fantazii. Heydukova Běla skutečně žila, ale nevím, zda autor zvolil dobře podtitul své knihy, označiv jej „idyla z Pootaví“.... Heydukova Běla přežila svého autora o jedenáct let a spí svůj věčný spánek na tichém hřbitůvku štěkeňském“.

Jako jediný z básníků generace Májovců se Adolf Heyduk dožil vzniku svobodné Československé republiky. Splnil se mu sen, vložený do řady vlasteneckých básní, za které mu osobně poděkoval i prezident T.G. Masaryk. Pod přízviskem „Pootavský slavík“ se stal již za života básnickou legendou, ačkoli sám o sobě říkal, že je spíše „českým skřivanem“. Na sklonku života se navštěvovali se spisovatelem Karlem Klostermannem, který pobýval v nedaleké Štěkni. Spojovala je láska k Šumavě, Pootaví a Pošumaví. Klostermann ji vnímal prozaicky, Heyduk básnicky. Dva literární bardi si rozhodně měli o čem vyprávět a jako my všichni se určitě častokrát vraceli k té jednoduché, ale přitom tolik složité základní otázce lidského života: Co je štěstí…?

Soutěžní otázky č. 4
4.1. V jakém vztahu jsou básníci Jan Neruda a Janko Hovora ?
4.2. Proč se Heydukova první dcera jmenovala Jarmila ?

Na otázky je možno odpovídat do pondělí 24. března 2014, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz

Správné odpovědi na soutěžní otázky č. 3
3.1. K.H. Mácha je pohřben na Vyšehradském hřbitově (do r. 1939 na hřbitově v Litoměřicích).
3.2. Osika, topol, smrk.

Výherci 3. kola:
Ceny s logem soutěže získávají Zdena Hradská, Miroslav Dlouhý a Milena Maňhalová

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP, 14. března 2014