8. Volyňka řeka (2.část) aneb Tam v zátočině je naše chajda malá…

Nadmořská výška pramene (úbočí Světlé hory): 1 115 m n.m..
Nadmořská výška ústí (Strakonice, hrad): 388 m n.m
Výškový rozdíl pramene a ústí: 727 m
Délka: 46 km
Plocha povodí: 413 km2
Průměrný průtok: 3 m3/s
k.ú. Malenice, Černětice, Nišovice, Volyně, Němětice, Strunkovice nad Volyňkou, Radošovice, Mutěnice, Strakonice

„Strohý obrys Boubína vedl mne jižně Strakonic po vlnách kopců drsnatou, málomluvnou krajinou k Volyni. Dole pod olšemi přeskakovala voda hladké kamení, měníc se co chvíli ve vymrštěný pstruží hřbet a na žitných políčkách plál z prořídlého nízkého obilí chuďoučký planý mák.(L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s.213)

„Ve Strakonicích pod nábřežím zámeckým, které ohraničuje náměstí řečené Dubovec, vlévá se do Otavy její nejmocnější pobočka Volyňka. Zajímavo jest, že z mostu, který stojí několik kroků nad jejím ústím, lze spatřiti území, kde Volyňka temení.“ Takhle hezky popisuje soutok šumavských řek ve Strakonicích okresní školní inspektor Jan Dyk, v Popisu politického okresu Strakonického z roku 1922. A přestože náměstí řečené Dubovec je dnes pouze nostalgickou vzpomínkou, budeme věřit, že z mostu nad soutokem, při troše dobré vůle, opravdu spatříme Světlou horu, šumavskou kolébku řeky Volyňky, kterou jsme minule jako rozvernou Třeštilku opustili ve Lčovicích, kde vtéká na území Strakonicka.
Nejprve ji přivítají dynamicky se rozvíjející Malenice s bohatou přítomností i minulostí. Pocházel odsud přítel Mistra Jana Husa, Michal z Malenic řečený Čížek, na hřbitově je pohřben páter František Teplý (1867-1945), významný jihočeský historik i Josef Zítek (1832-1909), stavitel Národního divadla. Řeka, rozložená v překrásném údolí, již za první republiky vábila letní hosty, tvořící jedinečnou svébytnou komunitu, skvěle zachycenou v Kronice národa lufťáckého v Malenicích, jejíž duch postřehneme i v díle dalšího malenického rodáka, režiséra Zdeňka Podskalského (mimochodem, podobně fungovaly také výše po toku ležící Bohumilice, kde trávil letní chvíle i spisovatel Karel Klostermann). Bohužel, turisté již jen nostalgicky vzpomínají na donedávna stále ještě alespoň trochu funkční malenický hamr, naposledy sloužící k ostření břitů u pluhů, ale stále se podivují výstavnosti a úpravnosti obce vůbec. Svým způsobem za ni může řeka, a její „třeštivé“ nápady při povodních. Nedá si pokoj a nedá, tu zaplaví náves, tu široširé okolí, tu podemele železniční trať. Zkrátka stále je co dělat a vylepšovat.
Její nezbednost nejlépe dokládá další putování, nejprve kolem Jiříčkovy skály s malou, pro turisty již téměř zapomenutou jeskyní. Poprvé a naposledy změní svůj „stáleseverní“ charakter vytvořením tří zákrutů, kdy v prostředním ukryje černětický kamenolom, v současnosti dotěžovaný a pak spokojeně kolem Nišovic přiběhne do města, jehož jménem se honosí. Hned na okraji se spolupodílí na vytvoření technické památky, Volyňské plovárny. Výstavba ve 30. letech minulého století, podle vzoru plovárny Barrandovské v Praze, byla opět podmíněna velkým rozvojem turismu a „letních hostů“, nacházejících v průmyslem takřka nedotknuté Volyni ráj na zemi. A duch kultivované doby nemohla ani tehdy, ani dnes, narušit studená říční voda, připomínající, že Volyně se po právu nazývá „Branou Šumavy“. Opouštěje Volyni územím zvaným Na Valše, ještě řeka jemně upozorní na svou bývalou nepostradatelnost při zpracování (valchování) sukna z ovčí vlny.
Jinak lid lufťácký (ve filmech pro pamětníky skvěle zachycený v budovatelské komedii Rodinné trampoty oficiála Tříšky), kempinkový, stanový i chatový je typickým fenoménem především dolního toku řeky. S železniční tratí „Povolyňského expresu“, věrně kopírujícího valnou část toku, i historií sahající do počátků minulého století, připomíná mnohem slavnější českou řeku, Sázavu, která spolu s Berounkou a Vltavou stála u zrodu českého trampingu a následně tolik oblíbeného chatařství. A písničky o chajdách v zátočině, bílých peřejích a rozervaných skalách budou při večerních táborácích už navždy tyhle pionýrské a průkopnické doby, nejen na Volyňce, připomínat. Nyní již nově opravený mlýn v širokém údolí mezi Volyní a Něměticemi bude zase navždy připomínat úsměvné „potěmkinovské“ scény ze „slunečněsenové“ trilogie režiséra Zdeňka Trošky (ve třetím díle nechal své „Hoštické“ také kempovat na břehu řeky…), zhlížejícího na řeku z výšiny svých rodných Hoštic.
Pod Něměticemi, v blízkosti dalšího bývalého hamru, posílí Volyňku vody pohádkového potoka Peklova a další chatová osada ji přivítá na úpatí kdysi mocného Hradiště mezi Liběticemi a Předními Zborovicemi. Bylo zbudováno v době laténské (asi 6.stol. p.n.l.) a později využíváno Slovany jako jedno ze tří obranných hradišť, střežících zlatonosnou otavskou kotlinu. V úseku od Volyně do Strakonic je řeka poznamenána výraznými „melioračními“ zásahy, spočívajícími v narovnání vodního toku na úkor bývalých meandrů, místy výrazně vykameněnými břehy a také v padesátých letech prosazovanou výsadbou topolových liniových porostů v rámci budovatelského hesla „milion topolů do přírody“ a potom do podniku Solo Sušice. Jedno z budovatelských hesel také říkalo, že „kdo seje vítr, sklízí bouři“ a v případě Volyňky byla touto bouří povodeň v srpnu roku 2002, která všechny výše uvedené hříchy minulosti sečetla a podtrhla. Díky vyvráceným topolům zaplavením Radošovic a Mutěnic a díky narovnání toku rychlejším průběhem povodňové vlny, která si vyžádala dokonce lidský život.
Na okraji Strakonic zahrádkářské osady Stará Valcha a Barvínkov při řece symbolizují textilní tradici města, přes drobné valcháře, barevné punčocháře a exotické fezy, vrcholící podnikem Fezko, špičkovým evropským výrobcem textilií pro automobilový průmysl, nyní však již s novým, nečeským jménem... Nedílnou součástí území je i Blatský rybník, napájený náhonovou stokou Volyňky již od Mutěnic, v minulosti, spolu s řekou, významný obranný prvek strakonického hradu.
A v jeho stínu, jak je uvedeno na počátku, se jiskřivé šumavské vlny Volyňky, prozářené sluncem Světlé hory, v nedávné minulosti i s právě aktuální fezárenskou barvou, smísí s tmavými, leč zlato přinášejícími šumavskými vlnami Otavinými, aby rukou, či spíše vlnou společnou a nerozdílnou, dále roznášely slávu šumavských řek do celého světa…

Soutěžní otázky č. 8
8.1. Mohl se režisér Zdeněk Podskalský setkat se spisovatelem Karlem Klostermannem ?
8.2. Jak „na dálku“, pouhým pohledem, rozpoznáme topol černý vlašský od topolu osiky ?

Nesoutěžní otázka: U které řeky leží jedna z nejstarších českých trampských osad Ztracená naděje (Ztracenka) a u které podobně proslulá trampská osada Askalona ?

Na otázky je možno odpovídat do středy 10. dubna 2024, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz

Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro čtenářskou veřejnost.

Správné odpovědi na soutěžní otázky 7. dílu:
7.1. Budova Národního divadla byla otevřena 1881 (po požáru znovu 1883), tedy deset let před otevřením budovy Národního muzea, které proběhlo v roce 1891.
7.2. Křišťál je bezbarvá forma oxidu křemičitého a jeho název pochází z latinského slova crystallus, znamenající led.

Nesoutěžní otázka: Josef Zítek zemřel v roce 1909, takže na pohřbu kolegy Josefa Schulze (zemřel 1917) nemohl mít žádnou čestnou funkci.

Výherci 7. kola: Alena Košáková, David Jakš, Ivana Matějovicová

Ceny si dosud nevyzvedli tito výherci:
Výherci 1. kola: Justýna Majorová, Michal Mašek a Eliška Dvořáková
Výherci 2. kola: Jan Hrubý, Kristýna Králová a Matylda Rybová
Výherci 3. kola: Nikola Urbanová, Jan Staněk
Výherci 4. kola: Zdena Hradská, Jan Šustr
Výherci 5. kola: Marie Šídlová, Jaroslav Brouček
Výherci 6. kola: Jiřina Dobešová, Sedmačky Katovice a Sára Šípová

!!! UPOZORNĚNÍ !!! Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí opět na tradičním místě, MěÚ Strakonice, odbor ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP
3. dubna 2024