2. Březový potok aneb „Ecce homo pošumavský…“

Nadmořská výška pramene (ryb. Blejskota u Pačejova): 498 m n.m.
Nadmořská výška ústí (pod Kněží horou u Katovic): 401 m n.m
Výškový rozdíl pramene a ústí: 97 m
Délka: 21,5 km
Plocha povodí: 116 km2 (v Babíně 50 km2)
Průměrný průtok: 160 l/s
(k.ú.: Strážejov, Pačejov, Jetenovice, Velký Bor, Svéradice, Babín, Horažďovice, Střelské Hoštice, Dolní Poříčí, Katovice)

„Bohumil (Bohumil Ullrych /1893-1948/ jihočeský malíř, přítel L. Stehlíka) chodíval nejraději s panem učitelem na lov ryb a raků do potoka Rachače pod Kátouckou horu. Tehdy ještě zněla vesnice písní cepů dlouho do vánoc a z chalup voníval chléb. Od dětství poznával tak důvěrně celý barvitý život staré vsi, její zvykosloví a ustálený řád, který se v jádře neměnil do první světové války. A všichni pejskové na březích vod z jeho pozdějších obrazů jsou vlastně vzpomínkou na Alíka a Bohumilova láska k zvířatům se datuje z těch dob“ (L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s.108)

Bohumil Ullrych, potok, ryby, raci, stará vesnice, války… V několika slovech shrnuto putování na vlnkách Březového potoka, přinášejících do rozvolněného Pootaví pozdravy západních Čech. Úředně vytéká z malého rybníčka Blýskota (Blejskota) u Pačejova, pro místní samozřejmě u Pačíva, jak se obec, také úředně, nazývala ještě v 19. století a patří do povodí řeky Otavy. O kilometr severněji, by již patřil do povodí řeky Úslavy. Opravdovým zdrojem jsou ale prameny z močálů na okraji Lindového lesa, svedené trativodem do mokrých luk a kmotrem starobylá krajina s vrchy Plesníkem či Slavníkem a osadami Strážovice, Velešice nebo Břežany. Ve jménech zaznívá slovanská historie Prácheňska a v posledním i množství zdejších bělokorých krasavic, jejichž jménem potok vystupuje po celé své délce, ačkoli původně se jmenoval, a zjistíme že nikoli bezdůvodně, Brodský potok.
Sílu nabírá v rybníce Velký Blýskota a potůčkem od Maňovic, vytékajícím z jezera bývalého kamenolomu. Místní ví, že pohled na jezerní hladinu, obklopenou břízami, dodával do posledních chvil sílu do života herci Miloslavu Šimkovi, vzácnému člověku, který tu trávil volné chvíle v zamilované šerifské chatě chráněné totemem. Sám podobně bránil přírodu rozhodným postojem proti vybudování úložiště jaderného odpadu v kraji Březového potoka a tento boj stále ještě nekončí.
Posílená vodoteč následně proběhne v Jetenovicích pod mostkem ve stínu památné, čtvrttisícileté staré lípy U Podlešáků s obvodem kmene téměř 7,5 m a okrajem zalesněného Chmeliště spěchá k Velkému Boru, rodišti malíře Bohumila Ullrycha. Citlivý krajinář, dvacet let člen České umělecké besedy, často vycházel ve své tvorbě z krásného dětství u Březového potoka i řeky Otavy a symbolicky odešel ze světa v únoru 1948, jako by tušil přicházející nenávratnou změnu tradiční tváře české vesnice. Jako zdejší rodák určitě zacházel pod rozložitou lípu ke Svaté Anně, kde Březový potok pozdraví i malou Svatoanenskou studánku a potom již plyne dál, stále středem Přírodního parku Horažďovická vrchovina, přes Babín na Střelskohoštickou Lhotu. Druhým významným, nyní téměř zapomenutým „Velkoborákem“, je Sylvestr Krnka. Vynálezce pušky zadovky, jehož patent z poloviny devatenáctého století však nemohl zasáhnou do válečné historie Březového potoka, psané nejprve husitskými vozy, o více než tři století později vozy francouzských kyrysníků, vždy v kontextu s úvodu zmiňovanými brody.
Husitské „Boží bojovníky“ připomíná jednoobloukový kamenný most, zvaný Žižkův na úpatí Kněží hory u Katovic, údajně (historikové kladou jeho vznik až do 17. století) postavený pro přesun vojska přes potok na tehdy jediné schůdné stezce ze Strakonic na Horažďovice. Následovala úspěšná (jak jinak) bitva s „oblíbeným“ vojskem panské jednoty u Malého Boru a již méně úspěšnější Žižkovo poslední „podívání se“ na hrad Rabí. Můstek je atraktivní nově opravenou zastávkou na hojně využívané cyklostezce z Katovic podél řeky. Jen vody se pod ním nedostává, protože Březový potok byl výrazně postižen rekultivacemi a s nimi souvisejícím narovnáváním toku, takže nyní v klidu plyne nedaleko mostku kolem Kněží hory v novém, nepřírodním korytě.
Téměř po celé, více než dvacetikilometrové délce vlastně ztratil svůj přírodní charakter s typickými meandry a bažinatými loukami, které se při neexistenci mostů stávaly při velkých vodách nebezpečnými pastmi. Z jedné neunikli tři vojáci francouzského vojska, protahujícího pootavskou krajinou směrem z Horažďovic na Katovice, v rámci Válek o dědictví rakouské (1742 –1743). Rozvodněný a rozbahněný potok převrátil při brodění jejich vůz a smutný vojenský osud připomíná, na samé hranici jižních a západních Čech, kamenný pomníček zvaný Ecce homo – Ejhle člověk. Nesmyslnost válek jemně zvýrazňuje skutečnost, že leží v katastrálním území obce Hlupín ...
Bohužel, rekultivace připravily Březový potok také o v úvodu zmiňovaný Rachač (Rachář), část toku ústící do Otavy, původně tvořený několika tůněmi s velkým výskytem raků, ryb a vzácného lakušníku. Jméno odvozené jak od možného „ráchání“ ve vodě, tak přeneseně od názvu „Rakáč“, místa s velkým výskytem raků, jejichž populaci však tady i v celé Evropě před první světovou válkou zdecimovala vlna račího moru. Pro vodáky, hojně sjíždějící Otavu, je soutok s Březovým potokem nad romantickou vápencovou skálou, z níž údajně v básni F.L. Čelakovského Svatební den skočilo do vln koňské spřežení řízené samotným ďáblem i s pyšnou nevěstou, vítaným zpestřením. Chvíli mohou pádlovat jako objevitelé proti proudu potoka, chvíli v něm pozorovat rej rybí drobotiny nebo hledat lastury škeblí. Perlorodky, symbol čistoty, však bohužel na vykameněném dně nenajdou, ale určitě potěší setkání s létajícím drahokamem ledňáčkem a posezení na lavičce při melancholickém zpěvu řeky. A přímo nad soutokem láká k návštěvě Kněží hora, provrtaná nepřístupnými a po několika neštěstích i zamřížovanými (zdejší netopýři a vrápenci tleskají…), štolami pozůstatky těžby grafitu ze začátku 20. století a s vrcholovými zbytky keltského a později, od 8. stol. našeho letopočtu, slovanského hradiště.
Naši předci si svou „zlatonosnou“ oblast dobře hlídali. Stejně jako Březový potok. U pramene Velešicemi, u ústí hradištěm na Kněží hoře a ve střední části mohylami v Zádušním lese nad Střelskými Hošticemi, dokazující přítomnost mohylového lidu kultury halštatské, česky starší doby železné (8.- 6. stol. p.n.l.). Tak snad si jej, přes neustálý spěch a stres, dokážeme pro další a další generace ohlídat i my, lidé mladší doby atomové (21. stol. n.l.) …

Soutěžní otázky č. 2:
2.1. Kdo pronesl slavnou větu : „Ecce homo“ a co tato slova znamenají ?

2.2. Jaký je rozdíl mezi visícím netopýrem a visícím vrápencem ?

Nesoutěžní otázka: Kdy vlastně celosvětově slaví svůj svátek netopýři ?

Na otázky možno odpovídat do středy 28. února 2024, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz, kdy budou zároveň vyhodnoceny odpovědi 1. a 2. kola.

Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro čtenářskou veřejnost.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP
21. února 2024