10. Otava řeka (2.část) aneb Plavali plavci…

Nadmořská výška pramene (u Modrého sloupu pod Luzným): 1298 m n.m.
Nadmořská výška ( jez Strakonice) : 392 m n.m
Výškový rozdíl: 906 m
Délka od pramene a od Čeňkovy Pily ke strakonickému jezu: 76 km resp. 54 km
k.ú. Čepice, Žichovice, Velké Hydčice, Horažďovice, Střelské Hoštice, Poříčí, Strakonice, Slaník, Štěkeň, Čejetice, Kestřany, Písek, Zvíkov

„Večer na březích řeky patří milencům a rybářům, k oběma si můžeme přimyslit chvíle pozasněnosti a voňavých olšových stínů. V ten čas silueta hradu ztemní proti nazlátlému nebi, zezlátnou i vlnky pospíchající řeky a na starém přístavišti vorů, bývalém „holcplacu“ zlíbezní stromy do poezie corotovských obrazů. Nechme uplývat řeku až někam pod Zvíkov a vydejme se po hřebeni kopců na obhlídky jiné...“ (L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 273)

Správně, než se ponoříme do večerní poezie řeky Otavy ve Strakonicích, musíme se vydat na obhlídky jiné, nejprve samozřejmě pod kapličku Anděla Strážce nad Sušicí, kde jsme řeku minule opustili. Všichni vodáci znají tábořiště v Sušici, „startovací ranvej“ pro milovníky vodní romantiky s kouzlem trampských písniček, večerních ohníčků, nocí pod hvězdami a stříbrných svítání. Významně jí napomáhá (myšleno vodní romantice) od Velhartic přibíhající říčka Ostružná, místními, mezi které patřil i náruživý rybář a chalupář Jan Werich, nazývaná Pstružná, u Dobršínského mlýna rozhojňující vody Otavy. Zklidněná řeka se od Sušice pokojně v luzích rozlévá mezi vápencovými chlumy, které jsou, věřte nevěřte, součástí Pošumavského krasu. Přírodní rezervace Čepičná nad Čepicemi a Pučanka nad Hejnou hostí unikátní teplomilnou a vápencomilnou květenu, na Pučance korunovanou převzácným tořičem hmyzonosným, unikajícím svými mimikry všem zvědavým očím.
Nepřehlédnutelným opakem drobného květinového klenotu je majestátní silueta hradu Rabí nad Žichovicemi, svítící vápencovými hradbami do pootavské krajiny stejně jako otevřené svahy lomu krystalického vápence nad Velkými Hydčicemi. Před Horažďovicemi pak pozdraví řeku starobylá Prácheň s kostelíkem Sv. Klimenta, patřícím mezi sedm nejstarších kostelíků v Čechách. Zřícenina nejmocnějšího hradu kraje, dávající mu i jméno (Prácheňsko), uvozuje Otavu perlonosnou, správněji perlorodnou, neboť v horažďovickém mlýnském náhonu bývala nejvýznamnější, dá-li se říci „odchovna“ perlorodky říční, nejdéle žijícího živočicha naší přírody.
Přírodní bílé perly z lastury mlžů ozdobily nejednu dámskou šíji, avšak vyhynutí perlorodky na Otavě díky činnosti člověka v posledních desetiletích je krutou realitou naší současnosti. A rozhodně za něj nemohou povodně. Její návrat do Otavy je nutně obrovskou výzvou pro všechny zainteresované, od odborníků pro obyčejné lidi, kteří mají řeku rádi a pokud se někdy podaří, třeba i díky využití úspěšných metod odchovu z horního toku řeky Blanice, splatili bychom Otavě alespoň část dluhu, kterým jsme ji naší bezohledností zatížili. Širokým údolím míří řeka dále ke Strakonicím. Zašlou zlatou slávu připomínají sejpy, malá zvlněná moře vzniklé propíráním říčního písku, i Kněží hora před Katovicemi se zbytky předvěkého hradiště, jednoho z několika, střežících zlatonosnou kotlinu, pod nímž zesiluje řeku Březový potok. Zašlou plaveckou slávu pak kruhy na uvázání pramenů ve skále strakonického Podskalí, s připomenutím na naučné stezce Podskalí.
Voroplavba, čili doprava dřeva v tzv. pramenech (z německého Prahmenflösserei – voroplavba) měla v Čechách i na Otavě bohatou tradici již od středověku, ale největšího rozmachu doznala v 19. století. Celý úsek Otavy v délce 113 km byl však splavněn až v roce 1882, v návaznosti na katastrofální polomy šumavských lesů. Mohlo se plavit již z Čeňkovy pily a cesta do Prahy trvala asi čtyři dny. Součástí cesty byla vaziště (např. Rejštejn nebo Žichovice, s využitím umělého kanálu ze slepého ramene řeky), šlajsny, plavecké hospody a šikovní vrátní s vrátenskými patenty a partou šikovných chlapů byli schopni plout až do Drážďan nebo do Hamburku. Poslední plavba po Otavě spadá do roku 1958, když rozvoj železnice a topení lacinějším uhlím plavecké řemeslo ukončily. Jeho krásnou připomínkou bylo slavnostní otevření Muzea řeky Otavy ve Střelských Hošticích roku 2006, završené sděláním a projížďkou jedné vorové tabule po řece, následovníky plavců ze spolku Vltavan Purkarec.
Ve stínu Rumpálu strakonického hradu přibírá Otava svou menší šumavskou sestru Volyňku, když se krátce před soutokem stala inspirací obrozeneckému básníku F.L. Čelakovskému ke sbírce básní Pomněnky Watavské (Watava=Otava). K řadě svých titulů tím přidává i přízvisko „řeka inspirující“, které měrou vrchovatou uplatní na dalším zastavení v královském městě Písku. Básníka Adolfa Heyduka očarovala natolik, že o něm mluvíme jako o „Pootavském slavíku“, miloval ji Karel Klostermann (Heydukův přítel, umírající stejně jako on v roce 1923), v povídce Robinson na Otavě, zachycující část svého šťastného „otavského“ dětství, ale osudovou se stala Fráňu Šrámkovi. Stříbrný vítr hledajícího mládí i měsíc nad řekou věčné touhy po obyčejném štěstí se díky němu již navždy zrcadlí v hladině Otavy a hučící splav milostné básně bude navždy dojímat upřímností i bolestí lásky.
Za Strakonicemi se řeka rozlije doširoka i dodaleka. Zašplouchá na pozdrav památné slanické lípě se zlatými diviznami a neopakovatelnými výhledy na koupající se zapadající slunce v říčních vlnách a spěchá dál vlídnou krajinou. Za Kestřany přijme Brložský potok, za Putimí také zlatonosnou a perlonosnou řeku Blanici a v Písku podběhne nejstarší kamenný most v Čechách, zvaný Jelení, nově opravený po katastrofální povodni roku 2002.
Ve vzdutí Orlické přehrady, 19 km před soutokem Otavy s Vltavou, pod královským hradem Zvíkovem, se končí samostatný život zlatonosné, perlonosné, plavecké, lososí, básnické, zkrátka jihočeské řeky Otavy. Z širokých rovin se ocitne v sevření strmých skalnatých údolí, přijme ještě zleva řeku Lomnici a ve Štědroníně naposledy zavzpomíná na plaveckou slávu u bývalého vaziště vorů, kde v padesátých letech minulého století točil režisér Václav Wassermann slavný film Plavecký mariáš s Jaroslavem Marvanem v hlavní roli.
Pod Zvíkovem se tmavá otavská voda šumavských lesů smísí se světlou vodou vltavskou a spolu spějí dál a dál mezi skalnatými stráněmi směrem k matičce Praze. A vnímavý poutník tu naposledy zaslechne v šumění vody básnický veš Fráni Šrámka, tak výstižně charakterizující život řeky Otavy a vlastně i život lidský:
„Jako bych jenom splavem byl, který kdysi v lukách krásně zpívat slyšelas…“
Takže ať při Vašem putování potkáte co nejvíce zpívajících splavů….

Soutěžní otázky č. 10
10.1. Kde by se trápící básník nejraději potkal se svou lásku a kde by se naopak setkání bál ve slavné básni Splav ?
10.2. Kolika let se může dožít perlorodka říční ?

Nesoutěžní otázka: Mohl se básník Fráňa Šrámek zúčastnit premiéry filmu Plavecký mariáš ?

Na otázky je možno odpovídat do středy 24. dubna 2024, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz

Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro čtenářskou veřejnost.

Správné odpovědi na soutěžní otázky 9. dílu:
9.1. Pořadí symfonických básní ve Smetanově cyklu Má vlast je: Vyšehrad, Vltava, Šárka, Z českých luhů a hájů, Tábor a Blaník.
9.2. Vrátný je vedoucí plavby se složenými zkouškami pro voroplavbu. Šrek je v plaveckém slangu brzda, 3 – 7 m dlouhá kláda, většinou na třetí vorové tabuli.

Nesoutěžní otázka: Autor veršů, Fráňa Šrámek (narozen 1877) nemohl zažít ničivou šumavskou vichřici v roce 1870.

Výherci 9. kola: Hana Křížková, Marie Žídková, Josef Masopust

Ceny si dosud nevyzvedli tito výherci:
Výherci 1. kola: Michal Mašek
Výherci 2. kola: Kristýna Králová a Matylda Rybová
Výherci 7. kola: Alena Košáková
Výherci 8. kola: Eva Šťastná, Věra Brejchová, Tadeáš Bradáč

!!! UPOZORNĚNÍ !!! Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí opět na tradičním místě, MěÚ Strakonice, odbor ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP
17. dubna 2024