Soutěže města Strakonice

Správné odpovědi na soutěžní otázky 10. dílu:
10.1. Jakub Krčín (nar. 1535) zemřel v roce 1604, takže do libějovické kuchyně nemohl v době třicetileté války (1618-1648) dodávat žádné kapry.
10.2. Nejstarší přírodní rezervace v jižních Čechách i v celé střední Evropě, vyhlášené 1838 rodem Buquoyů, jsou Žofínský prales a prales Hojná voda v Novohradských horách.

Nesoutěžní otázka: Jde o tzv. „mluvící“ znamení. Švamberkové měli v erbu labuť, německy „schwann“. Podle legendy byl zakladatel rodu zakletý v labuť a vysvobodila jej až čistá láska uhlířovy dcery.

„Musil jí slíbit, že v Tažovicích zřídí zahradu, která by jí stále připomínala její francouzský domov. Rozjeli se do Čech architekti, zahradníci a sochaři, zřídili kašnu a jiní „wasserkunsty“, na balustrády před zámečkem postavili aleje soch, na okraje zahrady zasadili lipky a buky pro stinná loupí a vystavěli gloriet, zakončený kamennou lvicí a dvěma korouhvičkami. Šelest krinolíny a šepot francouzských veršů ozvaly se mi nad horkou červení rozkvetlého ibišku syrského. Co mi to připomíná? - To je přeci Watteau, ale jak ho umístit do zapadlé pošumavské vesnice?..." (L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 259)

„ „Panečku, mít tak v ruce všechny ty knihy, jež tu stávaly v regálech pod důkladným klenutím jedné komnaty a být jedním z těch, kteří si tu pěkně chodili v botanické zahradě bez starosti o chléb vezdejší, a psát si večer v některé z komnat verše. Což, žilo se asi pěkně tenkrát na Řepici, můžeme-li věřit alegorii, věnované Janu Hodějovskému básníkem Prokopem Lupáčem léta Páně 1561. Jen tři ex libris s erbovím zlatého kapra v modrém poli zůstala nám jako žalná troska z vlnobití času a z tolika nádher…“ (L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 276)

„Krásné pěšinky a cestičky na ostrově, v anglický park proměněném, kolikrát jsem obdivoval váš topol balzamický, hlohy, mukyně i lonicery, dřišťál a borovici vejmutovku. Veverky skotačily v rozložitých korunách a na rozsáhlém palouku ujížděl jezdec jakoby vystřižený z některé staré rytinky a do vln Otaviných vklouzla užovka, zasvítivší žlutými půlměsíčky. Nerušme milence a neplašme srn! Pod těmito krásnými loubími zadumaně chodíval i máchovský lyrik Rudolf Mayer. Což nevidíte padající hvězdu? Tolik miloval noc…“(L.Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 254)

„Kráčím pomalounku z luční pěšiny k hrázi, která je zastíněna alejí dubů, cvrká cvrček, hořce zavoněly puškvorce a z humen vcházím na nádvoří bratronického zámečku. Nahořkle dýchnou ořechy, nad nimi šedne mansardová střecha, štít pivovárku se zakudrnatí křivkami barokních říms a z hnízd na komínech zamávala černobílá křídla, zaklapaly čapí zobany. Vcházím do parku, jehož lavičky opanovaly lišejníky, na zarostlých záhonech rudne rybíz, vladaří lebeda a mléč… ( L.. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 37)

„Před zámkem, ozdobeným reliéfem mohutného klíče, podle něhož býval nazýván Schlüsselburg, střeží na terasách krásu několik půvabných rokokových grácií a alegorií. Mlčí sochy svatých patronů českých pod větvemi kaštanů, sluneční hodiny měří svým stínem dění jiného času a na podřimujícím nádvoří v zeleni loubince i Neptun s trojzubcem stojí nepohnutě . . . A kolem dokola voda, voda, modro a jas, a slunce v listí, a konipásek s třepetavým ocáskem… “ ( (L.. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 37)

Správné odpovědi na soutěžní otázky 10. dílu:
10.1. Trápící se básník Fráňa Šrámek v básni Splav, by chtěl svou milou potkat v lukách, ale bál by se jí potkat v poledním lese.
10.2. Perlorodka se může dožít až 150 let.

Nesoutěžní otázka: Autor veršů, Fráňa Šrámek, zemřel 1.7. 1952, takže se bohužel premiéry filmu Plavecký mariáš, 24.4.1953 (dnes je to právě 71 let :o)), nedožil.

Nadmořská výška pramene (u Modrého sloupu pod Luzným): 1298 m n.m.
Nadmořská výška ( jez Strakonice) : 392 m n.m
Výškový rozdíl: 906 m
Délka od pramene a od Čeňkovy Pily ke strakonickému jezu: 76 km resp. 54 km
k.ú. Kvilda, Modrava, Čeňkova Pila, Rejštejn, Annín, Dlouhá Ves, Sušice

„Z pravé strany strměl Svatobor, zleva pospíchala řeka Otava čisťounkým parkem V luhu a já nevnímal nic, než měkkou otavní zeleň luk, prosvítající kmeny zvláštní pozastřenou zelení pod průsvitnými nebesy, která nás tolik dojímá na obrazech Corotových. Je tu mýtus pravěkých hradišť a stará rýžoviště na březích Otavy, románské svatyně i sesuté štoly z dob středověkého dobývání zlata..“
(L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 131)