8. Rybníky válečné a jinak osudové aneb Ozvěny velké historie malých rybníků…


„Nevidíte nad hladinami dvou rybníků k nebi vztyčenou kamennou postavu ? Tvář je soustředěna v úporném přemýšlení, ruka s velitelským palcátem strnula vyčkávavě v rozmyslné nehybnosti…Od Štěkně k Přeborovicům se těžce sune „lid polní“, už přebrodil Otavu, prošel Sudoměří, zastavuje se na hrázi dělící rybník Škaredý od Markovce a šikuje vozovou hradbu. Těsně. Kolo na kolo. Řetězy řinčí, skřípe kolo, koně se vzpínají. Ženy snímají z hlav svoje zavití i pleny a zaplétají je narychlo mezi suché rákosí a studené bahno. „ (L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s .293,294)

7. Rybníky pracovité aneb „Pod rybníky ať se mlýny zřizují…“


„Snad zaběhl s chlapci i k rybníku Huteckému, tam už železné hutě přestavovali v dnešní mlýn. Jen hromady strusek a litý náhrobek s německým nápisem, jejž dali pozůstalí postavit na bělčickém hřbitově poslednímu majiteli hutí, pražskému měšťanu Václavu Čáslavskému, jsou svědky zaniklého průmyslového podnikání v našem okolí...Stará dubová alej na blatenské silnici musela ustoupit novodobému utilitarismu, v dřevěné hajnici na Hodáni se však nezměnilo pranic. Pod hajnicí je ještě vidět zarostlá strhaná hráz bývalého rybníka. Za pánů z Rožmitálu měl čerpací kolo na způsob zdviže „páternoster“, jímž byla čerpána voda do stoky k výše položenému rybníku Vdovečku.“ (L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 59

6. Rybníky v ochraně přírody aneb Nejen za troubením popelavých jeřábů…


„Procházím lesem k Novému rybníku, známému ornitologům pod jménem Ostrov racků, který je jejich největším soustředištěm. Toto kamenité a bažinaté místo hostí kromě racků i některé druhy kachen a malých roháčů, o nichž je známo, že svá nápadně bílá vajíčka přikrývají trávou před blížícím se nebezpečím. Racčí pípání tu můžeme slyšet už v polovině března a netrvá dlouho, kdy hnízdo vedle hnízda se se hemží malinkými racky, jimž stačí den života, aby se mohli samostatně pustit na vodu. Jednou ročně zde provádějí pracovníci ornitologického oddělení Národního muzea kroužkování racků.“ (L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 41

5. Rybníky městské, hradní, zámecké… aneb Nejen na tom Bošileckym mostku…


„Z radčických kopců se k jihu sklánějí svahy bývalých vinic do široké kotliny rozsvícené hladinami rybníků pod modrou hradbou šumavských hor, kde pod vysokým nebem mezi vodami, loukami a oranicemi vztyčilo vznosnou kolmici věže staré městečko, nazývané odpradávna podle rozlehlých vod Vodňany. U říčního přechodu na Zlaté stezce povstalo z osady, kterou čeští Přemyslovci dali obehnat příkopem, parkány, hradbami s baštami jako pevnost moci královské proti úkladům šlechty, z níž Rožmberkové na blízkém Helfenburku byli sousedy nejméně příjemnými…“ (L. Stehlík, Země zamyšlená II, 1986, s. 60)

4. Cokoli konáš, konej dobře a mysli na konec… aneb „Rybníky „Nomero uno“, „Number one“…“

Ty Labuti, největší z nich, stále budu slyšet výsknutí křídlovky z tvé hráze, kdykoli si vzpomenu na tvé rybolovy-Na západě se stříbří v jitřním oparu hladina velkého rybníka Rojického, za ní stoupá dým nad střechou mlýna Kabelíku a zjemňuje temně modré obrysy zalesněných Hradců… Pod bílými oblaky pospíchal jsem kolem Dřemlinského rybníka, kde hnědá cigára orobince a nafialovělé laty rákosu přetínaly obzor Skočické hory, v blízkosti rybníka Strpského se bělaly chalupy stejnojmenné vsi… (L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 11, s.279 a Země zamyšlená II, 1986, s. 73)

3. Cukr, ovce, pšenice, rybám vadí nejvíce… aneb „Rybníky zůstávající…“

„Každý jednotlivý rybník je, pravda, světem sám pro sebe, ale zároveň i článkem celkového hospodářství rybničního, má svůj účel a zvláštní podřízenost celku. Jenom zrak dobře poučený rozpozná stupeň mistrovství, s jakým tu bylo vše vybudováno nejprostšími technickými prostředky. V době rozkvětu mělo prý panství lnářské tolik rybníků, kolik je dnů v roce a ze staleté tradice uchovalo se mnoho zvláštností rybářské mluvy, ještě dnes užívané. A tradice rybářská – toť schrána zkušeností, střádaných mnoha a mnoha pokoleními…“
(L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 16)

2. Rybník rybníku když ruku podá aneb „Rybníky soustavní…“

„Pohled střízlivý uvidí ve Vás jen užitkovou nádrž pro chov ryb, ale jak vám křivdí! Pro mne jste pohledem oka božího ve dnech pohody i přísným zadíváním zraku Moranina v jitrech zimních šer. Ve vás je ztajen věčně se proměňující výraz této krajiny, její spanilá lyričnost, celá bohatá škála proměn a vztahů. Váš svět, vyzařující tolika odstíny jako duše básníkova, je mým světem nejintimnějším, který má svoji poezii, zákonitost, důvěrnosti a tajemství.“
(L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 12)

1. Rybniční klínoty, na lidi hledící aneb „Rybníky přicházející…“

„Jako živé bytosti přistupujete ke mně v snách se zlatýma očima večerů, vy všechny rybníky domova mého, pro které v žádném druhém kraji nevymyslili jmen krásnějších. Procházíš-li krajinou lnářskou nebo blatenskou, nemysli, že zdejší rybníky vznikly náhodně. Jsou to důmyslné soustavy vodního díla a vyžadovaly zvláštní znalosti, rozmyslu a zkušenosti, vždyť mnohé z nich plánoval sám pan Jakub Krčín z Jelčan, zakladatel rybnikářství rožmberského, a ten byl přeci ve své době rybnikářem nadmíru slavným“.
(L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 16).

0. Brány vodníkova rybničního království se poprvé otevírají…

Nekonečně inspirativní jihočeská krajina…Slavní čeští romanopisci, básníci, malíři, dramatici, filmaři i vědci ji vzali za svou a zobrazili ve svých dílech, ke kterým se neustále vracíme a snažíme se z nich čerpat poučení do dnešního složitého života, ze kterého pomalu odchází dlouhá koronavirová pandemie a střídá ji nesmyslná, bohužel však skutečná, nikým nečekaná válka…

11. Závěrečné vyhodnocení aneb Jak putování (nejen) za kouzelnými studánkami končí …

Správné odpovědi na soutěžní otázky 10. dílu:
10.1. Vladimír Michal (1925-2000), autor povídkové knihy Světáci, o pošumavských cirkusových „světácích a Zdeněk Podskalský (1923–1993), režisér filmu Světáci, o velhartických fasádnících v Praze, byli téměř vrstevníci, takže se určitě mohli potkat.

10. „Poutnické“ prameny a studánky v krajině čekající aneb Jak (nejen) Svatý Peregrin cestu k domovu ukazuje …

“Ptejte se na cokoliv v této krajině, odpovídá Vám vždy mythus, pověst nebo legenda. Zvlášť krásná je o Strašeni. Tam žil po husitských válkách farář Mistr Martin Strakonický, poustevník a divotvorce, který svou asketickou zbožností získal si úcty přímo světecké. Jemu se prý zjevila Panna Maria a vymáčkla svým prstem důlek v kameni. Nemusíte věřit legendám, ale pravdou zůstává fakt, že i v nejsušších létech je tato prohlubeň vždy plná voda, velmi blahodárné pro oči nemocné. Z celého Pošumaví putují zbožná procesí do zdejšího poutního chrámu o dvou věžích, aby si vyprosila u nebeské Panny přímluvu pro všechna svá příští konání.“
(L. Stehlík, Země zamyšlená, 1947, s. 71)

9. „Vodňanské“ prameny, od přírody studené, jako křišťál čisté aneb Jak (téměř) minerálka u Chelčic léčila…

“Avšak prve, nežli se přiblížíme lidem, třeba jest ohlédnouti se po krajině, jež všude souvisí s povahou a duševními vlastnostmi člověka, rozbivšího v ní trvale stánek pro sebe i své potomstvo“. Tato biblicky prostá slova, jimiž uvedl Josef Holeček první svazek svého monumentálního díla, mně stále zněla v mysli cestou od Vodňan ke Stožicům. Vlevo chelčický kostel, na obzoru vrch Pražák, vpravo Skočická hora a cestička v kotlince uprostřed mezi nimi, toť rodiště milovaného písmáka „Našich“. „Jak naši žijou a umírají“ jsem se dočetl dávno, znám všechny postavy této jihočeské ságy a náhle jsem zatoužil poznati důvěrněji i jejich rodiště.“ (L. Stehlík, Země zamyšlená, 1947, s. 210)

8. „Mariánské“ prameny na Blatensku aneb Jak léčivá voda (nejen) oči léčila…

“Tehdejší Rošice vděčily za svou proslulost především léčivé studánce a milostnému obrazu “kojící” Panny Marie, k němuž přicházela procesí z celého kraje. Scenérie zůstala táž jako před sedmdesáti lety, jen lesy se změnily po obou stranách čekanické silnice a stará hajnice u rošické myslivny se zatím sesula v hromadu trosek. Jsou tu i jiní lidé, vlídní a hodní, ale jen kaplička si zachovala svou podobu beze změn… Kdykoliv jsem šel do Škvořetic, vždycky mě proháněl déšť, pokaždé jsem viděl oráče proorávat kvetoucí brambory a před vsí v rybníce se koupaly děti. Škvořetice byly známy svou léčivou studánkou a poutěmi. Chodívala na ně i Alšova (Mikoláše Alše, pozn.) maminka s chlapci a kupovala si tu písničky, z nichž vznikl její špalíček.“ (L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 82 a s.98)

7. „Vápencové“ zdraví z Pootaví aneb Jak vojáci (někteří) léčivé vodě děkovali…

“A neopomeňte se podívati pod Svatem na lázně svaté Anny, jejichž voda je léčivá a chcete-li se jíti podívat na pouť i k jiným kapličkám, svaté Anně zasvěceným, jsou ještě v Břežanech a Kraselově…Ptejte se na cokoliv v této krajině, odpovídá Vám vždy mythus, pověst nebo legenda… Než vejdeme do Horažďovic, měli bychom si něco zopakovati z jejich historie – ale to si přečtěte jindy v knihách učených. Jen tolik podotkněme, že u mlýna Jarova zemřel morem při obléhání tohoto města první Habsburk na českém trůně, král Rudolf, a že i mrtvola tohoto vladaře, nazvaného pro jeho skoupost král „kaše“, hrála tehdy při vzdání Horažďovických velmi důsažnou roli.“
(L. Stehlík, Země zamyšlená, vyd. 1947, s. 69/70).

6. „Annenská“ Dobrá Voda u Kraselova aneb Jak černá paní ke studánce chodila…

“Celé Pošumaví je samá Svatá Anna. A v každé vsi uvidíme nějaký krásný domovní štít a nikde není rozhozeno tolik zbytků starých tvrzí a zámečků jako tady. Vytvářel se tu zvláštní typ drobné šlechty, nazývané kobylkáři, z nichž Kraselovští vymyslili i pověst, dávající zdání historie, aby jí podtrhli svou rodovou starožitnost. Myslím na truhlu, chovanou v kraselovském kostele, která předpovídala smrt. I když mnozí zdejší lidé, nazývaní světáci, viděli opravdu veliký kus světa, lnou k rodné domovině a vžívají se zas do starého způsobu života. Na staré důvěřivosti a starožilosti kořistnili mnozí čiperní podnikavci, ale lid rostl dál ze svého jádra a myslil si při tom své.” (L. Stehlík, Země zamyšlená I, vyd. 1986, s. 223).

Syndikovat obsah