7. Chudá rodina z Heřmaně ...


aneb Země široká jako hřbet klisny...


Josef Hora (1891 – 1945)
Jan Čarek (1898 – 1966)
Jiří Wolker (1900 – 1924)
František Halas (1901 – 1949)
Antonín Matěj Píša (1902 – 1966)


„Vracím se k chalupě pod kostelem, která má číslo 51 a v níž rostl básník Chudé rodiny z Heřmaně. Navštěvuji hrob jeho maminky, tolikrát oslavené v synových básních, a vzpomínám u jeho urny. Staré štíty obklopují hřbitůvek, na návsi se pasou housata, lidé se vracejí z polí. Denně chodíval Jan Čarek přes hůrecký les do píseckého gymnasia. Tehdy se v Heřmani pilně hrávala divadla, která nejčastěji režíroval jiný student, Václav Krška, přicházející na zkoušky z nedalekého Benešovského mlýna.“ (L. Stehlík, Země zamyšlená II., 1986, s. 42)

Málokterá školní budova hostila ve svých zdech a vychovala tolik básnických osobností jako písecké gymnázium, založené již v roce 1778. Strakonický studentík František Čelakovský, ještě píšící neumělé německé verše, doprovázený přítelem Josefem Šmidingerem. Pozdější kritik a první profesor českého jazyka na Karlově univerzitě, Jan Koubek z Blatné. Profesor Adolf Heyduk, s otcovskou péčí se starající o nadějné básníky s osobitým vztahem k přírodě, Antonína Sovu a Fráňu Šrámka. I almanach Anemonky, sbírka básní omladiny jižních Čech, sestavený za přispění vodňanské studentské dvojice, Mokrý, Herites, bere svůj počátek v píseckých gymnaziálních lavicích.

Kulturní ovzduší, s nejstarším kamenným mostem v Čechách, s šumícím jezem řeky Otavy, s rozlehlými lesy přímo nad městem a s útulnými hospůdkami, přilákalo řadu dalších básnických jmen. Z těch nejslavnějších určitě Františka Halase, léčícího se v nedalekých lázních Vráž. Josefa Horu, kterému podmanivá krajina učarovala, i když ji umělecky dále nezachytil. A také prostějovského rodáka Jiřího Wolkera, „básníka, jež miloval svět a pro spravedlnost jeho šel se bít...“ , člena skupiny Děvětsil a představitele nového typu umění, proletářské poezie. Ale s městem nad Otavou, kde jej provázel básnický přítel z Volyně, Antonín Matěj Píša, se pod dojmem magického města i okolní přírody, rozloučil básní V lese. Za pouhé tři roky se splní druhá část epitafu, který si v předtuše smrti vytvořil:„dřív než moh srdce k boji vytasit, zemřel - mlád dvacet čtyři let.“

Kamarád A. M. Píša, pozdější divadelní kritik, jej přežije o více než čtyřicet let. Umírá v roce 1966. Stejně jako básník, který se v časech avantgardy, proletářské poezie a hledání nových směrů mezi dvěma válkami, vrátil k úplným kořenům. K rodné chalupě, krajině, mamince, k poezii domova… Jan Čarek.

Rodák z Heřmaně, vesničky pod Zlatou horou, mezi Kestřany a Protivínem, usedl do píseckých gymnaziálních škamen roku 1910. Obyčejný kluk, s mimořádným vnímáním pro krásu přírody, ale i pro těžký život na vesnici, který měl denně před očima a hlavně v rukách. Nestyděl se za mejšláky, uměl nasadit krávě krumpolec, nasekat trávu, pomodlit se Otčenáš…První světová válka jej ale donutila vyměnit vesnický a studentský život za vojenský stejnokroj píseckého 11. pěšího pluku. A po válce a maturitě bylo třeba zajistit existenci a zapomenout na sny o filosofickém vysokém učení. Básně z té doby jsou výmluvným svědectvím mladého muže, který opustil rodný kraj a hledá místo v životě. Určitě byl vděčný příteli Antonínu Klášterskému, básníkovi Nových jihočeských melodií, když mu pomohl vydat první básnickou sbírku Vojna. Potřeboval se vyzpovídat z válečných hrůz, ze strachu který jej svíral, z osudů kamarádů, kteří padli a kteří se domů již nikdy nevrátili. I z nejsmutnějších osudů, když se vrátili, ale mezitím byli prohlášeni za padlé a doma již neměli domov…Až vypálením stavení končívaly takové příběhy...

Další sbírkou „Chudá rodina z Heřmaně“ (1924), ještě v ozvěnách vzpomínka na válku zazní. Nejhlasitěji v básni „Voják ze Sedliště“. Les Míchov, rybník Škaredý a heřmaňský hřbitov, rámují příběh „vojáka ze Sedliště“, padlého na ruské frontě. Ač blízcí krajané, neznali se. Až na heřmaňském hřbitově s ním básník mluví : „Vojáku ze Sedliště, půjdeš-li jednou do nebes, k raportu hlas se a žaluj tam za nás.“

Ale válka je zapomenuta a stesk po domově pomáhá na svět opravdovému básníku jižních Čech. Už nehledá složitá symbolická vyjádření doby, mluví jasnou řečí, bez zbytečných příkras, ale o to zvučněji. Idylickou jihočeskou vesnickou krajinu ukáže jako kraj těžké práce, mozolnatých dlaní, sociální nespravedlnosti, víry a poctivých, pracovitých lidí. Takhle viděl sám sebe:

Jiní až zpívají, jak pluje labuť bledá
V měkké tmě májové pod nebem večerním,
Mé slovo drsné je a domluvit si nedá,
Ač jako s ornicí se dlouho mazlím s ním.“

Nebude dlouho trvat a podobným způsobem začne vnímat jihočeskou zemi jiný mladý básník. Ladislav Stehlík z Bělčic u Blatné. Pozdější odcizenost v pražských zdech je oba svede na společnou cestu přátelství, kterou ukončí až Čarkova smrt. Ale do té doby se ještě heřmaňský spisovatel, škatulkově řazený mezi „ruralisty“, tedy autory, vycházející v díle z vesnické tradice, proslaví básněmi pro děti o přírodě a také vedením svého času slavného časopisu pro malé děti, Mateřídouškou. Tak trochu z donucení, protože po roce 1948 už pojetí tvorby, vycházející z tradičních hodnot českého venkova, nebylo žádoucí.

Sbírka Chudá rodina z Heřmaně je dílem, které by si měl přečíst každý Jihočech. Kromě rodné vsi opěvuje autor celý kraj mezi řekami Blanicí a Otavou. Někdy je natolik konkrétní, že představuje sousedy celými skutečnými jmény. S maminkou se vydává na poutě do Skočic nebo strakonický Podsrp. Žižkovým odkazem rozezní sudoměřské rybníky. A nezapomene ani na starou Souchovou, lidovou léčitelku z Drahonic. Proslula výrobou mazání proti ekzémům, vředům nebo plísním a amatérskými, přesto vysoce účinnými ortopedickými zákroky. Léčila i rodinu knížepána Schwarzenberka z Protivína a za odměnu směla na všech knížecích pozemcích sbírat léčivé byliny. Fenomén „drahonické báby“, je přes dceru, snachu a pravnuky stále živý a v Drahonicích nacházejí úlevu lidé z celých Čech.

Ačkoli rodina Čarků už v Heřmani nežije, pamětní deska na domku č.51 připomíná slavného rodáka. Při návštěvě jsem náhodou potkal „strejčka“ ze sousední spodní chalupy. V dnešním ruchu a shonu to bylo milé popovídání a je pravda, že dnešní doba nepřeje veršům… Na básníka si pamatoval coby malý kluk a jeho tatínek, ročník 1901, s Honzou Čarků vyrůstal na jedné návsi. Heřmaň se od těch časů hodně změnila.

Sám autor se do vsi po maminčině smrti (1933) už nevrátil. Ale nezapomněl a v Praze mu byly velkou a častou oporou vzpomínky na chaloupku proti kostelíku Svatého Jiljí na návrší, kde si přál být pohřben. Přání se mu splnilo a urna s popelem je umístěna při venkovní zdi kostela.
Pod mramorovou destičkou a vlastním epitafem, jak bylo zvykem u „wolkrovské“ generace:


Až umřu, z pahorku nad mou vsí
Přivalte balvan na můj hrob a rcete – tady spí
Jan Čarek, básník, jenž píseň vlastní pěl,
Jak strom měl kořeny v půdě, z níž pocházel,
Za prostý původ, za svůj rod se nikdy nezastyděl,
Svou matku, chudé miloval, lež nenáviděl,
Jméno svého rodiště naučil mnohé znát,
Dokud žil, rád byl na zemi, a nyní spí v ní rád.“

Asi žádný jiný básník nebo spisovatel nebo vlastně kdokoli, nemá tak blízko z místa posledního odpočinku k vratům rodného domu…Vzdušnou čarou necelých třicet metrů. Můžeme říci, že Jan Čarek je v tomto ohledu šťastný básník…
Za obživou sice musel odejít do světa, ale odkud vzešel nezapomněl. Ve stále komplikovanější době ukázal důležitost „rodné hroudy“, ze které je možno odrazit se k nebesům. Celoživotní postoj a láska k domovu je nejvýstižněji vložena do básně Jižní Čechy. Kvetoucí trnka, pěšinka v kopretin moři, chlapců harmonika, žitný chleba pro sekáče, polévka z bramborů na hliněné míse… Vyvolávají pracovitý domov našich dědů a babiček, ke kterému se nechceme vrátit, protože byl „příliš pracovitý“, ale zároveň se nám po něm stýská, protože symbolizoval jistotu.

Jednou možná znovu pochopíme, že právě poctivá práce je jedinou životní jistotou, že nikdo za nás nic neudělá a nikdo nám nedá nic zadarmo. A že nadělat z krásných jihočeských a vůbec českých polí jen žluté řepkové a zelenohnědé kukuřičné zahrady, v horším případě pole slunečních elektráren, pod heslem „po nás potopa“, není cestou do budoucnosti…

Oh, jižní Čechy, země široká jako hřbet klisny,
Ty rolnická, ty mozolná, ty mudrující,
Ty lesů jehličnatých, ty rybničná, ty bramborová,
Ty nejtišší z republiky,
Chtěl jsem velikou píseň zazpívat, všem chtěl jsem
O tobě říci,
Však život sekyrou srdce mi rozpůlil, rozdrtil rámě –
Oh, ty za zídkou šumavských vršků, ty široká
Jako hřbet klisny,
Jižní čechy – oh, matko má, země černá,
Vzpomeň si na mě !

Soutěžní otázky č. 7
7.1. Co je to krumpolec a co mejšláky (mejšlata) ?
7.2. Jak se jmenoval farář ze Sušice, známý lidový léčitel (zemřel r. 1991) ?

Na otázky je možno odpovídat do pondělí 14. dubna 2014, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz

Správné odpovědi na soutěžní otázky č. 6
6.1. V poledním lese, kdo miluje, srdce své neunese. Básník se bojí lásky.
6.2. Nobelovu cenu za literaturu získal Jaroslav Seifert r. 1984.

Výherci 6. kola:
Ceny s logem soutěže získávají Miluše Mazuchová, Jitka Bromová a Tereza Kubíková
Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP, 7. dubna 2014