Soutěže města Strakonice

„Snad zaběhl s chlapci i k rybníku Huteckému, tam už železné hutě přestavovali v dnešní mlýn. Jen hromady strusek a litý náhrobek s německým nápisem, jejž dali pozůstalí postavit na bělčickém hřbitově poslednímu majiteli hutí, pražskému měšťanu Václavu Čáslavskému, jsou svědky zaniklého průmyslového podnikání v našem okolí...Stará dubová alej na blatenské silnici musela ustoupit novodobému utilitarismu, v dřevěné hajnici na Hodáni se však nezměnilo pranic. Pod hajnicí je ještě vidět zarostlá strhaná hráz bývalého rybníka. Za pánů z Rožmitálu měl čerpací kolo na způsob zdviže „páternoster“, jímž byla čerpána voda do stoky k výše položenému rybníku Vdovečku.“ (L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 59

„Z radčických kopců se k jihu sklánějí svahy bývalých vinic do široké kotliny rozsvícené hladinami rybníků pod modrou hradbou šumavských hor, kde pod vysokým nebem mezi vodami, loukami a oranicemi vztyčilo vznosnou kolmici věže staré městečko, nazývané odpradávna podle rozlehlých vod Vodňany. U říčního přechodu na Zlaté stezce povstalo z osady, kterou čeští Přemyslovci dali obehnat příkopem, parkány, hradbami s baštami jako pevnost moci královské proti úkladům šlechty, z níž Rožmberkové na blízkém Helfenburku byli sousedy nejméně příjemnými…“ (L. Stehlík, Země zamyšlená II, 1986, s. 60)

„Každý jednotlivý rybník je, pravda, světem sám pro sebe, ale zároveň i článkem celkového hospodářství rybničního, má svůj účel a zvláštní podřízenost celku. Jenom zrak dobře poučený rozpozná stupeň mistrovství, s jakým tu bylo vše vybudováno nejprostšími technickými prostředky. V době rozkvětu mělo prý panství lnářské tolik rybníků, kolik je dnů v roce a ze staleté tradice uchovalo se mnoho zvláštností rybářské mluvy, ještě dnes užívané. A tradice rybářská – toť schrána zkušeností, střádaných mnoha a mnoha pokoleními…“
(L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 16)

„Jako živé bytosti přistupujete ke mně v snách se zlatýma očima večerů, vy všechny rybníky domova mého, pro které v žádném druhém kraji nevymyslili jmen krásnějších. Procházíš-li krajinou lnářskou nebo blatenskou, nemysli, že zdejší rybníky vznikly náhodně. Jsou to důmyslné soustavy vodního díla a vyžadovaly zvláštní znalosti, rozmyslu a zkušenosti, vždyť mnohé z nich plánoval sám pan Jakub Krčín z Jelčan, zakladatel rybnikářství rožmberského, a ten byl přeci ve své době rybnikářem nadmíru slavným“.
(L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 16).

Správné odpovědi na soutěžní otázky 10. dílu:
10.1. Vladimír Michal (1925-2000), autor povídkové knihy Světáci, o pošumavských cirkusových „světácích a Zdeněk Podskalský (1923–1993), režisér filmu Světáci, o velhartických fasádnících v Praze, byli téměř vrstevníci, takže se určitě mohli potkat.

“Avšak prve, nežli se přiblížíme lidem, třeba jest ohlédnouti se po krajině, jež všude souvisí s povahou a duševními vlastnostmi člověka, rozbivšího v ní trvale stánek pro sebe i své potomstvo“. Tato biblicky prostá slova, jimiž uvedl Josef Holeček první svazek svého monumentálního díla, mně stále zněla v mysli cestou od Vodňan ke Stožicům. Vlevo chelčický kostel, na obzoru vrch Pražák, vpravo Skočická hora a cestička v kotlince uprostřed mezi nimi, toť rodiště milovaného písmáka „Našich“. „Jak naši žijou a umírají“ jsem se dočetl dávno, znám všechny postavy této jihočeské ságy a náhle jsem zatoužil poznati důvěrněji i jejich rodiště.“ (L. Stehlík, Země zamyšlená, 1947, s. 210)

“A neopomeňte se podívati pod Svatem na lázně svaté Anny, jejichž voda je léčivá a chcete-li se jíti podívat na pouť i k jiným kapličkám, svaté Anně zasvěceným, jsou ještě v Břežanech a Kraselově…Ptejte se na cokoliv v této krajině, odpovídá Vám vždy mythus, pověst nebo legenda… Než vejdeme do Horažďovic, měli bychom si něco zopakovati z jejich historie – ale to si přečtěte jindy v knihách učených. Jen tolik podotkněme, že u mlýna Jarova zemřel morem při obléhání tohoto města první Habsburk na českém trůně, král Rudolf, a že i mrtvola tohoto vladaře, nazvaného pro jeho skoupost král „kaše“, hrála tehdy při vzdání Horažďovických velmi důsažnou roli.“
(L. Stehlík, Země zamyšlená, vyd. 1947, s. 69/70).

„Strohý obrys Boubína vedl mne jižně Strakonic po vlnách kopců drsnatou málomluvnou krajinou směrem k Volyni. Dole pod olšemi přeskakovala voda hladké kamení, měníc se co chvíli ve vymrštěný pstruží hřbet, a na žitných políčkách plál z prořídlého nízkého obilí chuďoučký planý mák. Kopky sena už hnědly na zatopených lukách, přibývalo pahorků i pastvin, odkud se rozléhala kejhání početných husích hejn. Až z Plzně si jezdí v podjarním čase ženy železničářů k Volyni pro housátka. Žluťoučká jako kanárci je přenášejí babičky v košících šátkem přikrytá z kouzně na první travičku a sotva se u plotu objeví první kopřivy, už je děti škubají pro malé štěbetníky.“
(L. Stehlík, Země zamyšlená, 1947, s. 127/128)