6. Říčka Kolčava (Novosedelský potok) aneb Od Kůstrého ke Kůstrému…

Nadmořská výška pramene: 790 m n.m. U Biskupa nad Růždím a
652 m n.m Volešek u Strašína.,
Nadmořská výška ústí (Liboč v Katovicích): 397 m n.m
Výškový rozdíl pramene a ústí: 393 m resp. 263 m
Délka: 24,3 km
Plocha povodí: 101 km2 (v Tažovicích 41 km2)
Průtok ústí: 430 l/s (v Tažovicích 180 l/s)
k.ú. Strašín, Soběšice, Strašice, Zvotoky, Škůdra, Tažovice, Volenice, Štěchovice, Novosedly, Katovice

„Život učitelského chlapce se v ničem nelišil od života ostatních venkovských dětí. I v jeho kapsách by jste nalezli provázek s udicí, přichystanou pro lov okounů v potoce Kolčavce, jako ony pociťoval trnutí strachu při večerních výpravách za lusky. Později vodil své hosty údolím Kolčavky a ukazoval jim vrchy a lesy se starobylými jmény: Vraník, Kůstrý, Na Lipici, Boží kámen…“ (L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s.105)

Donekonečna se dá toulat říčními údolími nedotčené krajiny šumavského Podlesí, propojené zajímavými historickými souvislostmi. Již původní jméno Kocoba, Kocobka (Kocovka), z něhož se vyvinulo libozvučnější Kolčavka, dnes Kolčava (proč v mapách vedena jako Novosedelský potok se dozvíte později), má vztah ke slavnému šlechtickému rodu jihozápadních Čech, Koců z Dobrše, jejichž rozsáhlými panstvími od Javorníku až do Pootaví se říčka, tvořená dvěma pramennými potoky, přes tři století průběžně ubíhala.
První potok pramení v lučních a lesních mokřinách „sibiřského“ charakteru nad Malčí u Strašína, nedaleko hájovny U Biskupa, připomínající osadu Biskupice, zničenou, spolu s dívčím klášterem, za třicetileté války Švédy. Přímými kmotry jsou mu dva nejvyšší vrchy Strakonicka, Zahájený (845 m n.m.) a Kůstrý (837 m n.m.), nepřímými již opravdu šumavský Zuklín (900 m n.m) a Javorník (1066 m n.m.). Ze soustavy rybníčků pod Biskupem, využívaných v běhu staletí jako odchovny a líhně pstruhů, raků a naposledy chráněných střevlí, vybíhá přímo na sever údolím jako Růždšký potok, tvořící hranici mezi Volyňskem a Kašperskohorskem, pohánějící kdysi v blízkém Růždí pilu na výrobu šindele i dva mlýny.
Trubači tehdy ohlašovali údolím vypouštění vody ze zásobních rybníčků, která na necelých 3 km překonala výškový rozdíl téměř 180 m, aby se spojila s druhým pramenným potokem, přitékajícím regulovaným korytem z rašelinné louky Na Volešku, zvláště chráněného území mezi Strašínem a Soběšicemi. V osadě Parýzek, proslavené houbařským rájem v okolních lesích, se končí život horské bystřiny a začíná mnohem klidnější cesta říčky Kolčavy, na dalších 20 km k řece Otavě překonávající výškový rozdíl již pouhých 210 m.
Klidný meandrovitý tok a poměrně stálá vodnatost předurčily Kolčavu k mlynářské práci, začínající hned pod Parýzkem a pokračující Panskými mlýny, Rejškem, Prachařem a Smitkou, posledním s prapodivným nápisem „umělecký válcový mlýn“, což znamená, že už tady mletí zajišťovaly válce a nikoli klasické mlýnské kameny takzvaného „českého složení“. Následuje obrat směrem severním a zalesněná kamenitá Hůrka, silné energetické místo nad Zvotoky, první v řadě pravobřežných vrchů, téměř rovnoběžně doprovázejících Kolčavu celý střední tok. Druhým je Tyterec, zvláštní nejen těžko vysvětlitelným jménem, ale i romantickým jezírkem v zatopeném lomu proslavené tyterecké „modré“ žuly. Zvotoky svými pstružími sádkami ještě připomenou slavnou pstruží minulost i přítomnost říčky a ve stínu zalesněných vrchů již čekají Tažovice.
Přes dvě století sídlo jedné z větví dobršských Koců, zanechávajících barokní, empírově upravený zámek s francouzskou zahradou, kdysi vzletně nazvaný „Versailess v Pošumaví“, dnes bohužel nepřístupný. Přístupná je naopak technická památka, kamenný dvouobloukový most se sochou Sv. Jana Nepomuckého ze začátku 19. století na cestě, jak jinak, ke mlýnu. Tažovický se může chlubit „čertovskou“ pověstí o písku vázaném do snopů a „osobním“ účinkováním v divadelním představení Lucerny, které na břehu říčky v létě 2007 shlédlo přes 350 diváků. Tehdy začala tradice tažovických divadelních Večerů pod hvězdami, která měla loni již sedmnácté pokračování a vydobyla si trvalé místo mezi prázdninovými kulturními akcemi Pošumaví, mimo jiné i krásným zpracováním Strakonického dudáka od Josefa Kajetána Tyla.
A říčka plyne dál… Ve stínu Božího kamene, energeticky dokonce jednoho z nejsilnějších míst jižních Čech, pod kopcem s příznačným názvem „Potočňák“, přijímá následně Kolčava Mačický potok, pramenící v pláních u Soběšic, pouhý kilometr od již zmiňované pramenné slatinné louky Na Volešku. Posilněná pokračuje okolo bývalé cihelny k osamocenému Šebelovskému mlýnu mezi Volenicemi a vrchem se zvláštním jménem Šandrtí na Štěchovice, kde se stáčí naposledy ostře na východ do klidných pootavských rovin. Horské a podhorské dovádění jí znovu a naposledy připomene vrch Kůstrý (584 m n.m.), tentokráte však nad Novosedly. U něj stojí za zmínku unikátní výskyt kriticky ohrožené rostliny hruštičky prostřední z řádu vřesovcotvarých, charakteristické hlavně pro oblast Sibiře. Ani říčka se nedává zahanbit, jak dokládá výskyt pro změnu kriticky ohrožené mihule potoční v písečných nánosech, značící navíc i velice čistou vodu.
Území od Štěchovic až ke Katovicům, široká údolní niva, poskytovalo Kolčavě odpočinek po náročné mlynářské práci. Není náhodou, že v úvodu zmiňovaní Kocové měli v erbu zlaté mlýnské kolo v modrém poli, neboť byli původně mlynáři. Dokonce je možné, že název říčky lze odvodit až z dob keltských, podobně jako Otava (Bohatá voda), Vltava (Velká voda), kdy Kolčava (kolt=studený) by mohla být Studená voda. V tom případě by sama dala jménu rodu Koců, což by byli lidé, bydlící okolo Kolčavy. Dnes turista v mapě najde název Novosedelský potok, daný Kolčavě, moderní mluvou řečeno, na základě „politické objednávky“ v sedmdesátých letech minulého století. Je to však podobně nesmyslné, jako třeba přejmenovat Vltavu na Pražskou řeku. Samotní novosedelští si to naštěstí dobře uvědomují, jak dokládá název jejich mysliveckého sdružení, „Kolčava“.
Říčka si naposledy užije volnosti v rovinatých Močidlech a Na kněžském, kde může zavzpomínat na své „církevní“ počátky U Biskupa a pak se skromným regulovaným tokem v katovické Liboči vydá vstříc zlatonosným otavským vlnám a dál do celého světa. V duchu života světáků šumavského Podlesí, mlýnských krajánků a vůbec všech lidí světem jdoucích, nemajících pevný břeh a nesoucích si lásku k rodnému kraji určitě alespoň v srdcích…

Soutěžní otázky č. 6
6.1. Co nebo kdo jsou „minohy“ a najdeme je v proudících nebo ve stojatých vodách ?
6.2. Pět sedláků sváželo snopy. Jeden jich svezl tucet, druhý mandel, třetí půltucet, čtvrtý veletucet a pátý celou kopu. Svezli jich dohromady víc než dvacet tuctů ?

Nesoutěžní otázka: Mohl si Alois Jirásek popovídat s J.K. Tylem ?

Na otázky je možno odpovídat do středy 27. března 2024, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz

Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro čtenářskou veřejnost.

Správné odpovědi na soutěžní otázky 5. dílu:
5.1. Pazdeří je dřevitá dužina, obsažená ve stoncích rostlin, ze kterých se získávají textilní vlákna. U nás kdysi nejvíce len a konopí. Pazderna je stranou stojící budova, kde se styto textilní rostliny sušily a zpracovávaly.
5.2. Zdeněk Miler (1921 – 2011) se mohl v roce 2008 zúčastnit otevření Hoslovického mlýna jako národní kulturní památky.

Nesoutěžní otázka: Na Hoslovickém mlýně se natáčely pohádky Kouzla králů (2008), Vodník a Karolínka (2010) a Tři bratři (2013).

Výherci 5. kola: Marie Šídlová, Jaroslav Brouček a Václav Lácha

Výherci 1. kola: Justýna Majorová, Michal Mašek a Eliška Dvořáková
Výherci 2. kola: Jan Hrubý, Kristýna Králová a Matylda Rybová
Výherci 3. kola: Nikola Urbanová, Eliška Žitná, Jan Staněk
Výherci 4. kola: Zdena Hradská, Kamila Burianová, Jan Šustr

!!! UPOZORNĚNÍ !!! Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí opět na tradičním místě, MěÚ Strakonice, odbor ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP
20. března 2024