4. Švandovo „dělnické“ a „šelmovské“ putování aneb „Když začali dudáci navlékat červené punčochy…“
„Dole stříbrný provázek Blanice se leskne mezi kamením a drsnými stráněmi, vidíš mlýn u Baštů, pilu i vsi na kopcích, na severní straně sedlo Skočické hory a východně „pustý zámek“ helfenburský. Zadíván přes ostrý obrys Bobíku k hranicím země, myslíš na těžké lidské dílo tam dole, na pily a sklárny, na kamenitá bramborová políčka, těžké orání na vršku, vysilující dřevařskou práci v lesích, na bídu nízkých baráčků s obědy z brambor a kyselého zelí…“.
(L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 241)
Dudáci ani v pověstech ani ve skutečnosti nepatřívali k boháčům. Stále na cestách, po poutích, posvíceních, svatbách a muzikách. Se spoustou kamarádů, ale přes všechno dudání se stále stejně prázdnou kapsou. Kde brát v chudém kraji…Antonín Češka byl v polovině 19. století soudním úředníkem ve Strakonicích. Znal problémy překotného průmyslového rozvoje města s příběhy zoufalství a beznaděje. Sepsal příběh o divotvorných dudách, které si vyprosil chudý dělník, nejspíš ze strakonických textilek. Možná jediný dělník v naší lidové slovesnosti. Když na dudy zmáčkl, sypaly se z nich koláče, buchty, pečeně a jiné dobroty. V dělníkově vesnici přestali všichni pracovat, jen hodovali a veselili se. Nápravu přinesly až druhé dudy, z kterých vyskočil pidimužík s velkým klackem a mlátil a mlátil dokud zase lidé nezačali pracovat. Kdepak asi skončili tyhle druhé dudy s pidimužíkem… A jestlipak se zase někdy objeví…
Textilní historii Strakonic odstartoval v polovině 15. století velkopřevor Jan ze Švamberka založením krejčovského cechu. Později vznikl cech soukenický, roku 1716 punčochářský. Ze Švýcarska povolaní barvíři přinesli umění barvení trvalou červenou barvou, při řece Volyňce vyrostl Barvínkov a Prácheňsko, včetně dudáků. začalo nosit ke kroji červené punčochy. Byly výborným vývozním artiklem, doplněný od počátku 19. století výrobou fezů pro islámský svět. Jméno získaly podle významného střediska islámu, marockého města Fézu. Dynastie Fürtů a Weilů, později Steinů a Zuckerů, světově proslavila textilní Strakonice. Od 20.let 20. století začala pod značkou Fezko převládat výroba baretů a tkanin a od počátku 21.století výroba autotextilií. Na podzim roku 2011 značku Fezko pohltila značka Johnson Controls, od roku 2016 pod názvem Adient Strakonice s.r.o.
Chudý dudák byl častým námětem příběhů a mnohokrát mu osud ještě „přiložil“. V Pošumaví je známý příběh o dudákovi, který byl pozván, aby hrál na bohaté svatbě. Odměnou obdržel jen pár cukrovinek, kost s trochou masa a chatrný kožíšek. Při cestě domů mrazivou nocí jej napadli hladoví vlci. Obětoval kost a zachránil se na stromě. Až ráno jej osvobodili lidé z blízké vesnice, když slyšeli dudácké „es-ó-es“. Oblíbené je vyprávění o dudákovi, který v noci spadl do vlčí jámy s chyceným vlkem (vlky), někdy medvědem a jen duchapřítomné hraní mu zachránilo život. Pověsti mívají i racionální jádro, protože v našem regionu se dudák do vlčí jámy údajně propadnul v Zátaví u Písku a v okolí Kalenic. Že i v Kalenicích najdeme chalupu „U dudáků“ je samozřejmé. A po přečtení knihy Dudáci a vlčí hlavy, od spisovatele Zdeňka Šmída, budete dudácko-vlčí pověsti znát dokonale.
Středověký člověk s vlky nelítostně bojoval. Roku 1622 bylo dokonce nařízeno chránit obce pastmi a zátarasy. Chvojím maskované hluboké vlčí jámy („vlčí hrdla“), bývaly doplněné špičatými kůly. Koncem 18. století byl vlk téměř vyhuben. Pomníček zastřelení posledního v Čechách (1874), najdeme v polesí Lipka nad Vimperkem, na Moravě (1914) u Bukovce v Beskydech. Přítomnost vlků v našem regionu dokládá lesní komplex Vlčiny nad Předními Zborovicemi, příběh o dudákovi ve vlčí jámě u Kalenic a příběh o děvčátku, které u Radešova nad potokem Peklovem vlci roztrhali. Připomínkou medvědů, je zápis r. 1500 pro šlechtice Rendla z Úšavy o každoročním odlovení jednoho medvěda v polesí tažovickém a informace od Jana Chanovského, že r.1714 byli v Kváskovickém lese u Drážova zastřeleni tři medvědi. V současnosti se vlci do naší krajiny postupně vrací. Záběry z fotopastí jsou celkem běžné. Měli by se podílet hlavně na tlumení černé zvěře, divočáků, a zvěře spárkaté, jelen, srnec, muflon. Na šumavském Podlesí, ve Škůdře, ve Střídce a ve Stříteži však již došlo k prvním škodám na hospodářských zvířatech a tyto škody se v celostátním měřítku stále zvyšují. Jak se bude vyvíjet opětovné soužití člověka s vlkem v naší kulturní krajině, je zatím ve hvězdách…
Mnohem menší šelma vystupuje v pověsti o znamenitém dudáku Jírovi z Předslavic na Volyňsku. Z Koječína si přinesl malé černé kotě, Macka. Macek byl lumpačisko, často se toulal a nejednou jej ztrestala pánova dlaň. Jednou se Jíra mrzutě vracel z hraní. Půlnoční cestu si krátil okolo „pustého zámku“, opuštěného hradu Helfenburku. Potkal černého pána, který ho požádal, zda by na hradě nezahrál nějakou kalamajku. Tanečníci byly samé kočičí páry, zlato se sypalo, jen jeden kocour neplatil. Dudák poznal Macka. Zastyděl se hrát kočkám, poděkoval „zaplať Pánbůh“ a chtěl odejít. Ale všechno zhaslo, zlato se změnilo v kamení a navíc ze tmy přiletěl pořádný záhlavec, jak si Macek vyřídil účty. Doma chtěl Jíra předat kocoura pohodnému k utracení, ale ten navždy utekl na pustý zámek. Dudák pochopil, že si doma choval čerta.
Veškeré práce s utrácením a likvidací nemocných, uhynulých, vzteklých nebo starých zvířat, zajišťoval pohodný, jinak ras nebo drnomistr. V českých zemích byli úředně zřízeni koncem 17. století a přišli z Bavorska. Pohodnice nebo rasovny stály kvůli zápachu mimo obec a i když dávno neslouží svým účelům, v místních názvech je lze snadno lokalizovat (např Hoštice u Volyně, Doubravice u Volyně, apod.). Lidé se drnomistrů báli, věřili, že umí čarovat, ale často je vyhledávali při nemocích nebo zlomeninách. Dudáci zas kvůli získání kůže na měch k dudám. Využívala se vydělaná kůže ovčí, kozí, ceněná byla psí a nejcennější tzv. spratek, kůže z nedonošeného telete.
Práci pohodníků nahradily Veterinární a sanační ústavy (VAÚ), lidově kafilerky. Strakonicím nejblíže se nacházela při hlavní silnici směr Praha u vesnice Brusy. Dnes svoz kadaverů, čili uhynulých zvířat, zajišťuje VAÚ Chotýčany nedaleko Lišova u Českých Budějovic. V místech, kde za tmavých nocí podle pověsti teskně hraje lišovský dudák. Doprovází jej dva vyjící vlci, kterým hrál ve vlčí jámě, skamarádil se s nimi, ale ráno je myslivec zastřelil. Dudák se utrápil a od těch dob obchází všichni nočním krajem…
Stejně jako my zase za týden vyrazíme na obchůzku s naším Švandou…
Soutěžní otázky č. 4:
4.1. Patří v myslivecké mluvě mezi „zvěř spárkatou“ také „zvěř černá“ ?
4.2. Jaké kulaté výročí letos slaví první kreslený večerníčkovský seriál Československé televize (významnou roli v něm hráli právě vlci) a jaké půlkulaté jubileum slaví v letošním roce jeho populární vypravěčka ?
Nesoutěžní otázka: Jakou slavnou básní, oslavil autor básnické sbírky „Hodina mezi psem a vlkem“, události 17. listopadu 1989 ?
Na otázky je možno odpovídat do středy 11. března 2026, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz
Správné odpovědi na soutěžní otázky 3. dílu:
3.1. Ptákem roku 2026 je pěnice černohlavá a slavík obecný jím byl vyhlášen roku 2007. Poznámka: Pěnici černohlavou najdeme ve znaku České ornitologické společnosti, která letos oslaví 100 let od svého vzniku.
3.2. Perlorodka nemůže žít v rybníce, protože k životu potřebuje proudící studenou a čistou vodu s písčitým dnem a s výskytem pstruha potočního, který je hostitelem jejích larev.
Nesoutěžní otázka: Leknínový list, tzv. lekno, má ve svém znaku město Heřmanův Městec.
Výherci: Vzhledem k velkému počtu soutěžících bylo ve 3. kole vylosováno celkem pět výherců:
Výherci 1. kola: Natálie Schertlerová, Matyáš Voříšek, Andrea Formanová, Václav Lácha
Výherci 2. kola: Ondra Bublík, Lucie Houdková, Matěj Šefl, Zuzana Vanová
Výherci 3. kola: Jonáš Tetour, Hana Mlíková, Kristýna Štěpánková, Marek Brabec a Jana Brchelová
!!! UPOZORNĚNÍ !!! Ceny pro výherce jsou ještě ve výrobě a o jejich vyzvednutí budete na tomto místě včas informováni. Děkuji za pochopení.
Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP
4. března 2026
