10. Strakonický dudák stále kráčí světem…

„Když nám v síni Jelence strakonického hradu zahrály tři mladičké dudačky, poslouchali jsme je jako u vytržení. Pravda, bývali ve Strakonicích slavní dudáci, ale o dudačkách jsme dosud neslyšeli. Dudácká tradice Strakonic ožila v Prácheňském souboru, jehož duší je Josef Režný, který se svými dudáky hrál i za hranicemi. On podnítil studenta Jindřicha Jindráka, aby se naučil hře na tomto starém nástroji a hrál s nimi v jeho souboru. (L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 2707)

Překvapený básník Ladislav Stehlík poslouchal dudačky na vernisáži obrazů národního umělce Vojtěcha Sedláčka v červnu 1970. Možná se některá z nich na tehdejší vystoupení pamatuje, i když roky letí jako voda a jako dudácké osudy.

Definitivního potvrzení symbolu strakonického dudáka pro český národ přinesla r.1895 Národopisná výstava českoslovanská v Praze. V plné šíři předvedla nelehký, ale kulturně i duchovně bohatý život prostého českého a slovanského venkovského člověka. V oddělení lidové písně a lidové hudby představila figuru sedícího a přímo jmenovaného „Strakonického dudáka“, v doprovodu hudebníka z Vysoké nad Jizerou a ženy od Chlumce nad Cidlinou. Prácheňsko však reprezentoval i opravdový znamenitý dudák, Jan Pešek (1815-1902) od Horažďovic, kde jsou dnes jeho dudy uloženy v muzeu. Poskytl mnoho cenných informací strakonickému učiteli, dudákovi a sběrateli lidových písní Josefu Formánkovi (1884-1926), jehož syn Jaroslav (1884-1938) besedami, přednáškami, rozhlasem a gramofonovými deskami své Družiny Mistra dudáka Jardy Formánka ze Strakonic, znovu vzkřísil zájem o dudáckou hudbu na Prácheňsku i v celé republice. Pozici „krále českých dudáků“ rok před smrtí stvrdil slavným rozhlasovým vítězstvím v souboji s dudákem skotským.

Národopisná výstava českoslovanská výrazně a inspirativně zasáhla do života města, když podnítila založení Strakonického muzea, střediska prácheňského Pootaví. Od roku 1923 neslo jméno Jana Dyka, okresního školního inspektora, který nadčasovým a informačně „wikipedickým“ Popisem politického okresu strakonického, vytvořil první kulturně-přírodně-historicko-politicky ucelené dílo věnované regionu. Po trnitých začátcích se muzeum r.1936 natrvalo nastěhovalo do prostor strakonického hradu a v expozicích samozřejmě stále zaujímá čelné místo oddělení dud a dudáctví na Prácheňsku.

Ke svým počátkům se vrátilo, již jako Muzeum Středního Pootaví, roku 2006, národopisnou výstavou Z kraje Švandy dudáka, inspirovanou knihou Po stopách dudáků na Prácheňsku. V oblasti folkloru a hudby naprosto vyčerpávajícím dílem, vzniklým na základě více než čtyřicetileté badatelské a terénní činnosti sběratele lidových písní, folkloristy a dudáka Josefa Režného (nar. 1924). Velmi čtivá jsou vyprávění o skutečných strakonických dudácích s navzájem se prolínajícími souvislostmi. Například když zemřel Josef Slavíček (1870-1942), známý z dobových pohlednic jako dudák od Otavy, převzali jeho dudy Alois, Karel a Jiří Malkovští, dudácká rodina a téhož roku nejmladší Jiří „zlegalizoval“ Strakonickou dudáckou muziku. Pokračovatelem byl právě Josef Režný, r. 1949 zakládající i s kamarádem dudákem, pozdějším sólistou Národního divadla a národním umělcem Jindřichem Jindrákem (1931-1993), Národopisný soubor. Z něho vyrostl Prácheňský soubor písní a tanců Strakonice, jehož bohatá folklorní činnost vyvrcholila pořádáním Jihočeských slavností písní a tanců ve Strakonicích (1955-1961), od r. 1967 přecházejících v Mezinárodní dudácké festivaly.

Kniha Josefa Režného ve vyprávěních a vzpomínkách pamětníků barvitě oživuje společenský a kulturní život na Prácheňsku minulého století. Včetně postupného ústupu dud, případně „malé selské muziky“, jak se říkalo kapele, složené z dudáka, houdka-houslisty a štěbetáka-klarinetisty, na úkor kapel dechových, reprezentovaných především cirkusovými muzikantskými světáky a harmonikářů. Situaci ostatně předznamenal ústy Pantaleona Vocilky už J.K. Tyl ve Strakonickém dudákovi a spisovatel J. Š. Baar ve slavném vesnickém románu Jan Cimbura. Josef Režný vypátral, že poslední pošumavskou“malou selskou“ příležitostně vedl Tomáš Šobr (1874-1918) z Litína u Krejnic. Později bydlel ve Věštíně u Strašína a určitě se mu líbilo r. 1909 Tylova dudácká báchorka v podání místních divadelních ochotníků. Jeho dudy, osobně vyrobené a ještě dechové, takže při hraní nemohl zpívat, odpočívají v sušickém muzeu.

Propagátorská činnost otce a syna Formánkových byla rozhodujícím impulsem pro zachování dudácké tradice na Strakonicku. I za cenu přechodu původně lidové a přirozeně kdekoli provozované hudby do „kategorie“ hudby folklórní. A přestože odborníci jako pravou dudáckou muziku uznávají hudbu z oblasti Chodska, strakoničtí svou „Tylovsko-Švandovskou“ šanci rozhodně nepromarnili. Mezinárodní dudácké festivaly si vydobyly celosvětové uznání a možná nastává čas posoudit, zda by se neměly stát pátým příspěvkem České republiky do světového nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Tradice je předlouhá a díky současným šesti místním dudáckým souborům (Prácheňský soubor písní a tanců, Strakonická dudácká muzika, Pošumavská dudácká muzika, Švandova dudácká muzika, Mladá dudácká muzika a Dětská dudácká muzika ZUŠ), z nichž tři poslední tvoří minulí i současní žáci pana učitele na dudy Bohuslava Šabka, stále živá. Přibližně dvacet různě starých dudáků a dudaček může ve Strakonicích okamžitě zmáčknout dudáckého „kozlíka“ a zazpívat „…dudáčka Švandovic…“. Jubilejní Mezinárodní dudácký festival v srpnu bude nejlepší příležitostí. K zazpívání, k setkávání, k zamyšlení…

Jak lidová báchorka po 165 letech od uvedení na prkna, která znamenají svět, obrazně i do slova přivádí naopak svět na prkna malého jihočeského města… A jak v jejích postavách stále nalézáme sami sebe…

Soutěžní otázky č. 10
10.1. Uveďte alespoň dva příklady nehmotného kulturního dědictví UNESCO z České republiky ?
10.2. Mohli se Národopisné výstavy v Praze r. 1895 zúčastnit studenti gymnázia ze Strakonic?

Nesoutěžní otázka:
10. Setkáme se v některé pohádce Zdeňka Trošky s dudákem ?

Na otázky je možno odpovídat do středy 2. května 2012 včetně, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz nebo písemně odevzdávat do téhož data v INFOCENTRU Strakonice nebo v redakci Strakonického deníku.

Správné odpovědi na soutěžní otázky 9. dílu:
9.1. Třikrát denně práškem cukru, pofoukáním na bolístku a pohlazením po čele.
9.2. Nobelovu cenu získal Jaroslav Seifert r. 1984. Emil Frída byl uměleckým jménem Jaroslav Vrchlický.

Nesoutěžní otázka: V písku se 1931 narodil Radek Pilař, tvůrce Rumcajse, Manky a Cipíska.

Výherci 9. kola:
Ceny s logem soutěže získávají parta ZŠ Bavorovská Vodňany, Andrea a Daniela Majerovi a Martingolman29

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP, 24. dubna 2012