Soutěže města Strakonice

„Tato krajina měla dudáka, jenž hrál o půlnoci viselcům, věrojatě pomyslíte na pověst, ale pod Smrtí horou žil ještě nedávno pohodný, jemuž dudy hrály jen o málo uměleji než kdysi proslavenému Švandovi…Dlouhá léta zde působil pan řídící Martin Ruth, za jehož doby se tu hrávala ochotnická divadla, jimž přírodní zákoutí křikavské tvrze dávalo překrásnou scenérii, ať už tu byl hrán Tylův Strakonický dudák nebo zdramatizovaný román Ivana Klicpery..“ (L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 261)

„Jméno tohoto města však nejvíce zpopularizoval Tylův Strakonický dudák, zdramatizovaná a zkrášlená místní pověst o čarovných dudách. Snad vznikla po Tylově návštěvě u zdejšího truhláře písmáka Jana Vlastislava Plánka v době vlasteneckého nadšení, kdy kočující herecké společnosti křísily na venkově národní vědomí měšťanských starousedlíků. Plánek je výrazná postava a literární historie o ní dobře ví.“ (L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 268)

„Dole stříbrný provázek Blanice se leskne mezi kamením a drsnými stráněmi, vidíš mlýn u Baštů, pilu i vsi na kopcích, na severní straně sedlo Skočické hory a východně „pustý zámek“ helfenburský. Zadíván přes ostrý obrys Bobíku k hranicím země, myslíš na těžké lidské dílo tam dole, na pily a sklárny, na kamenitá bramborová políčka, těžké orání na vršku, vysilující dřevařskou práci v lesích, na bídu nízkých baráčků s obědy z brambor a kyselého zelí…“.
(L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 241)

„Dojeli jsme sem od Mladějovic, vsi s renesanční tvrzí a přízemní školou, kde strávil několikeré prázdniny svých mladých let národní umělec Josef Skupa. Vzpomínám i na Mikoláše Alše a jeho překrásný akt, který vyjádřil všechnu líbeznost a dívčí půvab řeky Otavy a dudáček nám u ní zahraje pod hvězdnatým nebem. Rozkvétaly štěpy, slunce zapadalo do šedomodré hloubky a v tomto jarním rašení jsem nějak intenzivněji než jindy pociťoval pravěký mýtus této krajiny."
(L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 284, 287)

Nekonečně inspirativní jihočeská krajina…Slavní čeští romanopisci, básníci, malíři, dramatici, filmaři i vědci ji vzali za svou a zobrazili ve svých dílech, ke kterým se neustále vracíme a snažíme se z nich čerpat poučení do dnešního složitého života, ze kterého odešla koronavirová pandemie a vystřídaly ji nesmyslné války a hloupé ideologie…

„Ano, na vaši Zahradu mariánskou jsem vzpomínal, Julie Zeyere, kráčeje jindy starými alejemi od Libějovic k Lomečku. Nebudu se přít s historiky o to, kdo vlastně nakreslil plány lomecké svatyňky, ale jsem ochoten uvěřit, že je vymyslila některá z buquoyských komtes a ne hrabě Filip Emanuel, jak je v kronikách psáno. Nikde jinde jsem neviděl v architektuře takovou přemíru „ruční práce“ jako právě tady, kde je samá kraječka a frizúra, že to vypadá jako barokní hračka, upuštěná do překrásného přírodního prostředí... (L.Stehlík, Země zamyšlená II, 1986, s. 70)

„V parku kladrubského zámečku se pomalu nad jezírkem rozpadává skalka s profilem tváří bývalého majitele a jeho paní a jen podivínství téměř surrealistické mohlo proměniti zdivo umělé zříceniny v dračí hřbet, zakončený ještěří hlavou, jež měla podobu altánku, pokrytého bambusem. I jména remízků jsou tady exotická. Odoháj, Idoháj - kdo to jakživ slyšel? Zámecký mladý pán se jmenoval Odo, slečinka Ida - už rozumíme, jsou pokřtěny po nich." (L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 259)

Šel jsem chvíli mezi poli a chvíli lesem, než jsem dospěl k bílému průčelí štěkeňského zámečku s červenými květy růží a fialovými kalíšky plaménků. Sestra fortnýřka v řeholním hábitu mne vpustila do parku, kde na lavičkách pod starými duby seděly stařenky. Když kolem celého parku rozkvetou šeříky, rozevře se od balustrády nádherný pohled na „luznou“ Štěkeň s pozadím píseckých Hůrek nad Putimí, na aleje větrolamů v lukách od Nových Kestřan až k Sudoměři, na komín lihovaru s čapím hnízdem i na nové silo u čejetického nádraží …“ (L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 283)