1. Dudáci přicházejí do Pootaví aneb „Když na dudy dudá dudek, vylétají ptáci z budek…“

„Přisoudil-li archeolog Bedřich Dubský krajině střední Otavy zvláštní slovanský kmen, pozornější zrak i sluch postřehne v povaze i dnešních lidí zvláštní rysy, na prvý pohled i poslech zcela odlišné od ostatních Jihočechů. Poměrná zámožnost vypěstovala zde furianství a smysl pro jadrný vtip, zvýšený smysl pro vlastnictví a z něho plynoucí cit pro vše, co je reprezentuje. Zde je domovem bujarost i opatrnost, která se nikdy nepředá, lpění na svém, ale i určitá okázalost, je-li toho potřebí."
(L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 261)

Slované objevili téměř tři století opuštěné Pootaví, kde dozněly zvuky germánských a ještě dříve keltských rohů a píšťal, až v 8. století. Založením zemědělci a pastevci se brzo zhlédli v třpytivém bohatství zlatonosné řeky, takže v roce 1928 mohl archeolog Bedřich Dubský vydat knihu „Slovanský kmen na střední Otavě“, o negativním vlivu bohatství na charakter osadníků. Naštěstí po nich nezůstala jen téměř neznámá slova typu „krutky“, ale kromě furiantství, vtipu a usměvavé „pejchy“ pocit pospolitosti, dotvářený písněmi, tanci a hudbou. A stejně jako celý tehdejší civilizovaný i barbarský svět už znali píšťalový nástroj s měchem, jeden z nejstarších hudebních nástrojů vůbec...

Pokud se z hlubiny lesa nebo ze stepi nevynoří smečka vlků, hladový medvěd, tygr nebo lev, krávy, ovce a kozy si hledí svého žvance a pasáček mívá dlouhý den. Pro ukrácení si čímkoli bubnuje, práská bičem, píská na ústa, na dutý stvol rákosu, na píšťalku ze svlečené vrbové nebo bezové kůry a pozoruje přírodu. Časem pochopí, že vzduch si může uzavřít do koženého vaku, píšťaly opatřit dírkami pro různé tóny a díky kravským rohům zvýšit hlasitost. A co na tom, že výsledný zvuk je takový bečivý, monotónně mečivý, dudavý. Stádo jde slepě za svým „bečícím“ kapelníkem pasáčkem a ve vsi je rázem veselo, protože se právě narodil muzikant – dudák.

V Evropě obnovily zájem o dudy středověké křižácké výpravy do Palestiny a Přední Asie. V Čechách se vyrábí „kozice“, s měchem, do něhož muzikant při hře vhání vzduch ústy, nebo jinde „moldánky“. Však zachované úsloví „natahovat moldánky“ znamená fňukat, kňourat, podobně jako na Prácheňsku podobné „nebeč“. Ale chudý jih české země vytvořil i slovo významově opačné: švanda. Jazykovědci se nemohou dohodnout proč, ale vysvětlení možná najdeme na renesančním rožmberském dvoře, kde rozruch působí rozjíveně veselý rytíř Dětřich Švenda, jehož ale neomalené vtípky, urážka poslední švagrové Petra Voka a podvod, přivedly až na popraviště. Postupně se v lidovém povědomí vykrystalizuje Švanda, jako veselý kumpán pro každou legraci, dobrodruh, marnotratník a později výborný dudák, kterému snad v hraní pomáhá sám čert.

Čerty jsou zváni i Turci, kteří se od 15. století, za zvuků vřeštivých ječivých „duduků“ a „kajd“, derou do střední Evropy, dokud je nezastaví definitivní porážka u Vídně roku 1683. Vítězství je slaveno nejen pečením nově půlměsíčně tvarovaných rohlíků, ale v češtině zdomácní pojmenování vřeštivého nástroje, dudy, na Moravě gajdy. Zdobené vyřezávanými hlavičkami se zvířecími motivy a s chlupatými měchy z kozí, ovčí nebo psí kůže, uvolňující ústa ke zpěvu, se mohou opravdu podobat čertovi, v pověstech s dudáky nerozlučně spjatému.

Je možné, že turecké „duduk“ vychází z pojmenování ptáka dudka chocholatého, v zemědělském Turecku poměrně hojného, jehož barevné zbarvení s chocholkou inspirovalo oblečení tureckých vojenských dudáků. Krásně elegantní dudek byl v minulosti běžným ptákem na pastvinách hospodářských zvířat, ale v současné době patří mezi silně ohrožené živočichy a na Strakonicku již nebylo zjištěno jeho zahnízdění. Pouze na tahu byl spatřen v Kaleticích u Radomyšle a u Rojického rybníka. V posledních letech se naštěstí objevuje stále častěji a především Blatensko si dudci znovu oblíbili, takže lze očekávat i zahnízdění. A jen pro doplnění, latinské jméno „upupa“, podobně jako české dudek, zohledňuje charakteristický hlasový motiv dudka.
Zatímco šlechta romanticky obdivuje pastýřské idylky a ovečky, zpívající svodný a nespoutaný dudák se stává symbolem nastupujícího národního obrození. Nejslavnější a nejuznávanější pocházejí z Pošumaví, ze Strakonicka a z Domažlicka. Vzešli z pastevecké a zemědělské tradice kraje, učící trpělivosti, vztahu k přírodě, ke krajině, k naslouchání, k melodii. Nikoli náhodou je druhou dudáckou (gajdovou) baštou moravské Valašsko pod Beskydami, kraj rázovitých lidí, rodilých muzikantů a černookého bači s ovečkami, zatáčejícího kdesi u Frydku…

K Prácheňsku ovčíny neodmyslitelně patřily. Městské (Pražák u Vodňan), panské (lnářský, tažovický) i knížecí (Windischgraetzů ve Štěkni, nebo Schwarzenberský v Albrechticích u Skočic) a také obecní (např. osada Ovčín u Čepřovic, kde podle Jaroslava Haška nocoval Švejk při slavné budějovické anabázi). Zakládaly prosperitu panství, neboť z ovcí lze zužitkovat prakticky všechno, nejen vlnu na výrobu tkanin. A vlnařství i výroba sukna, proslavily Strakonice stejně jako dudáci.

Dnešní chovy ovcí patří k ekologicky nejšetrnějšímu způsobu hospodaření, využívanému i ochranou přírody k údržbě chráněných nebo přírodně cenných území před invazními rostlinami, např. třtinou křovištní nebo náletovými dřevinami. Příkladem je údržba v přírodní rezervaci Vyšenské kopce u Českého Krumlova nebo snaha zajistit ovce pro zachování přírodně velice cenných vřesovišť na sejpech u Modlešovic. Bohužel, na řadě míst se do chovu ovcí v poslední době nepříznivě projevuje postupné rozšiřování vlčí populace, takže chovatelé, zejména v horských oblastech tuší neveselé časy. Stát sice garantuje za stržené ovce kompenzace, ale smyslem chovu není nechávat si proplácet stržené a zabité ovce. Ovčáci teď zkrátka tahají za kratší konec pomyslného provazu a rozhodně jim není do zpěvu.

A jakou písničku by asi zazpíval dudák při vědomí, že jako „dobří“ hospodáři, místo abychom své ovce stříhali, dovážíme vlnu přes půl zeměkoule, na které „těžko státi nohama“, jak zpívá prohnaný Vocilka ve slavném kupletu ? Nejspíš „Já jsem ze Strakonic, dudáček Švandovic, s kapsou prázdnou, už nemám nic...“, protože už nelze přehlédnout, jak po celé naší krásné vlasti „vocilkovské“ hospodaření, nejen co se týče ovcí, dopadá…

Soutěžní otázky č. 1 (na rozběhnutí :o)
1.1. Můžeme v zimě na našem krmítku pozorovat dudka chocholatého ?

1.2. Kolik zvířat celkem čítá ovčí stádo, tvořené tuctem veletuctů ovcí, mandelem beranů a pěti kopami jehňat ?

Nesoutěžní otázka: Jak se jmenoval nekorunovaný král českých dudáků z Domažlic, který před rokem, ve věku 93 let, odešel do hudebního nebe ?

Protože se jedná o první díl soutěže, je na otázky možno odpovídat až do středy 25. února 2026, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz

Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro čtenářskou veřejnost.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP
11. února 2026