Soutěže města Strakonice

„Malíř, malující na hrázi Podškalského rybníka známou krajinu, stal se postavou, na niž přenesl všechen svůj údiv a uctívání. S obdivem pozoroval i náčiní, s kterým je možno konat takové divy. Nejvíc ho lákala rozevřená malířská skříňka plná tub. … A což paleta, na okraji plná barevných kopečků, jež namíchány nějakým zázrakem se na plátně proměnily v nebe, čejku, strom s rybničnou hládí! Voněl z nich terpentýn nějakou omamnou exotickou vůní. Hlava se ze všeho točila…“ L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s .89)

„Nevidíte nad hladinami dvou rybníků k nebi vztyčenou kamennou postavu ? Tvář je soustředěna v úporném přemýšlení, ruka s velitelským palcátem strnula vyčkávavě v rozmyslné nehybnosti…Od Štěkně k Přeborovicům se těžce sune „lid polní“, už přebrodil Otavu, prošel Sudoměří, zastavuje se na hrázi dělící rybník Škaredý od Markovce a šikuje vozovou hradbu. Těsně. Kolo na kolo. Řetězy řinčí, skřípe kolo, koně se vzpínají. Ženy snímají z hlav svoje zavití i pleny a zaplétají je narychlo mezi suché rákosí a studené bahno. „ (L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s .293,294)

„Procházím lesem k Novému rybníku, známému ornitologům pod jménem Ostrov racků, který je jejich největším soustředištěm. Toto kamenité a bažinaté místo hostí kromě racků i některé druhy kachen a malých roháčů, o nichž je známo, že svá nápadně bílá vajíčka přikrývají trávou před blížícím se nebezpečím. Racčí pípání tu můžeme slyšet už v polovině března a netrvá dlouho, kdy hnízdo vedle hnízda se se hemží malinkými racky, jimž stačí den života, aby se mohli samostatně pustit na vodu. Jednou ročně zde provádějí pracovníci ornitologického oddělení Národního muzea kroužkování racků.“ (L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 41

Ty Labuti, největší z nich, stále budu slyšet výsknutí křídlovky z tvé hráze, kdykoli si vzpomenu na tvé rybolovy-Na západě se stříbří v jitřním oparu hladina velkého rybníka Rojického, za ní stoupá dým nad střechou mlýna Kabelíku a zjemňuje temně modré obrysy zalesněných Hradců… Pod bílými oblaky pospíchal jsem kolem Dřemlinského rybníka, kde hnědá cigára orobince a nafialovělé laty rákosu přetínaly obzor Skočické hory, v blízkosti rybníka Strpského se bělaly chalupy stejnojmenné vsi… (L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 11, s.279 a Země zamyšlená II, 1986, s. 73)

„Pohled střízlivý uvidí ve Vás jen užitkovou nádrž pro chov ryb, ale jak vám křivdí! Pro mne jste pohledem oka božího ve dnech pohody i přísným zadíváním zraku Moranina v jitrech zimních šer. Ve vás je ztajen věčně se proměňující výraz této krajiny, její spanilá lyričnost, celá bohatá škála proměn a vztahů. Váš svět, vyzařující tolika odstíny jako duše básníkova, je mým světem nejintimnějším, který má svoji poezii, zákonitost, důvěrnosti a tajemství.“
(L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 12)

Nekonečně inspirativní jihočeská krajina…Slavní čeští romanopisci, básníci, malíři, dramatici, filmaři i vědci ji vzali za svou a zobrazili ve svých dílech, ke kterým se neustále vracíme a snažíme se z nich čerpat poučení do dnešního složitého života, ze kterého pomalu odchází dlouhá koronavirová pandemie a střídá ji nesmyslná, bohužel však skutečná, nikým nečekaná válka…

“Ptejte se na cokoliv v této krajině, odpovídá Vám vždy mythus, pověst nebo legenda. Zvlášť krásná je o Strašeni. Tam žil po husitských válkách farář Mistr Martin Strakonický, poustevník a divotvorce, který svou asketickou zbožností získal si úcty přímo světecké. Jemu se prý zjevila Panna Maria a vymáčkla svým prstem důlek v kameni. Nemusíte věřit legendám, ale pravdou zůstává fakt, že i v nejsušších létech je tato prohlubeň vždy plná voda, velmi blahodárné pro oči nemocné. Z celého Pošumaví putují zbožná procesí do zdejšího poutního chrámu o dvou věžích, aby si vyprosila u nebeské Panny přímluvu pro všechna svá příští konání.“
(L. Stehlík, Země zamyšlená, 1947, s. 71)

“Tehdejší Rošice vděčily za svou proslulost především léčivé studánce a milostnému obrazu “kojící” Panny Marie, k němuž přicházela procesí z celého kraje. Scenérie zůstala táž jako před sedmdesáti lety, jen lesy se změnily po obou stranách čekanické silnice a stará hajnice u rošické myslivny se zatím sesula v hromadu trosek. Jsou tu i jiní lidé, vlídní a hodní, ale jen kaplička si zachovala svou podobu beze změn… Kdykoliv jsem šel do Škvořetic, vždycky mě proháněl déšť, pokaždé jsem viděl oráče proorávat kvetoucí brambory a před vsí v rybníce se koupaly děti. Škvořetice byly známy svou léčivou studánkou a poutěmi. Chodívala na ně i Alšova (Mikoláše Alše, pozn.) maminka s chlapci a kupovala si tu písničky, z nichž vznikl její špalíček.“ (L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 82 a s.98)