8. Rybníky válečné a jinak osudové aneb Ozvěny velké historie malých rybníků…


„Nevidíte nad hladinami dvou rybníků k nebi vztyčenou kamennou postavu ? Tvář je soustředěna v úporném přemýšlení, ruka s velitelským palcátem strnula vyčkávavě v rozmyslné nehybnosti…Od Štěkně k Přeborovicům se těžce sune „lid polní“, už přebrodil Otavu, prošel Sudoměří, zastavuje se na hrázi dělící rybník Škaredý od Markovce a šikuje vozovou hradbu. Těsně. Kolo na kolo. Řetězy řinčí, skřípe kolo, koně se vzpínají. Ženy snímají z hlav svoje zavití i pleny a zaplétají je narychlo mezi suché rákosí a studené bahno. „ (L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s .293,294)

Česká vojenské historie nezná významnější rybníky nad Markovec a Škaredý u Sudoměře, kde statečný vzdor několika set „božích bojovníků“ na úzké rybniční hrázi v březnu 1420 vešel do dějin. Husitský hejtman Chval z nedaleké Řepice vedl malé vojsko o čtyřstech duších a dvanácti vozech rybničnatým územím jižně od řeky Otavy na Tábor. Druhý hejtman, Jan Žižka, rybníků důmyslně využil jako obranného bojového prostředku a třetí, nejvyšší hejtman, Břeněk z Dolan, statečně velel obráncům i za cenu vlastního života. Těžko říci, kudy by se husitská revoluce ubírala, kdyby u Markovce železní páni smetli chatrnou vozovou hradbu a husité přišli o své hlavní vojenské i duchovní vůdce, Jana Žižku a kněze Václava Korandu ?
Ani šestnáctimetrový pomník (v Čechách je pomníků Jana Žižky povícero a ten nejstarší trochu nečekaně nikoli v jižních, ale ve východních Čechách) nepřemožitelného vojevůdce od Emanuela Kodeta nezná odpověď, ale možná, že při každém krvavě rudém západu slunce ve vlnách sudoměřských rybníků si říká: “Já vím Mistře Jene, té krve a neštěstí bylo zbytečně mnoho, zbytečně, ale vždyť my jen bránili Boží pravdu…“ Právě o ní husitští kazatelé Koranda a Biskupec několikrát jednali s „českým Tolstým“, Petrem Chelčickým, jednou i na hrázi jiného rybníka, Hliněného u Vodňan. Neshodli se však s pacifistou Petrem, pro něhož hlavním a jediným morálním krédem navždy zůstalo: „Nezabiješ“ ! Takovéto otázky, spojené s válkami, si lidstvo klade celá staletí a když už se zdá, že se blíží k odpovědi, nová válka, nyní téměř „za humny“, vše se vrátí na začátek. Jsme zkrátka nepoučitelní...
Ale trochu z jiného historického soudku…Nedaleko Chelčic leží Záhoříčko, pyšnící se legendou, podle níž se právě tady narodil budoucí císař Karel IV, který se v později tak výrazně zasloužil o české rybníkářství svým Majestátem. Legenda přisvojující Otce vlasti nám, jižním Čechám, vlastně rybníkům, je o to zajímavější, že budoucí panovník byl údajně počat na hrázi rybníka Labuť na Blatensku, ve starobylém zájezdním hostinci. Ve vzácné chvíli spokojeného manželského života prudkého Jana Lucemburka a neústupné Elišky Přemyslovny, tehdy dlící na cestách po svém obnovu potřebujícím království…
A historie kráčí dál… Smutné příběhy, znovu psané rukou nesmiřitelného náboženství, přináší, nejen rybníkům, třicetiletá válka. Shodou okolností zvrat dějinného historického významu, se znovu odehrál v našem regionu, na Vodňansku, v rybničnaté bažinaté krajině u Záblatí, 10. června 1619. V jedné z prvních velkých bitev třicetileté války byl stavovský velitel Mansfeld poražen císařským velitelem Buquoyem. Díky tomu později nepadla císařská Vídeň a kolo dějin se začalo točit jiným, „habsburským“, směrem. Menší rozsahem pak byla bitva u Radošic, v prostoru planiny nad Metelským rybníkem na Lnářsku, na podzim roku 1620, jejíž oběti jsou společně, víra nevíra, pohřbeni nedaleko rybničního splavu, v místě označeném křížem. Třicetiletá válka ukončila zlatý věk českého rybníkářství, zničením lidských životů i mnoha rybničních děl, kdy prokopání hrází a vyplavení obránců bývalo používáno jako vojenský prostředek při obléhání.
Staletí ubíhala a krajinou procházely blíže či vzdáleněji další války. O dědictví rakouské, války napoleonské, pruské a na samém konci té poslední, druhé světové, si jeden „náš“ rybník znovu zahrál, tentokrát dokonce ve světové politice. Demarkační linie totiž probíhala na čáře Karlovy Vary – České Budějovice a spadala do ní i hráz rybníka Nového mezi Lnářemi a Kadovem. V květnu 1945 na ní došlo k setkání zástupců vítězných vojsk Rudé armády a americké armády, spojené s předáním generála Andreje Andrejeviče Vlasova a jeho Ruské osvobozenecké armády (ROA) do rukou sovětských vojenských orgánů. Generál, který vsadil na špatnou kartu a jako zrádce svého národa nemohl ve válce čekat slitování, věnoval poslední „svobodné“ pohledy svého života stříbrné hladině Nového rybníka a určitě si přál mnoho věcí vrátit zpět…
Rybník stejného jména, Nový, jinak také Pozdyňský u Pozdyně na Lnářsku, byl o dvacet let později svědkem jiné, pro místní mnohem bolestnější tragédie, když při nehodě traktoru s valníkem na jeho hrázi, utonuli v přilehlém rybníce Melín čtyři lidé. Podobnou daň si vyžádal i rozlehlý rybník Velká Kuš u Kadova, opět na Lnářsku. Koncem 17. století se v něm z nešťastné lásky utopil myslivecký mládenec a v polovině 20. století mladý rybniční hajný, s kterým se při vápnění rybníka za silného větru a vlnobití převrhla loď. Větší štěstí měl šlechtic, který se v 19. století rozhodl po celé, více než dvou a půl kilometrové délce, přeplavat největší rybník celého Blatenska, více než stohektarovou Labuť (108 ha) u Myštic. Soška Panny Marie Lourdské na hrázi připomíná, že opravdu jen zázrakem neskončil nepřipravovaný sportovní výkon tragicky.
A ještě větší štěstí měl nejspíš první český a kdo ví, třeba i světový letec, Vítek Fučík, za kterým „přelétneme“ k rybníku Strpskému na Radomilickém potoce, do malé osady Klůs na Vodňansku. Jako pasáček si rád vyřezával, proto přezdívka Kudlička a protože měl otevřené oči a dovedl se dívat kolem sebe, přišel na věci jiným utajené. Vysledoval, že bahenní plyn z mokřin všude okolo je lehčí než vzduch a stoupá vzhůru. Nachytal jej do prasečích měchýřů, ty uvázal kolem sebe a s pomocí zvláštních křídel opravdu vzlétl. Létal do Vodňan, do Selibova na Písecku, ale při jednom letu s ním vítr smýkl, srazil jej na hráz blízkého rybníka Černoháj a bylo po létání. Vše se událo v letech 1760 až 1770, tedy více než deset let před oficiálním prvním letem balónu bratří Montgolfierů v roce 1783. Jihočeský Ikaros Kudlička vstoupil do legend a zmínil se o něm ve své „Záhadě hlavolamu“ (kapitola č. 44) i Jaroslav Foglar.
Jak vidno, i klidné, skromné a zdánlivě nevýznamné rybníky našeho regionu, mají svou dramatickou historii a na jejich hrázích a ve vlnách se někdy rozhodovaly nejenom osudy jednotlivců, ale i celých národů, kontinentů a tím potažmo celého světa :o) … A je dobře, že si takovéto mezníky, ať třeba bitvu u Sudoměře, bitvu u Záblatí nebo bitvu u Radošic, stále díky historickým spolkům připomínáme a můžeme si přitom uvědomovat, jak nesmyslné a bolestné všechny války jsou…

Soutěžní otázky č. 8

8.1. Jakým způsobem zasáhl první český letec, Vít Fučík, zvaný Kudlička, do legendární napoleonské bitvy u Slavkova ?
8.2. Při jakém výročí bitvy u Sudoměře byl odhalen majestátní pomník Jana Žižky mezi sudoměřskými rybníky a jaké významné výročí slaví letos první český pomník Jana Žižky z Trocnova, vybudovaný na oslavu jeho vítězství v bitvě u Hořic ?

Nesoutěžní otázka č. 8: Jakou roli hraje hlavolam „ježek v kleci“ v dobrodružné stínadelské trilogii od Jaroslava Foglara ? Jinými slovy, proč všichni chtějí „ježka v kleci „ ?

Na otázky 8. kola je možno odpovídat do středy 5. dubna 2023, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz

Správné odpovědi na soutěžní otázky 7. dílu:
7.1. V objektu bývalých Sovových (od 1850 Odkolkových) mlýnů na Kampě je dnes Muzeum českého výtvarného umění. Jeho mecenáška, paní Meda Mládková (1919-2022) se s císařem Františkem Josefem I. (1830-1916) potkat nemohla.
7.2. Vantroky (z němčiny „nástěnné koryto“) jsou dřevěná koryta, přivádějící vodu na mlýnské kolo. Holendr je ve mlýně zařízení na loupání ječmene pro výrobu krup.

Nesoutěžní otázka č. 7: Byla možná položena trochu záludně a krkolomně, za což se omlouvám, ale Božena Němcová (1820-1862) nemohla žádným způsobem do své Babičky zapracovat postavu svobodného mlynáře z Jiráskovy Lucerny, protože tato postava přišla na svět, spolu s divadelní hrou Lucerna, až v roce 1905.

Výherci 7. kola: Adéla Čadková, Marie Žídková a Jan Staněk

Své ceny si ještě nevyzvedli tito výherci:
Výherci 1. kola: Nicole Jandová
Výherci 2. kola: Jan Rybáček, Eliška Vilítová
Výherci 4. kola: Karolína Dudová, Linda Šuláková
Výherci 5. kola: Věra Brejchová, Kamila Burianová
Výherci 6. kola: Filip Poisl, Daniel Obendraut

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na tradičním místě, MěÚ Strakonice, odbor ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.

Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro čtenářskou veřejnost.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP
29. března 2023