7. Volyňka řeka (1.část) aneb Na Šumavě je dolina…

Nadmořská výška pramene (úbočí Světlé hory): 1 115 m n.m..
Nadmořská výška ústí (Strakonice, hrad): 388 m n.m
Výškový rozdíl pramene a ústí: 727 m
Délka: 46 km
Plocha povodí: 413 km2
Průměrný průtok: 3 m3/s
k.ú. Vimperk, Sudslavice, Bohumilice, Čkyně, Lčovice

„„Když jsem připutoval do Čkyně, přivítala mě rozpěněná a rozlitá Volyňka, která v čase povodní je k nepoznání: strhává lávky, podemílá stavení, zaplavuje sklepy, odnáší dříví, senné kopky i zvířata, a na lukách dovede udělat takovou spoušť, že ji staří právem nazývali Třeštilkou.“(L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s.223

A ti ještě starší než staří nazývali Volyňku na horním toku Helmbachem, čili Světlým potokem, potvrzujíce tím její rodiště v šumavské dolině pod kořeny mohutného smrku, na zalesněném úbočí Světlé hory v nadmořské výšce 1115 m. Přestože jsme jen deset kilometrů od Vimperka, jde o místo divoké, trochu strašidelné a trochu pralesovité, kde byl roku 1874 zastřelen poslední šumavský vlk. Myšleno divoký vlk, protože dnešní populace šumavských vlků již není úplně čistokrevně divoká a začíná zejména chovatelům ovcí působit problémy, nad kterými zatím ochrany přírody přivírá oči, což není úplně nejšťastnější cesta. Pomníček je nedaleko pramene, kde žíznivý poutník využije plecháček se srdíčkem a může posedět na blízké Alpské vyhlídce nad Černými Lady. Lada znamenají v mluvě střední Šumavy rozlehlá rašeliniště, na horní Šumavě nazývaná slatě a na dolní Šumavě luhy.
Než se ale čerstvě zrozený, zprvu vodopádovitě bujný pramen pořádně rozkouká, uzavře jej vykameněné jezírko Světlohorské nádrže, zbudované v 19. století jako zásobárna vody pro plavení dříví. Se čtyřmetrovou hloubkou, křišťálově čistou vodou a roztomilým německým jménem „Muckesinbachschwelle“, tvořící ideální podmínky pro život chráněné populace raka říčního i pstruha. Pracovitost „mladé“ Volyňky je až neuvěřitelná. Na prvních třech kilometrech nejprve dřevo, ryby a raci, u Lipky, kromě vojenských záležitostí, zbytky sejpů po rýžování zlata a u Michlovy Huti cinkot skla z huti, pocházející ze 16. století. A ne cinkot ledajaký, protože sklářský mistr Michl objevil již v roce 1683 výrobu skla křišťálového! Pod hutí se Volyňka pojí s výše zmiňovaným Helmbachem a pokračuje dále k severu, což je vlastně jediný směr, který ji byl dán do vínku.
Před Vimperkem, městem pod Boubínem, proklouzne mezi dvěma vojenskými prostory a pozdraví se s hradem, dnes zrestaurovaným zámkem s novými expozicemi (ty „zážitková, zahrnující řízení dřevem naložených saní nebo děsivou vichřici z roku 1870 jsou jedinečné) na příkré skále a s městem v údolí, v minulosti předůležitými strážními místy na říční křižovatce obchodních cest (Zlatá stezka) z Bavorska do Sušice a Prachatic. Že ke křížení kultur docházelo již v předslovanských dobách, dokládá denár římského císaře Hadriána v říčním písku. A bez vody a říčního písku by nemohlo dojít k rozvoji sklářství, kdy v nedalekém Pravětíně je připomínána huť již v roce 1359, jako první zmínka o šumavském sklářství vůbec. Stejně tak se Vimperk proslavil tiskařstvím a veškeré další zajímavosti včetně přírodních skrývá zámecké muzeum. A nikoli náhodou je město také sídlem Správy Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava.
Stále severní směr a těsná blízkost železniční trati, fenoménu, silně připomínajícího proslulý Posázavský Pacifik, dovede řeku k přírodní památce, Sudslavické lípě, se stářím přes šest set let a s obvodem kmene 12 metrů dožívající u zdejšího mlýna. Počíná se u ní více než tříkilometrový Sudslavický okruh, na jednotlivých zastaveních (mezi ni i Údolí Volyňky–zas to údolí :o)) přibližující okolní rozmanitou krajinu. Zajímavostí je jeskyně nad řekou, v níž byly prof. Woldřichem nalezeny (1879) hojné zbytky mamutů, nosorožců, medvědů, koní, apod., dnes uloženy v Národním muzeu v Praze. Stejná instituce uchovává i část tzv. Bohumilického meteoritu (největší část o váze 37 kg, celý vážil 57 kg !), nalezeného roku 1829 v kilometr vzdálených Bohumilicích. K nim nedočkavým krokem spěje vodní tok, aby tu téměř zdvojnásobil svůj objem díky vodám horské říčky Spůlky. Ta přináší po osmnáctikilometrové pouti pozdravy přes Stachy, Zdíkovec, Čábuze a Spůlku až z okolí Churáňova a při vyšším stavu vody je dokonce využívaná vodáky, ačkoli oficiálně je uváděna „sjízdnost“ Volyňky až od Čkyně.
Tohle pošumavské městečko se může pochlubit zachovalým židovským hřbitovem, zrekonstruovanou synagogou, zámečkem se sídlem obecního úřadu a výchozím bodem pro návštěvu Věnce, rozlehlého hradiště na vrchu Pržmo, pocházející již z laténského období, tj přibližně ze 6. stol. p.n.l. Naši předci tu nad obloukem řeky vybudovali, s využitím přírodních skalisek, nedobytnou pevnost, svého času dokonce považovanou za bájné Marobudum markomanského bájného krále Marobuda. Šlo však o další z mocných keltských hradišť, výrazně připomínající proslulý Obří hrad nad zlatonosnou Losenicí u Kašperských Hor, střežících exponované obchodní cesty i vstup a následně území zlatem oplývající otavské kotliny. U Lčovic se však v názvech U konopice, Valcha a Havrdů mlýn projeví spíše než odlesk mocných Keltů znovu Volynčina pracovitost, v prvním zpracování lnu na plátno, v druhém ovčí vlny na sukno a ve třetím zrna na mouku.
Vycházky kolem řeky ve Lčovicích (místně v „Elčoucích“) miloval Josef Zítek (1832 – 1909), nejvýznamnější český architekt 19. století a spolutvůrce Národního divadla. Po jeho vyhoření (myšleno divadla, ale přeneseně lze mluvit i o dnešním moderním termínu „syndromu vyhoření“ u architekta Zítka) a neshodách s architektem Josefem Schulzem (mimo jiné architekt budovy Národního muzea) o dostavbu, se přestal věnovat tvůrčí práci a přestěhoval se do zámečku ve Lčovicích, který si sám architektonicky upravil. Začal se věnovat hospodářství (slavné sýry), poněkud zanevřel na český vlastenecký živel a jeho potomci odjeli hledat štěstí do Ameriky… Samotného Zítka ale krásné prostředí Volyňska natolik očarovalo, že po smrti byl pohřben v blízkých Malenicích.
Než k nim však řeka, v této oblasti pro svou náladovost často zvaná Třeštilkou, doputuje, zalaškuje si ještě s místními, když rozdělí Lčovice na velikou část „vimperskou“ a úplně malou část „strakonickou“. A v laškování bude pokračovat i celé příští putování a zakončí jej až rozverným pohledem z místa svého „relativního“ zániku k místu svého opravdového zrození…

Soutěžní otázky č. 7
7.1. Národní muzeum a Národní divadlo. Která z těchto historických budov byla otevřena dříve a o kolik to bylo let ?
7.2. Co je křišťál a odkud vzal své jméno ?

Nesoutěžní otázka: Jakou čestnou funkci měl první architekt Národního divadla, Josef Zítek při pohřbu svého kolegy, druhého architekta Národního divadla, Josefa Schulze ?

Na otázky je možno odpovídat do středy 3. dubna 2024, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz

Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro čtenářskou veřejnost.

Správné odpovědi na soutěžní otázky 6. dílu:
6.1. Minohy jsou larvy mihule a žijí především v čistých proudících vodách.
6.2. Sedláci svezli dohromady 237 pytlů (12 tucet +15 mandel +6 půltucet +144 veletucet + 60 kopa. Svezli tedy méně než 20 tuctů pytlů, což je 20 x 12 = 240 pytlů.

Nesoutěžní otázka: Ano, J.K. Tyl (1808 – 1856) a A. Jirásek (1851 – 1930), spolu opravdu mohli mluvit.

Výherci 6. kola: Jiřina Dobešová, Sedmačky Katovice a Sára Šípová

Výherci 1. kola: Justýna Majorová, Michal Mašek a Eliška Dvořáková
Výherci 2. kola: Jan Hrubý, Kristýna Králová a Matylda Rybová
Výherci 3. kola: Nikola Urbanová, Eliška Žitná, Jan Staněk
Výherci 4. kola: Zdena Hradská, Kamila Burianová, Jan Šustr
Výherci 5. kola: Marie Šídlová, Jaroslav Brouček a Václav Lácha

!!! UPOZORNĚNÍ !!! Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí opět na tradičním místě, MěÚ Strakonice, odbor ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP
27. března 2024