Soutěže města Strakonice

„Dojeli jsme sem od Mladějovic, vsi s renesanční tvrzí a přízemní školou, kde strávil několikeré prázdniny svých mladých let národní umělec Josef Skupa. Vzpomínám i na Mikoláše Alše a jeho překrásný akt, který vyjádřil všechnu líbeznost a dívčí půvab řeky Otavy a dudáček nám u ní zahraje pod hvězdnatým nebem. Rozkvétaly štěpy, slunce zapadalo do šedomodré hloubky a v tomto jarním rašení jsem nějak intenzivněji než jindy pociťoval pravěký mýtus této krajiny."
(L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 284, 287)

Nekonečně inspirativní jihočeská krajina…Slavní čeští romanopisci, básníci, malíři, dramatici, filmaři i vědci ji vzali za svou a zobrazili ve svých dílech, ke kterým se neustále vracíme a snažíme se z nich čerpat poučení do dnešního složitého života, ze kterého odešla koronavirová pandemie a vystřídaly ji nesmyslné války a hloupé ideologie…

„Ano, na vaši Zahradu mariánskou jsem vzpomínal, Julie Zeyere, kráčeje jindy starými alejemi od Libějovic k Lomečku. Nebudu se přít s historiky o to, kdo vlastně nakreslil plány lomecké svatyňky, ale jsem ochoten uvěřit, že je vymyslila některá z buquoyských komtes a ne hrabě Filip Emanuel, jak je v kronikách psáno. Nikde jinde jsem neviděl v architektuře takovou přemíru „ruční práce“ jako právě tady, kde je samá kraječka a frizúra, že to vypadá jako barokní hračka, upuštěná do překrásného přírodního prostředí... (L.Stehlík, Země zamyšlená II, 1986, s. 70)

„V parku kladrubského zámečku se pomalu nad jezírkem rozpadává skalka s profilem tváří bývalého majitele a jeho paní a jen podivínství téměř surrealistické mohlo proměniti zdivo umělé zříceniny v dračí hřbet, zakončený ještěří hlavou, jež měla podobu altánku, pokrytého bambusem. I jména remízků jsou tady exotická. Odoháj, Idoháj - kdo to jakživ slyšel? Zámecký mladý pán se jmenoval Odo, slečinka Ida - už rozumíme, jsou pokřtěny po nich." (L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 259)

Šel jsem chvíli mezi poli a chvíli lesem, než jsem dospěl k bílému průčelí štěkeňského zámečku s červenými květy růží a fialovými kalíšky plaménků. Sestra fortnýřka v řeholním hábitu mne vpustila do parku, kde na lavičkách pod starými duby seděly stařenky. Když kolem celého parku rozkvetou šeříky, rozevře se od balustrády nádherný pohled na „luznou“ Štěkeň s pozadím píseckých Hůrek nad Putimí, na aleje větrolamů v lukách od Nových Kestřan až k Sudoměři, na komín lihovaru s čapím hnízdem i na nové silo u čejetického nádraží …“ (L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 283)

„Už nejezdí panský kočár z Blatné do rušných Čekanic, ani z Bratronic do blatenského zámku, nezaznívá troubení postiliónovy trubky na cestě mezi Blatnou a Březnicí, nezašelestí hedvábná krinolína rošické paní lesní a studentská čamara se už také dávno nenosí…
V zámeckém parku nás pěšinky zavedou k hrobu husarského generála Petra Arnolda, nad jehož hrobem bychom mohli vyvolat jiné pásmo milostných příběhů. Oklikou na zpáteční cestě se dostaneme k psímu hřbitůvku s kamennými náhrůbky, zahradnickou kamufláží proměněného ve skalku... (L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 102 a 282)

„"Miloval jste stromy, zušlechtil zámecký park, zřídiv v něm umělou jeskyni a skály, které tam možno spatřit podnes. Věřte, nevymyslil jsem si setkání s ohromným broukem roháčem na dřevěném můstku, vedoucím k parku, ale řekněte sami, proč právě se mi zjevil při purkyňovském vzpomínání a proč při pohledu na osamělý prastarý dub, rozehraný prvními krůpějemi teplého letního deště, mne z ničeho nic napadlo vypočítat množství vody zachycené v jeho listoví...“ (L.. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 37)

Nekonečně inspirativní jihočeská krajina…Slavní čeští romanopisci, básníci, malíři, dramatici, filmaři i vědci ji vzali za svou a zobrazili ve svých dílech, ke kterým se neustále vracíme a snažíme se z nich čerpat poučení do dnešního složitého života, ze kterého odešla dlouhá koronavirová pandemie, aby ji vystřídaly nesmyslné války a hloupé ideologie…