10. Básně v písně svázané

aneb Konec básnické abecedy …

Vladimír Stuchl (1922 – 1990)
Jan Skácel (1922 – 1989)
Jiří Simandl *1923
Josef Křešnička (1939 - 1997)
Jiří Žáček *1945
Muzikanti „světáci“ Cehnice, Škůdra

„Kaštany rozkvétají zase, nad řekou u zámku, kaštany rozkvétají zase, Otava v březích vyhřívá se, nohy si vyzula z opánků“… Těmito verši si přivolával v New Yorku básník Vladimír Stuchl svá mladá léta strakonická, prožitá v škamnách zdejšího gymnazia a po maturitě za okupačního soumraku po čtyři léta tísnění ve zdech zbrojovky. Tady vznikly jeho první dvě knihy Břehy a Prchající laně, jejichž svěží melodické verše, plné přírodního lyrismu, upoutaly mnohé citlivější čtenáře.“
(Ladislav Stehlík, Země zamyšlená, 2.díl, s. 269, 1985).

Vznik Československé republiky v roce 1918, završil etapu básnictví, započatou národním obrozením na konci 18. století. Samostatnost byla vybojována, již nebylo potřeba zvát na pomoc bájné hrdiny a vojevůdce, nebylo třeba lkát nad nesvobodou a rakouským nebo německým útiskem, bylo možno rozmáchnout se ve stylu celosvětové moderní poezie. Nová básnická generace svou tvůrčí šanci bohatě využila. V souvislosti s životem Ladislava Stehlíka, jsme si představili řadu nejvýznamnějších básníků té doby, např. Jaroslava Seiferta, Jana Horu, Františka Halase nebo Františka Hrubína. Naši konkrétní malebnou a pojmenovatelnou krajinu ale v jejich dílech nehledejte (samozřejmě s výjimkou zcela osobité a domovem vonící poezie Ladislava Stehlíka). Stačí, že výrazně přispěla k vytvoření „nadnárodní“ rodné krajiny ve stylu Seifertovy „země, krásné jako kvítka na modranském džbánku“, což vůbec není málo. A z básnického povědomí se určitě neztratila.

Co asi říká Strakonickým jméno Vladimír Stuchl z úvodního citátu…? Narodil se v Hradešicích za Horažďovicemi, ale ve Strakonicích žil, studoval, zažil i totální válečné nasazení a později zde také zemřel. Za okupace se zaměřil na přírodní lyriku, typickou pro zdejší básníky a místa, kde vyrůstal, jej později provázela celou tvorbou. Sbírky „Břehy“ a „Prchající laně“ vystihují dobře jeho rozpoložení a tvorbou patří právě do Strakonic. Vzpomínky z návštěvy v USA zpracoval asi v nejznámější knize pro děti Prérií pádí kůň. Kromě vlastní tvorby sestavoval pásma veršů známějších kolegů. Země mluví od Viktora Dyka, Vůně kvetoucích trnek, samozřejmě od Ladislava Stehlíka a jako patriot nemohl v pásmu Skřivan zpívá v letu zapomenout na strakonického rodáka F.L. Čelakovského.

Mnohem známějším Stuchlovým vrstevníkem, za války také totálně nasazeným, ale v rakouských továrnách, je básník jižní Moravy, Jan Skácel. Podobně jako Jaroslav Seifert bojoval celý život za obyčejnou pravdu a proto byl podobně zakazován a básně často vycházely i v samizdatu. Asi každý zná jeho nejznámější „Motlitbu za vodu“, která v písňové verzi kapely Hradišťan Jury Pavlici po právu vstoupila na kulturní nebe.

Ubývá míst kam chodívala pro vodu starodávná milá
Kde laně tišily žízeň kde žila rosnička
A poutníci skláněly se nad hladinou
Aby se napili z dlaní.

Voda si na to vzpomíná voda je krásná
Voda má voda má rozpuštěné vlasy
Chraňte tu vodu nedejte aby osleplo
Prastaré zrcadlo hvězd…

Ale málokdo již ví, že v moravském básníku dřímají jihočeské geny, takže se nelze divit jeho opojení a morálnímu souznění s obyčejným venkovem. Dědeček Šimon, čerstvě vystudovaný lékárník, přišel koncem 19. století na odbornou praxi do vodňanské lékárny. V ní tehdy úřadoval František Herites, básník, spisovatel a kulturní hybatel vodňanského života. Jenže místo do lékárnických vah a hmoždířků se mladý Šimom hluboko, přehluboko zakoukal do tmavých očí Heritesovy sestry Emanuely…

Po brzké svatbě se projevilo skutečné zaměření bodrého Hanáka a lékárnictví vystřídalo hospodaření na statku v blízkých Nestánicích. Tady ještě sál mateřské mléko Skácelův otec Emil, ale brzo následovalo definitivní stěhování na jižní Moravu, ke Břeclavi… Jan Skácel sice spojil život s Moravou a s Brnem, ale velice rád zajížděl na dovolenou do jižních Čech. Možná, že právě díky „vodňanským“ kořenům si oblíbil rybničnatý kraj Třeboňska a Jindřichohradecka a je více než jisté, že se někdy určitě zajel podívat i na rodný otcův statek do Nestánic a na babiččiny Vodňany…

Atmosféra první republiky, války a poválečného nadšení, se každým rokem vzdaluje. Přesto ještě najdeme pamětníky, jejichž autentická vyprávění jsou mimořádným, protože ničím nezkresleným, zážitkem. Patří mezi ně i Jiří Simandl z Blatné. Celý život pracoval na dráze a svůj kraj projezdil křížem krážem. Zamiloval si jej natolik, že již koncem války o něm začal psát první veršovánky. Prosté, upřímné, milé. Některé nezapřou inspiraci dílem Ladislava Stehlíka. Dětské básničky vyšly v malé veršované sbírce Dětem, další se velmi často objevují ve dvouměsíčníku Blatensko SOBĚ, čili populárním „Sobáčku“. Málokterý časopis se může pochlubit takovou úrovní informací z regionu, za nimiž stojí nekonečná a nedoceněná práce autorů. Panu Simandlovi k jeho letošním devadesátinám nezbývá než popřát hodně zdraví a tvůrčího elánu, aby se ještě dlouho mohl těšit ze spokojeného rodinného života, stále neokoukané rodné krajiny a z města, které takhle vidí básnickýma očima…

Úryvek z básně Rodné město od Jiřího Simandla:
Heřmánku vůně mámivá, na dálku mne tu zdravívá.
A což když začnou růže kvést, ve městě, v ulicích podél cest,
Jich krásný, něžný květ, chtěl by mi tiše povědět,
Jak krásná je zde země má, tak trochu zamyšlená.

Také básničkami a navíc divadelními hrami pro děti, vstoupil do kulturního povědomí šumavského Podlesí Josef Křešnička, narozený na začátku druhé světové války ve Strakonicích. Všestranná kulturní osobnost, jehož dílka vycházela i v časopise Mateřídouška. V Česticích založil Kulturní spolek, literární soutěž O čestický brambor, časopis Čtení pro lidi… Patriot, vycházející z tradic poctivé práce a zároveň osobitého humoru „Podlešáků“, známého především z cirkusových historek muzikantských „světáků“, kdy hudební party z Cehnic a ze Škůdry, šířily slávu českého „kumštu“ po celé Evropě. Říkánky celé bílé nebo posmrtně vydaná sbírka Dětský rok na vsi naznačují, kde viděl budoucnost národa. Předčasný odchod je v kontextu dnešní doby velkou ztrátou, ale na Podlesí na něho nezapomínají…

Pro změnu na konci druhé světové války, se v Chomutově narodil v současnosti asi nejznámější a nejčtenější český básník, o kterém se říká, že je jedním z nejzázračnějších talentů, jaký se kdy objevil v české poezii, Jiří Žáček. Ač zrozen na severu, dětstvím a mládím je nerozlučně spjat se Strakonicemi a později s Volyní, kde absolvoval stavební průmyslovku. Brzo opustil Pootavskou kotlinu, podobně brzo i stavařinu a vydal se na cestu svobodného básnického povolání. Jisté ale je, že vlivu „našeho domácího jihočeského básnictví“ neušel. Podobně jako kdysi F.L. Čelakovský, je i Žáček mistrem ironie a satiry, což dokládá název asi nejznámější básnické sbírky „Vy mně taky“. Jako jeden z mála se nebojí psát o politických švindlech dnešní doby, o hloupém poklonkování mocným sousedům o nepoučitelnosti se z vlastních chyb. Zároveň je smutnou pravdou je, že jeho básničky v žádném denním tisku nebo časopisech příliš nenajdeme. Opět jsme v situaci, kdy se nehodí říkat pravda, která je sice zřejmá, ale média si vždycky najdou způsob, jak ji „stravitelně“ předložit a především „vysvětlit“, nám, „hloupým“ obyčejným lidem. Smutně se čte třeba Český kabaret:

Radujte se všeci, děcka, prodáme se do Německa,
To nám dodá lesk a punc, arbeit macht frei, Gott mit uns!
Revoluční větry vanou, když jde o moc, ostych stranou,
Máme mnoho priorit, nashledanou u koryt !

Podobně smutně jako parafráze Sládkovy básně Velké širé rodné lány:
Velké širé rodné lány, pročpak nejste obdělány?
Cožpak není žito třeba? Z čeho chcete upéct chleba?
I to žito, i tu pšenku dovezeme levně zvenku.
Pole můžou ležet ladem, aspoň sysli pomřou hladem.
Velké širé rodné lány, máme s vámi jiné plány.
Budeme tam těžit ropu, vyzrajeme na Evropu…

Ale Žáček není jen kritik, ironik a satirik. Samozřejmě jej také ovlivnila krásná Pootavská příroda a „skororodné“ město. Je hezké, že, když se ponoří do přírodní a vzpomínkové poezie, nezapomíná ani na místa kde vyrůstal. Ačkoli Strakonice vidí jako obyčejné Maloměsto, má je rád kvůli mládí, podobně jako Fráňa Šrámek svůj Písek…

Turisté tudy přefrčí. Pryč z maloměsta,kde páchnou fabriky a kanály!
Lidé tu mají příliš fádni gesta.Pryč odtud, hurá do dáli,
kde záři bulváry a smích a hudba pění a kde má život vzruch a vzlet!
Jen já tu hledám, co už dávno neni — sám sebe z dětských let.
Film paměti se točí zpátky, zpátky, zpátky. Dnes už tu jiní hrají jiný děj.
Jako bych četl smysl mezi řádky vybledlých knížek: Panta rhei.
Bývalé adresy a dávné jízdní řády už neplatí, jsou z jiných dob.
Našel jsem jenom dva tři kamarády,kteří tu mají hrob.

Podobně má rád i „…stroj času ČZ 125 z roku 1950, který jej dokáže přepravit do dětství…“ a název básně Máj 1963 u řeky Otavy, když slavil sladké osmnáctiny na Ostrově, nepotřebuje pro Strakoňáky bližšího vysvětlování:

Na Ostrově vyplněných přání, chlapci učí dívky milování.
Nebo dívky chlapce ? Kdo to ví, co jim šeptá vítr májový?

Jako Skácelově Modlitbě za vodu od Hradišťanu, dostalo se podobně sugestivního písňového zpracování i Žáčkově „přírodní“ básni Voda, voděnka. V podání šansonové zpěvačky Věry Wajsarové, žačky Hany Hegerové, zachycuje putování řeky Otavy…:

Odvalil se kamínek, narodil se pramínek,
Čerstvá voda voděnka. Rozběhla se dolů z hor
Daleko, až za obzor, bystrá voda, voděnka.
… Běží jako o život k dalekému moři vod,
bujná voda, voděnka.
Plyne kolem jako čas, s deštěm se k nám vrátí zas,
Věrná voda, voděnka.

Podobně převedl do písňové podoby Michal Prokop Žáčkovu báseň „Blues o spolykaných slovech“, čímž stvořil jeden z největších hitů své kariéry a procítěnou generační výpověď. Když zazní mohutný chorálový refrén, „Až si pro mě přijdou, až si pro mě přijdou, až si pro mě přijdou funebráci“, běhá po zádech mráz a každý mužský si uvědomí, co všechno hezkého kdy chtěl svým nejbližším za život říci, ale neřekl… A neřekne, i když ta slova v sobě má…

V posledních letech provázely básníka závažné zdravotní problémy. Publicistický pořad České televize, Třináctá komnata, jej ukázal jako statečného člověka, neztrácejícího humor ani v nejtěžších životních situacích. Na Strakonice rozhodně nezapomíná a ani se nechce věřit, že koncem května jej zde čeká třídní sraz po padesáti pěti letech…Možná spojený s procházkou po nejmilejších místech. Takže se může stát, že se časem objeví báseň Máj 2014 u řeky Otavy…

Byla by krásnou tečkou za naším desetidílným putováním básnickou krajinou, které právě končí. Symbolicky jsme „přebásnili“ celou abecedu od Čelakovského k Žáčkovi a možná si trochu uvědomili, že básníci, alespoň ti skuteční, kteří si na ně jen nehrají, jsou opravdu vypovídajícím „svědomím národa…“

Soutěžní otázky č. 10
10.1. Jakou podobu mají spolykaná slova ve slavné básni/písni o „Funebrácích“?
10.2. Která zpěvačka zpívá Žáčkovu báseň Voda, voděnka ?

Na otázky je možno odpovídat do pondělí 5. května 2014, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz

Správné odpovědi na soutěžní otázky č. 9
9.1. Kolce u trnky jsou zkrácené dřevnaté stonky, přeměněné v nepravé trny.
9.2. Urna s popelem Jana Čarka je uložena ve zdi kostela Sv.Jiljí v Heřmani.

Výherci 9. kola: Ceny s logem soutěže získávají Kateřina Mošovská, Petra Květoňová a Sabina Pašavová

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.
Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP, 28. dubna 2014