5. Potkali se u Vodňan…

aneb Jihočeské „Anemonky“

Julius Zeyer (1841 – 1901)
Josef Václav Sládek (1845 – 1912)
František Herites (1851 – 1929)
Otokar Mokrý (1854 – 1899)
Jaroslav Vrchlický (1853-1912)
Eliška Krásnohorská (1847 - 1926)

„Atika Heritesovy lékárny přivolává dobu čamar a studentských deklamací, čas Anemonek, sborníku jihočeského studentstva, v němž otiskli své první verše básníci tak rozdílného vnitřního ustrojení, jakými byli Jaroslav Vrchlický a Josef Holeček. Když na dvanáct let zakotvil v paláčíku U čápů Julius Zeyer, byl už Otakar Mokrý kromě Jihočeských melodií autorem několika svazků básní a váženým notářem. František Herites vypracovával se v mistra maloměstské žánrové povídky a humoresky. Jeho lékárna byla svědkyní mnoha hovorů těchto přátel, s jejichž jmény si literární historie spojila Vodňany už navždycky.“ (L. Stehlík, Země zamyšlená II., 1986, s.62)

Český národ se koncem šedesátých let minulého století znovu vlastenecky probouzí. Reaguje na nespravedlivé rakousko uherské vyrovnání po rakouském vojenském výprasku od rozpínavého Pruska (1866), ve kterém byly oběti a věrnost českých vojáků účelově zapomenuty. Je slavnostně položen základní kámen budoucího Národního divadla (1868), v Husinci se koná obrovská vlastenecká slavnost u příležitosti 500. výročí narození Mistra Jana Husa (1869) a připravuje se slavnost podobného rázu v Chelčicích, na připomenutí slavného rodáka a reformátora Petra Chelčického. Kulturně založení studenti píseckého gymnázia na ní chtějí představit tvorbu mladých jihočeských, básníků. Výsledkem je almanach Anemonky: básně omladiny jižních Čech. Jméno vybrané podle skromné bílé sasanky, symbolu jara a čistoty.

Slavnost v Chelčicích je nakonec „pro jistotu“ zakázána, sborník Anemonky počátkem roku 1872 přesto vychází. Také zásluhou Františka Heritese, zatím studenta, později lékárníka ve Vodňanech a spisovatele, kterého proslaví především Maloměstské humoresky. Ale v Anemonkách se samozřejmě prezentuje ještě básnicky a pozná, že veršované slovo nebude pro něho „to pravé ořechové“… S můzou si mnohem lépe porozumí jeho věrný studijní přítel Otokar Mokrý, příští vodňanský notář. Sedmnáctiletý, skrytý pod pseudonymem Otakar Halina, píše básně, které se časem objeví v několika básnických sbírkách (nejznámější Jihočeské melodie.) Se svou troškou do mlýna přispěje milostnými básněmi i rodák z nedalekých Stožic, Josef Holeček. Čtenáře ale mnohem více osloví desetidílná románová sága (dnes bychom moderně řekli „kultovní dílo“) Naši, o životě na jihočeské vesnici, kterou ale bohužel nestačil dokončit.

Ačkoli jsou Anemonky básněmi omadiny jižních Čech, prostor dostala i omladina z Čech západních, konkrétně student klatovského gymnázia Emil Frída. V budoucnu se stane kandidátem Nobelovy ceny za literaturu a rozsahem tvorby nejvýznamnějším českým básníkem. Zatím se připravuje k maturitě, ještě plný dojmů z úchvatné scenérie říčky Vrchlice u Kutné Hory, kde byl o prázdninách. Do almanachu proto pošle básně pod vlasteneckým pseudonymem Jaroslav Vrchlický.

S vodňanskými kolegy básníky, Heritesem a Mokrým, se znovu setkává po dlouhých patnácti letech. S přítelem básníkem Adolfem Heydukem se totiž r. 1886 zúčastní vzpomínkové slavnosti na Vodňansku, věnované tragicky zesnulému spisovateli Bohumilu Havlasovi. Nadějný romanopisec zemřel jako vojenský dopisovatel během rusko tureckých bojů, ve věku pouhých dvaceti pěti let. Odhalení pamětní desky na domku ve Strunkovicích nad Blanicí, jehož iniciátory byli především Herites, Mokrý a Holeček, se stalo významnou událostí tehdejšího českého kulturního života. Pro Vrchlického znamenala bližší seznámení s historií jižních Čech a samozřejmě inspiraci, podpořenou krajovými historickými a zeměpisnými znalostmi přítele Heyduka. Výsledkem je například bojovná báseň Švandovy dudy, začínající:

V Strakonicích za oltářem, jsou tam dudy zaklety,
Tím to, že juž není v Čechách, jak bývalo před lety.

Teprve až se Švanda znovu chopí dud a začne hrát, bude v Čechách zase dobře, takže báseň končí veršem:

A ten vznět a let a tanec, strhne Prahu v kolo též,
Kéž si brzo, milý Švando, na Čechy jen vzpomeneš!

Mezi jinými na Vrchlického silně zapůsobil renesanční příběh ze Šamonic mezi Pískem a Blatnou. Poddaní tu zavraždili (1571) svého pána Loreckého ze Lkouše a zahynuli krutým způsobem rukou katovou v Blatné. Stejnojmenná báseň popisuje příběh pouze do okamžiku vraždy pána a jeho dvou synků. Na stejné téma, ale mnohem sugestivnější zpracoval báseň i Adolf Heyduk.

Vzpomínkové slavnosti roku 1886 se kromě Heyduka, zúčastnil s Vrchlickým další významný český básník, Julius Zeyer. Po hledání smyslu života, blouznivých náboženských vizích a osobních zklamáních mu Vodňansko učarovalo. A po společné vycházce na Helfenburk, kde si v deníku připomíná, jak jej rozverní přátelé škádlili chycenou žábou, se rozhodl zde zůstat. Sblížil se s Heritesem a s Mokrým a dalších jedenáct let prožil ve Vodňanech. Stali se nepřehlédnutelnou kulturní trojící nejen města, ale celého českého kulturního nebe. Konečně našel opravdový domov, který mu vytvořily rodiny přátel. Aktivně se zúčastnil kulturního života města a miloval procházky , sám, s přáteli i s jejich dětmi. Nejraději vycházel ke Svatému Vojtěchovi, kde je dnes vodňanský hřbitov. Sedával na kostelních cihlových schůdcích a spřádal plány na pořádání pašijových her. Podobně měl rád vycházky na Pražák k Záhorskému rybníku, kde se občerstvovali v hájovně pod mohutným dubem. Památný dub nese dnes Zeyerovo jméno, stejně jako turistická Zeyerova stezka přes lázničky v Chelčicích a přes Libějovice k poutnímu kostelu na Lomci. Na zdejším tichém lesním hřbitově si přál být pohřben, ale přání se mu nesplnilo.

V klidné, duchovně nesmírně bohaté krajině Vodňanska, napsal Zeyer stěžejní básnická díla. Do některých alespoň v náznacích zdejší krajinu otisknul. Například Zahradu Mariánskou zčásti inspirovala právě sugestivní atmosféra poutního Lomce a hřbitova. V epickém příběhu Vyšehrad, v části Libuša, z počátků českých dějin, zase hrad tajemného bohatého Chrobola a jeho vlčí ženy Nynvy umístil na břehy Otavy, nejspíše na Prácheň. Bojovný Chrudoš z hradu Motola ale Chrobola zákeřně zabije a Nynvu přivede jako kořist na Vyšehrad. Když vládnoucí kněžna Libuše odsoudí úkladné a nemužné jednání, zazní Chrudošova zuřivá slova: „Kdo ti dal ženo, právo souditi o činech rukou mužů konaných?“ Spisovatel Alois Jirásek je ve Starých pověstech českých, které místy vycházejí ze Zeyerova Vyšehradu, změní na známější: “Hanba mužům, kterým žena vládne. Má dlouhé vlasy, ale krátký rozum.“

Ale lásku k jihočeskému, konkrétněji vodňanskému kraj, díky němuž znovu nalezl smysl života, zúročí Zeyer nejvíce v epické a silně autobiografické básni Troje paměti Víta Choráze (1899), prostým veršem: “Kraj byl tak jihočesky sladce smutný…“, ve které se sám autor skryje za jméno Choráz. Ve skutečnosti jde o název zalesněného vrchu Koráz mezi osadou Pražák a Vodňanskými Svobodnými horami, další kouzelné místo, kam literární mušketýři chodívali na vycházky. Koráz je současný název, ale v Zeyerově době se nazýval „Horáz“, což byl zdejší krajový název pro vysoký vzrostlý les. Například Josef Holeček v románu Naši pojmenování „horázový les“ běžně užíval. V Pamětech Víta Choráze se protnul básníkův komplikovaný vztah k ženám s cestami do Benátek, Tyrol a Tridentu (zde měl na vojně bratra Emila). Vít Choráz se po ztroskotání životního vztahu se snaží alespoň o budování malého kostelíka, chrámu, což připomíná marnou Zeyerovu snahu založit ve Vodňanech tradici pašijových her. V původním vydání vyškrtla cenzura autorovu myšlenku o Češích, která je natolik výstižná a natolik historicky prověřená, že stojí za uvedení:

Mne bolí, ach, že ideál tak malý
Lid český posud doved utvořit si
O bytí svém jak národ v knize lidstva.
Proč prorok žádný se nám nevyskytne,
By ukázal, ku které slunné výši
Nám kráčet jest? To věčné smiřování
se s okolnostmi, jak to nízké, mrzké!
To kupčení o právo samozřejmé!
To věčné stavění se v druhou řadu,
Ta věčná lež, jež vraha otce zove!
Jest rozdíl v tom, násilí ustupovat
A násilí to oslavovat podle,
Kdo mluvit neumí – ať dovede mlčet!

Zeyer byl velmi komplikovanou osobností a nebylo lehké se s ním přátelit. Nejvíce to poznal Jaroslav Vrchlický. Když byly jeho divadelní hry přijaty lépe než dramata Zeyerova, byl konec s přátelstvím. I vztahy s Josefem Heritesem procházely krizemi, naopak umírajícího Otokara Mokrého ošetřoval s nevšední péčí a až po jeho smrti definitivně opustil Vodňany. Na druhou stranu si velice vážil přírodního lyrika Adolfa Heyduka. K šedesátinám mu věnoval džbánek ze Slovenska s kyticí polního kvítí z jihočeských luk, čímž symbolicky vyjádřil úctu k prvnímu vpravdě česko-slovenskému básníkovi.

Rozpory Vrchlického a Zeyera často urovnával společný kamarád, Josef Václav Sládek. Třeba i společným věnováním básně. Sládek měl být původně farářem, ale po studiích, kde mimo jiné navázal celoživotní přátelství s Jaromírem a Ladislavem Čelakovskými, syny slavného strakonického barda počátků národního obrození, se vydal cestou básnickou. Poznal těžký život v Americe, vedl vydavatelství Lumír a podílel se na vydání dalšího almanachu, Ruch, který dal jméno celé nové básnické skupině. S Juliem Zeyerem procestovali Skandinávii a Španělsko a navštěvoval jej i ve Vodňanech. S Jaroslavem Vrchlickým pro změnu pobýval v zámku Oselce na Horažďovicku.

Jihočeská krajina jej určitě inspirovala k veršům opěvujícím českého sedláka, jako nositele vlastenectví a půdu, jako živitelku. Sládek, pocházející z vesnického prostředí Podbrdska (Zbiroh), dobře věděl, o čem píše, ale určitě netušil, jak nadčasové verše vytváří. V dnešních školkách caparti poslouchají básničku o „křišťálové studánce, kde nejhlubší je les“ ze sbírky Zvony a zvonky (1894) a málokdo tuší, že v určitých historických obdobích až zneužívaná báseň Velké, širé rodné lány, jak jste krásně obdělány, byla otištěna ve sbírce Selské písně a znělky, již v roce 1887 ! Z téže sbírky pochází i báseň Ne, ta moje pole, která skoro mrazí současností, považující ornou půdu plnou řepky a kukuřice jen za prostředek k rychlému výdělku.

Sládkovým ženským protějškem „lumíroce/ruchovce“ byla Eliška Krásnohorská. Vlastním jménem Alžběta Pechová, významná osobnost pražského kulturního života, známá librety k operám Bedřicha Smetany a zájmem o postavení ženy ve společnosti. V mládí ji významně ovlivnila nevlastní matka Dorota Vodvářková, pocházející z Blatné. Do mnohočetné rodiny přinesla rodinné štěstí, pohodu, zpěvnost a lásku k národu. Krásnohorskou byla celoživotní inspirací a ideálem. A možná své matce věnovala nejhezčí básnickou sbírku Ze Šumavy (1873).

No vida. Od jihočeských Anemonek, jsme se dostali oklikou znovu do jižních Čech, na Šumavu. Není divu, naše jihočeská krajina je zkrátka neskutečně básnická a inspirativní Taková, jakže to říkal Julius Zeyer …?

Ano, taková "jihočesky sladce smutná…“

Soutěžní otázky č. 5
5.1. Jaká květina se skrývá pod jménem „anemonka“?
5.2. Jaké alespoň tři hrady se vypínají nad řekou Otavou ?

Na otázky je možno odpovídat do pondělí 31. března 2014, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz

Správné odpovědi na soutěžní otázky č. 4
4.1. Janko Hovora byl pseudonym mladého Jana Nerudy.
4.2. Heydukova dcera Jarmila byla pojmenována podle hrdinky Máchova Máje.

Výherci 4. kola:
Jiřina Dobešová, Stanislav Košák a Jiřina Machníková

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP, 24. března 2014