2007 Město v přírodě, příroda ve městě + 2009 Na vlnách stříbrných rybníků + 2008 Od pramene k ústí aneb říčky potoky + Ostatní + 2005 Regionem ve stínu památných stromů + Rok stromu + 2008 Rozkvetlá okna + 2011 Stíny lesa tajemné + Strom roku + 2006 U pramenů živé vody + 2007 U pramenů živé vody + 2010 Pěšinkami zámeckých parků

Návrat do starých dobrých zlatých časů připomíná vycházka ze Strakonic po rybářské stezce pravého břehu řeky Otavy směrem východním, k obci Hajská. Zatímco o dobrých časech se dá různě diskutovat, o časech zlatých nikoli. Miliony let vymývala voda zlatá zrnka daleko na Šumavě z křemenných žil rulového podloží kolem Kašperských Hor a v písčitých náplavech je snášela stále níž a níž po proudu, dávajíce tím řece přívlastek „zlatonosná“. Nepřekvapí tedy, že pozůstatky prvního osídlení strakonické kotliny kolem Otavy lidem tzv. knovízské kultury z doby bronzové spadají už do 9. století před.n.l. a rozhodně není náhodné. Zlatá zrnka vždycky měly a stále mají své zvláštní čarovné kouzlo kdekoli na světě . . .

Ve dvou pásech, od západu k východu, se táhne soustava vrchů, chránící od severozápadu strakonickou kotlinu. První pás tvoří Kuřidlo, Holý vrch a Šibeniční vrch, druhý pak nízká Hliničná (500 m nad m.) a Ryšová. Známá je i pod jménem Ryšovy a hned po Kuřidle (546 m nad m.) je s výškou 527 m nad mořem druhým nejvyšším vrchem celé, s nadsázkou „Strakonické dvoupásé vysočiny“, která je vlastně nejjižnějším výběžkem pohoří Brd.

Délka od Čeňkovy Pily k soutoku s Vltavou pod Zvíkovem : 113 km
Plocha povodí : 3 787 km2
Průměrný průtok ve Strakonicích : asi 26 m3/sec při hloubce od 0,50 do 1 m
Průtok při povodni 2002 ve Strakonicích : asi 400 m3/sec a hloubce 4,65 m

“Předhradí, podhradí a vyšehrad, na něm zbytky věže a studně, a zase jiné studně pod skalami „tejn“, to vše, obehnané velikými valy kolem dokola, svědčí o velikém rozmyslu dávných obyvatel, kteří si zde pracně vybudovali nedobytnou pevnost a útočiště.Veliká rozloha hradiště, opevněná s použitím přírodních srázů, na svou dobu úžasně plánovitě budovaná, vedla k odvážnému soudu, že zde vlastně musíme vidět marobudum, hlavní vojenské sídlo markomanského krále Marobuda.“
(L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 222)

Na Podsrpu 15 žáků s pedagogickým dozorem provedlo úklid, shrabání a vyčištění celého okolí pramene. Byly odklizeny větve, shrabáno staré listí, které naplnilo celý kontejner, sebrány dva pytle odpadků, především plastu a vyčištěno dosud hodně odpudivě vypadající ohniště. Kvalitně a s úsměvem provedenou práci průběžně oceňovali a chválili všichni návštěvníci pramene, kteří si přijeli pro jednu z nejkvalitnějších vod celého regionu. Oprávněně. A to si po práci ještě žáci stačili „střihnout“ malý branný závod věnovaný přírodě.

“Chytám-li na vábničku vůní podzimy mého domova, ozve se mi odněkud z kvetoucího vřesu zabručení čmeláků a pod sosnovými korunami ucítím z vlhkého jehličí vydýchnutí zelánek. Je to poslední houbový pozdrav našich lesů a druží se k němu vůně schnoucí bramborové nati, dým ohníčku z pastev nad rudnoucími šípky, matný lesk brázd, plavá vlna metlice na pasekách a chlad mlh z otavních luk...“
(L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 26)

“Před Česticemi vejdeme do modřínového lesa, v němž se bělá známá čestická kalvárie, postavená nejprve na začátku osmnáctého století a přestavěná po zničujícím požáru do dnešní podoby o sto let později. Před zámkem šumí voda v kamenné kašně, jejíž výzdoba není bez půvabu a v zámeckém parku zarostly pěšinky trávou, jen ptáci tu zpívají jako jindy a v korunách starých lip bzučí melodie včel vždycky stejně vznešená.“
(L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 227)

“Morový sloup na náměstí před radnicí s Alšovými sgrafity, v nichž velký malíř zdůraznil erbovní atributy strakonické historie : střelu, rožmberskou růži a maltánský kříž, v typicky alšovské ornamentice, dále kamenný relief řezníka s býkem na průčelí masných krámů je snad s kostelem svaté Markéty vše, co z oblasti výtvarného umění nabídne toto město. . .“
(L. Stehlík, Země zamyšlená I, 1959, s. 225)

”Usoustředěné ticho nad žírnou rovinou se zamýšlí prosvítavými nebesy i šedým zrakem hladin, ze suchého rákosí vzlétly koroptve, z remízku zakvokal bažant, na hrázi šelestí duby a mlha zatahuje černé oranice i rozlehlé louky až k tušeným lesům na obzoru. Nad chelčickým kostelíkem krvavě zapadá slunce. Slyšíš jen hlasy přírody, cítíš dech otevřené země.”
(L. Stehlík, Země zamyšlená II,1959, s. 64)