4. Švandovo „dělnické“ a „šelmovské“ putování.

„Dole stříbrný provázek Blanice se leskne mezi kamením a drsnými stráněmi, vidíš mlýn u Baštů, pilu i vsi na kopcích, na severní straně sedlo Skočické hory a východně „pustý zámek“ helfenburský. Zadíván přes ostrý obrys Bobíku k hranicím země, myslíš na těžké lidské dílo tam dole, na pily a sklárny, na kamenitá bramborová políčka, těžké orání na vršku, vysilující dřevařskou práci v lesích, na bídu nízkých baráčků s obědy z brambor a kyselého zelí…“.
(L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 241)

Dudáci ani v pověstech ani ve skutečnosti nepatřívali k boháčům. Stále na cestách, po poutích, posvíceních, svatbách a muzikách. Se spoustou kamarádů, ale přes všechno dudání se stále stejně prázdnou kapsou. Kde brát v chudém kraji…Antonín Češka byl v polovině 19. století soudním úředníkem ve Strakonicích. Znal problémy překotného průmyslového rozvoje města s příběhy zoufalství a beznaděje. Sepsal příběh o divotvorných dudách, které si vyprosil chudý dělník, nejspíš ze strakonických textilek. Možná jediný dělník v naší lidové slovesnosti. Když na dudy zmáčkl, sypaly se z nich koláče, buchty, pečeně a jiné dobroty. V dělníkově vesnici přestali všichni pracovat, jen hodovali a veselili se. Nápravu přinesly až druhé dudy, z kterých vyskočil pidimužík s velkým klackem a mlátil a mlátil dokud zase lidé nezačali pracovat.

Textilní historii Strakonic odstartoval v polovině 15. století velkopřevor Jan ze Švamberka založením krejčovského cechu. Později vznikl cech soukenický, roku 1716 punčochářský. Až ze Švýcarska povolaní barvíři přinesli umění barvení trvalou červenou barvou, při řece Volyňce vyrostl Barvínkov a Prácheňsko, včetně dudáků. začalo nosit ke kroji červené punčochy. Byly výborným vývozním artiklem, který od počátku 19. století doplnila výroba fezů pro islámský svět. Jméno získaly podle významného střediska islámu, marockého města Fézu. Dynastie Fürtů a Weilů, později Steinů a Zuckerů, světově proslavila textilní Strakonice. Od 20.let 20. století začala pod značkou Fezko převládat výroba baretů a tkanin a od počátku 21.století výroba autotextilií. Na podzim roku 2011 ale značku Fezko pohltila značka Johnson Controls.

Chudý dudák byl častým námětem příběhů a mnohokrát mu osud ještě „přiložil“. V Pošumaví je známý příběh o dudákovi, který byl pozván, aby hrál na bohaté svatbě. Odměnou obdržel jen pár cukrovinek, kost s trochou masa a chatrný kožíšek. Při cestě domů mrazivou nocí jej napadli hladoví vlci. Obětoval kost a zachránil se na stromě. Až ráno jej osvobodili lidé z blízké vesnice, když slyšeli dudácké „es-ó-es“. Oblíbené je vyprávění o dudákovi, který v noci spadl do vlčí jámy s chyceným vlkem (vlky), někdy medvědem a jen duchapřítomné hraní mu zachránilo život. Pověsti mívají i racionální jádro, protože v našem regionu se dudák do vlčí jámy údajně propadnul v Zátaví u Písku a v okolí Kalenic. Že i v Kalenicích najdeme chalupu „U dudáků“ je samozřejmé. A po přečtení knihy Dudáci a vlčí hlavy, od loni zemřelého spisovatele Zdeňka Šmída, budete dudácko-vlčí pověsti znát dokonale.

Středověký člověk s vlky nelítostně bojoval. Roku 1622 bylo dokonce nařízeno chránit obce pastmi a zátarasy. Chvojím maskované hluboké vlčí jámy („vlčí hrdla“), bývaly doplněné špičatými kůly. Koncem 18. století byl vlk téměř vyhuben. Pomníček zastřelení posledního v Čechách (1874), najdeme v polesí Lipka nad Vimperkem, na Moravě (1914) u Bukovce v Beskydech. Přítomnost vlků v našem regionu dokládá lesní komplex Vlčiny nad Předními Zborovicemi, příběh o dudákovi ve vlčí jámě u Kalenic a příběh o děvčátku, které u Radešova nad potokem Peklovem vlci roztrhali. Připomínkou medvědů, je zápis r.1500 pro šlechtice Rendla z Úšavy o každoročním odlovení jednoho medvěda v polesí tažovickém a informace od Jana Chanovského, že r.1714 byli v Kváskovickém lese u Drážova zastřeleni tři medvědi.

Mnohem menší šelma vystupuje v pověsti o znamenitém dudáku Jírovi z Předslavic na Volyňsku. Z Koječína si přinesl malé černé kotě, Macka. Macek byl lumpačisko, často se toulal a nejednou jej ztrestala pánova dlaň. Jednou se Jíra mrzutě vracel z hraní. Půlnoční cestu si krátil okolo „pustého zámku“, opuštěného hradu Helfenburku. Potkal černého pána, který ho požádal, zda by na hradě nezahrál nějakou kalamajku. Tanečníci byly samé kočičí páry, zlato se sypalo, jen jeden kocour neplatil. Dudák poznal Macka. Zastyděl se hrát kočkám, poděkoval „zaplať Pánbůh“ a chtěl odejít. Ale všechno zhaslo, zlato se změnilo v kamení a navíc ze tmy přiletěl pořádný záhlavec, jak si Macek vyřídil účty. Doma chtěl Jíra předat kocoura pohodnému k utracení, ale ten navždy utekl na pustý zámek. Dudák pochopil, že si doma choval čerta.

Veškeré práce s utrácením a likvidací nemocných, uhynulých, vzteklých nebo starých zvířat, zajišťoval pohodný, jinak ras nebo drnomistr. V českých zemích byli úředně zřízeni koncem 17. století a přišli z Bavorska. Pohodnice nebo rasovny stály kvůli zápachu mimo obec a ačkoli již dávno neslouží svým účelům, v místních názvech je lze snadno lokalizovat (např Hoštice u Volyně, Doubravice u Volyně, apod.). Lidé se drnomistrů báli, věřili, že umí čarovat, ale často je vyhledávali při nemocích nebo zlomeninách. Dudáci zas kvůli získání kůže na měch k dudám. Využívala se vydělaná kůže ovčí, kozí, ceněná byla psí a nejcennější tzv. spratek, kůže z nedonošeného telete.

Práci pohodníků nahradily Veterinární a sanační ústavy (VAÚ), lidově kafilerky. Strakonicím nejblíže se nacházela při hlavní silnici směr Praha u vesnice Brusy. Dnes svoz kadaverů, čili uhynulých zvířat, zajišťuje VAÚ Chotýčany nedaleko Lišova u Českých Budějovic. V místech, kde za tmavých nocí podle pověsti teskně hraje lišovský dudák. Doprovází jej dva vyjící vlci, kterým hrál ve vlčí jámě, skamarádil se s nimi, ale ráno je myslivec zastřelil. Dudák se utrápil a od těch dob obchází všichni nočním krajem…
Stejně jako my zase za týden vyrazíme na obchůzku s naším Švandou…

Soutěžní otázky č. 4
4.1. Co je to kalamajka ?
4.2. Kdy a kde byl zastřelen poslední šumavský medvěd ?

Nesoutěžní otázka:
Která česká filmová pohádka se zčásti natáčela na Helfenburku ?

Na otázky je možno odpovídat do středy 21. března 2012, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz nebo písemně odevzdávat do téhož data v INFOCENTRU Strakonice nebo v redakci Strakonického deníku.
Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro čtenářskou veřejnost.

Správné odpovědi na soutěžní otázky 3. dílu:
3.1 Svalnatý pupek zastává v těle drůbeže funkci žaludku (stačilo pozorně přečíst celý článek).
3.2 Svatojanská noc je noc z 23. na 24. června, Filipojakubská je noc z 30.dubna na 1. května (populární čarodějnice a májka).

Nesoutěžní otázka: Film Škola, základ života, student Čuřil (L.Pešek) a profesor Kolísko (J.Marvan).

Výherci 3. kola:
Ceny s logem soutěže získávají Stanislav Košák, Denisa Tymlová a Klára Končelová

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP
14. března 2012