8. Buk dub javor Rošice aneb Za pohádkou jižního Blatenska…

Osecké duby v k.ú. Osek (památné stromy)
(dub letní, obvody kmenů ve výšce 1,30 m nad zemí 440 a 390 cm, výška 25 a 22 m, stáří asi 200 let, vyhlášení za památné stromy 2004)
Rošický klen v k.ú. Jindřichovice u Blatenky (památný strom)
(javor klen, obvod kmene ve výšce 1,30 m nad zemí 450 cm, výšky 25 m, přibližné stáří 150 let, vyhlášen za památný 2001)
Buk Velenovského v k.ú. Čekanice (památný strom)
(buk lesní, obvod kmene ve výšce 1,30 m nad zemí 390 cm, výška 16 m, přibližné stáří 210 let, vyhlášen za památný strom 1979/2001)
Čekanický dub v k.ú. Čekanice (památný strom)
(dub zimní, obvod kmene ve výšce 1,30 m nad zemí 530 cm, výška 20 m, přibližné stáří 250 let, vyhlášen za památný strom 2001)
Černínský dub v Sedlické oboře v k.ú. Holušice u Mužetic (památný strom)
(dub zimní, obvod kmene ve výšce 1,30 m nad zemí 660 cm, výška 28 m, přibližné stáří 300 let, vyhlášen za památný strom 2001)

„Chce se vám v ní číst, vědět, poznávat-jste náhle v zajetí jejího kouzla, nevíte dobře proč, vracíte se k ní znova, zvábila vás nečekaným osudovým střetnutím. Pro mě jsou to v rodném kraji Rošice. Je to myslivna v lesích, zastíněná stmívavou zelení rozložitého klenu, v její blízkosti kaplička, ztrácející se pod širokou korunou osamělého buku, nezamrzající studánka v lese Dymáku a panský dvůr nedaleko lesního jezírka, do jehož tmáně se propastně propadá černý stín převysokého smrku, několik rybníčků, stromů a pěšin, které vedou k baroknímu zámečku bratronickému…Tedy nerozsáhlý kus krajiny, jenž by vytrvalejšího poutníka příliš neznavil, kdyby jej chtěl projít. “ (Ladislav Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s. 96 )

Severně od Strakonic začíná říční pootavská krajina přecházet do malebné krajiny blatenské, plné rybníků, lesů, remízků na temenech kamenitých polí a mezí s kvetoucími trnkami. Na tomto rozhraní byla koncem 14. století založena vesnice Osek s malou tvrzí. Přestavěnou renesančně, na počátku třicetileté války „cvičně“ vypálenou a konečnou podobu získávající novobarokní přestavbou (od 1825), zahrnující i úpravy okolí a parku. Realizoval ji majitel panství, zatím statkář Franz Daubek (česky Doubek), jehož rod, původně kupců z Poličky, bude v synu Eduardovi brzo povýšen do rytířského stavu. V rámci předzámeckých úprav vysazují Doubkové, tak trochu „nomen omen“, i dva doubky. Jeden u zájezdní hospody, druhý u památkově chráněné kaple Svatého Jana Nepomuckého. Doubci mohutněli a mohutněli. Až do roku1945 pod nimi chodili všichni další zámečtí Doubkové, během poválečných peripetií nahrazeni chovanci ústavu sociální péče, na nějž byl znárodněný zámek nakonec změněn. Obě dubiska, ve směru od Kbelnice tvořící pomyslnou vítací oseckou bránu, byla prohlášena památnými stromy, jsou zdraví, vitální, majestátní, v plodném roce obtěžkáni žaludy a zdaleka ne jediní..

Dalšími stromové velikány (i když nikoli památné) skrývá čtyřhektarový zámecký park. Obehnán kamennou zdí, s téměř lesním porostem, s tsugami i štíhlými pyramidálními duby, dýchá vážnou, až pietní atmosférou. Podporují ji kmeny, obrostlé tmavě zelenými břečťany, romantická kaple, hrobka husarského generála i neobvyklý psí hřbitov porostlý barvínkem ve stínu tisů. Pro dokreslení melancholické nálady zaševelí obrovský červenolistý buk příběh Franze Kafky, německého spisovatele židovského původu, který dovedl psaným slovem navodit podobné ponuro, tajemno až mystično. Ačkoli jeho díla jsou na čtení velmi „těžká“, žádné pohádky a mnohdy nesrozumitelná, ve světovém kontextu patří mezi nejznámější autory a intelektuální symbol České republiky. Snad proto, že ani svět už sám sobě nerozumí…

Jak dokládá hrob dědečka Jákoba na nedalekém lesním židovském hřbitově, rod Kafků pochází z Oseka, kde byla silná židovská komunita. Mladý Franz, ač rodilý Pražák, sem za dědou občas jezdil. Naposledy v šesti letech na setkání nejsmutnější, pohřeb v závějích sněhu. Atmosféru z dětství, alespoň podle tvrzení některých literárních historiků, přenesl do stránek svého nejznámějšího románu Zámek, který přes veškerou světovou popularitu a povinnou studentskou četbu, nepatří v Čechách právě k bestsellerům. Představa Franze Kafky, procházejícího oseckým parkem k bývalému zájezdnímu hostinci s velkými jasany, kolem dvojice památných dubů, je velice přesvědčivá. Natolik, že ačkoli logicky by měly nést přízvisko Doubkovy, jsou známé jako duby Kafkovy. Snad proto, že dílo Franze Kafky se nečte snadno, je těžké jako ty do země zaryté mlčenlivé kmeny, snad proto, že navěky stojí před zámkem a nikdy se nedostanou blíž, jako v románu nebohý zeměměřič Ká...

Zatímco v oseckém zámku je umístěn ústav sociální péče pro muže, ve vzdušnou čarou asi deset kilometrů vzdáleném zámku Čekanice, byl ještě na konci minulého století v provozu ústav sociální péče pro ženy. Navazoval na něj svažitý, podélnými terasami upravený anglický park, poničeným oplocením přecházející soustavou rybníčků do komplexu Rošického lesa a následně se rozplývající v blatenské krajině. Obrovské borovice vejmutovky a jedle Douglasovy tiše šumí nad stále ještě znatelnými cestičkami se zbytky rozpadlého glorietu, v očekávání, co přinese plánovaná regenerace celého území. Nutná, protože padesátileté ústavní trvání, které skončilo přestěhováním ústavu do nových prostor v blízkém Mačkově, přineslo nejen celkovou změnu vnitřních dispozic zámku, ale „obohatilo“ park o nevhodné více či méně obytné stavby, které postupně mizí.

Bohužel, díky katastrofální kůrovcové kalamitě postupně mizí i zmiňovaný Rošický les. Básník Ladislav Stehlík by asi nepoznával svá nejoblíbenější místa. Ale samotný Rošický dvůr a Rošickou hájovnu by našel a stále ještě by mohl posedět pod korunami dvou památných stromů, o kterých se zmiňuje v úvodním citátu. Rozložitý javor klen u Rošické myslivny, s lavičkou a zarůstajícím kamenným křížem, dominuje severnímu okraji mizejícího lesa. Letopočet 1879 ve štítě domu, by mohl být rokem jeho vysazení, ale při osobním setkání se zdá být mnohem starší. Pod korunou, u nové myslivny určitě sedával budoucí kritik F.X. Šalda. Protože nejen Ladislavu Stehlíkovi učarovaly Rošice, natolik pohádkové místo, že se tu roku 1968, na polních cestách mezi Jindřichovicemi, Rošicemi a Bratronicemi, natáčely úvodní kočárové scény přeoblíbené pohádky Šíleně smutná princezna. F.X. Šalda tu prožil dvoje pohádkové gymnaziální prázdniny u tetičky – paní lesní. Vzpomínky z čarokrásných míst, nikoli nepodobné stříbrnému větru Fráni Šrámka, jej provázely celý život, což osobně poznal a do Země zamyšlené vepsal právě Ladislav Stehlík.

Jaká to musela být změna pro městského hocha Františka, trávit prázdniny na hájovně, v krajině, kde sytá zeleň nekonečných lesů přechází do stříbrných šupin rybníků. Rád sedával s knihou pod šumícím javorem nebo se strýcem, panem lesním, odcházel podávat pravidelná hlášení do bratronického zámku. Rozpadla se již stará hajnice u myslivny a kamenný křížek u kmene javoru je jím poznenáhlu pohlcován. Proč zde byl kdysi zasazen a pro koho ? Těžko říci. Prý až bude celý pohlcen javorovým kmenem, přijde konec světa. Utichl ruch a shon, který zde dříve panoval, ale líbeznost místa se nezměnila a lidé sem rádi jezdí. Mohutný javor dál chrání před slunečními paprsky i před deštěm a po právu je stromem památným, natruc všem lipám a dubům, kteří kategoriím památných stromů neochvějně vládnou.

V tomto ohledu drží s javorem pomyslnou „basu“ druhý památný strom úvodního citátu, osamělý buk se širokou korunou, nad bílou kapličkou Panny Marie, blízko silnice na Mačkov. Další, přímo pohádková kompozice. Roku 1815 ji nechal vystavět a buk zasadit majitel čekanického panství, rytmistr rakouské armády Alois, svobodný pán Helversen. Blízko léčivé studánky, jejíž voda mu zachránila alespoň jedno oko, když o druhé přišel v napoleonských válkách. Léčivá studánka a milostný obraz “kojící” Panny Marie, lákaly procesí z celého kraje na slavné poutě. Konaly se začátkem července a kadeřavý buk sehrával úlohu deštníku při prudkých letních přeháňkách. Krásně se pod ním sedí na kamenných, mechem obrostlých sedátkách.

Jako kluk tu často pobýval a po boulovatém kmeni vysoko do větví šplhal Josef Velenovský z nedalekých Čekanic. Rád se sem vrací i jako universitní profesor, vynikající botanik a mykolog světového významu, žák a nástupce profesora Ladislava Čelakovského, syna slavného strakonického obrozeneckého básníka. Napije se ze studánky, otře vodu z mohutného vousu, pohladí stříbrný kmen, znalecky posoudí nové choroše, možná se pomodlí k Panně Marii a spokojeně odchází do své vědy a nekonečných (tehdy) rošických lesů. O mnoho mnoho let později bude buk u kapličky prohlášen památným stromem a do centrálního registru památných stromů vejde jako Buk Velenovského u Čekanic. Před patnácti lety, při našem prvním putování po památných stromech, byl ještě plný síly a energie. Na jaře svěže světle zelený, na podzim ryšavě červený, tvořil s kapličkou jeden celek. Bohužel, není pravda, že patnáct let v životě stromu není nic. Přes veškeré zdravotní zásahy, odpadává větev za větví a Buk Velenovského bude za několik let jen vzpomínkou. Panu profesorovi, coby mykologovi, by se ale určitě líbil i dneska, už kvůli množství dřevokazných hub, parazitujících na kmeni.

Když procházel z rošické hájovny ke „svému“ buku, určitě se zastavil také u majestátního dubu při okraji lesa. Pod jménem Čekanický dub a s obvodem kmene, blížícím se pěti a půl metru, je také zapsán v centrálním registru památných stromů České republiky. Pravděpodobně jde o strom hraniční, vytyčující hranice panství. Ještě nedávno střežil vstup do hlubokých rošických lesů, dnes ze své výšky dohlíží na nekonečné mýtiny a oplocenky s novými výsadbami. Na rozdíl od umírajícího buku, se při své vitalitě určitě dožije další lesní generace, které bude vyprávět pohádkové příběhy z doby dávné, kdy pod ním ještě jezdily kočáry tažené koňmi, i z doby nedávné, kdy kůrovec ještě nebyl pánem našich lesů. Památným dubem, bukem i javorem se pyšní Čekanicko/Rošicko, a je s podivem, že chybí nějaká památná lípa. Chybí, nechybí. Stačí seběhnout zpět do Čekanic, na hráz rybníka Hynkovna. Mohutná, košatá, za plaňkovým plotem, sice ne památná, ale pracovníci Agentury ochrany přírody a krajiny, zpracovávající posudky pro následná vyhlášení památných stromů, ji mají dlouho ve svém hledáčku. Snad se brzo dočká.

Zdálo by se, že formát Čekanického dubu nemá v okolí obdoby, ale zdání klame. Jen několik kilometrů východněji, za městem Sedlice, byla již před třemi sty lety, pro šlechtické lovecké kratochvíle, založena bohatým rodem Lobkoviců jelení obora. Chráněna kamennou zdí přežila všechny historické kotrmelce a s ní i prastaré duby blízko Kamenného rybníka, s obvody kmenů kolem sedmi metrů. Nejmohutnější, nad tzv. „Wachthausem“, malým strážním domečkem, byl vyhlášen památným a podle dalších šlechtických majitelů obory nazván Černínský dub. Dohlíží na rybník, plemennou obůrku černé zvěře, čili divočáků, technické zázemí s voliérami, lipové porosty obalené jmelím i zatravněné louky a průseky s alejemi i solitérami svých mladších a menších kolegů dubů. Díky vstřícnosti Lesů České republiky, jako současného vlastníka obory, je návštěva unikátního místa možná a skupinové foto dětí, obepínajících kmen, nechybí v žádné školní nebo předškolní výpravě. Věkovité duby mohou pamatovat založení obory. Z boje se staletími zatím vycházejí s mnoha šrámy a ztrátami, ale ve své majestátnosti nezlomeni.

Méně štěstí měl bohužel tak zvaný Lobkovický buk, z něhož zůstává pouze torzo plné chorošů. Podle tradice, několikrát ověřené, strom, z něhož ulomení silné větve předpovídalo nešťastnou událost v rodině Lobkoviců. Stojí při hlavní cestě od brány obory k centrálnímu místu „Hvězda“, od něhož se paprskovitě rozbíhají průseky, dělící bývalé lovecké revíry. Zažil všechny proměny 255 hektarové obory, včetně výměny jelenů za daňky, divočáky a menší jeleny siky, ale čas nezastavil. To dokáže pouze malé oborní muzeum, shromažďující všechny zdejší zajímavosti o historii, o zvěři, o stromech. Symbolicky mu dominuje kmen mohutného buku a návštěvníkům mimo jiné napovídá, že každý by měl mít “svůj strom” a nemusí být nutně památný. Své místo, kde je zakotven kořeny a odkud se dívá ke slunci. Kde je v bezpečí. Kde je doma . . .

Soutěžní otázky č. 8
8.1. O čem si spolu raději povídali básník F.L. Čelakovský a mykolog Josef Velenovský ? O básničkách nebo o houbách ?
8.2. Patří choroše mezi jedné houby ? A jak se jmenovali celým jménem oba králové z pohádky Šíleně smutná princezna ?

Nesoutěžní otázka: Co znamená slovní spojení „nomen omen“ ?

Na otázky je možno odpovídat do středy 5. května 2021, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz
Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro čtenářskou veřejnost.

Správné odpovědi na soutěžní otázky 7. dílu:
7.1. Kapr je všežravec a často se „rochní“ kvůli potravě v bahnitém rybničním dně, proto vodní prase. Červenopeřice je mezi rybáři název pro perlína ostrobřichého, protože má sytě červené ploutve.
7.2. Julius Zeyer byl pohřben (1901) v Praze na Slavíně, jeho přání o lomeckém hřbitůvku se mu tedy nesplnilo. Malíře Jana Zrzavého (nar.1890), maximálně jako jedenáctiletého chlapce, potkat mohl.

Výherci 7. kola: Adela Kunešová, Klára Šišková a Marta Mrázová ,

Výherci, kteří si ještě nevyzvedli věcné ceny za minulá kola:
2. kolo: Jan Babka
3. kolo: Josef Benada
5. kolo: Agáta Skotnicová
6. kolo: Věra Brejchová, Alena Košáková, Damianeks

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na tradičním místě, MěÚ Strakonice, odbor ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP, 28. dubna 2021