7. Naděje pohádkové lípy aneb Jak z Vodňan na podmáslí chodili …

Chelčická lípa v Záhorčí v k.ú. Chelčice (památný strom)
(obvod kmene ve výšce 1,30 m nad zemí 510 cm, výška 20 m, stáří 300 let, vyhlášena za památný strom 1979/2001)
Štěpánova lípa u rybářské školy v k.ú. Vodňany (památný strom)
(obvod kmene ve výšce 1,30 m nad zemí 530 cm, výška 24 m, přibližné stáří 250 let, vyhlášen za památný strom 1979/2001)
Heritesův dub v k.ú. Pražák u Vodňan (památný strom)
(obvod kmene ve výšce 1,30 m nad zemí 550 cm, výška 25 m, přibližné stáří 420 let, vyhlášena za památný strom 1979/2001)
Zeyerův dub v k.ú. Pražák u Vodňan (památný strom)
(obvod kmene ve výšce 1,30 m nad zemí 390 cm, výška 25 m, přibližné stáří 250 let, vyhlášena za památný strom 1979/2001)
Lípa Naděje na Lomci v k.ú. Nestánice (památný strom) (obvody kmenů ve výšce 1,30 m nad zemí 720 cm, výšky 22 m, přibližné stáří 350 let)
Mariánská lípa na Lomci v k.ú. Nestánice (významný strom) (obvod kmene ve výšce 1,30 m nad zemí 460 cm, výška 22 m, přibližné stáří 300 let)

„Těžká mračna přešla nad vodňanskou rovinou, ztemněla i Skočická hora a chelčický kostelík se tyčí k nebo jako varovný prst. Země Chelčického, Březinova - ale i země kořenů Máchova rodu. V tomto kraji se hlásí přímo neodbytně její náboženská a přelidská rezidua, ztajená ve večerních šepotech pod pečetí ticha…V Záhoří udržela se podnes pověst, že číslo čtvrté této vsi je prý rodištěm samého Otce vlasti Karla IV. Jeho matka, Eliška, se uchýlila ve své těžké hodince do selské chalupy před rozhněvaným manželem Janem. A jen si vzpomeňte, že za vlády Karlovy bylo v Čechách založeno nejvíce rybníků…Nebudu se přít s historiky o to, kdo vlastně nakreslil plány lomecké svatyňky, ale jsem ochoten uvěřit sdělení prvního náhodného chodce, že ji vymyslila některá z buquoyských komtes, a ne hrabě Filip Emanuel, jak je v kronikách psáno. “
(Ladislav Stehlík, Země zamyšlená, 1947, s.200 a Země zamyšlená I, 1986, s. 70 )

Lidová pověst se nemusí příliš držet historických faktů a proto může rodiště Karla IV. snadno umístit do malého Záhorčí na Vodňansku, pod majestátní památnou lípu. Včetně detailů problematického manželství Elišky Přemyslovny s prchlivým rytířem Janem. Každopádně právě král Jan Lucemburský povýšil Vodňany na město (1336) a jeho syn Karel později výrazně podpořil rozvoj a rozkvět českého rybníkářství, když moderní způsoby chovu ryb, podobně jako pěstování vinné révy, přinesl z oblíbeného Burgundska. Karlovi slouží ke cti, že zakládání rybníků nařizoval nejen z důvodů ekonomických, ale i pro ozdravění močálovité krajiny a zlepšení mikroklimatu. A dnes my, přemoudřelí Evropané, po skoro sedmi stech letech, důležitě hlásáme důležitost zadržování vody v krajině, v rámci předražených revitalizací vyhazujeme miliony a tváříme se jako zachránci světa…

Pokud by pověst nelhala, oslavila by „Karlova“ památná lípa mezi ovocnými sady v chelčickém Záhorčí více než sedmisté výročí. V rovinaté krajině vodňanské pánve je nepřehlédnutelnou dominantou, ale stáří bude nejspíše poloviční, přesto úctyhodné. Jako pravděpodobně rodový strom stojí na soukromém pozemku, takže není přímo přístupná, ale i ze silnice je patrný bujný růst a vitalita. Vzhledem k blízkosti přilehlé nemovitosti byla jedna z kosterních větví, mířících nad střechu, zaříznuta, což způsobilo nevyváženost koruny. Možná nastává čas uvažovat o její částečné redukci a také svázání vazbou, z důvodu prevence případné materiální škody při pádu silných větví. Aby ještě dlouho mohla šumět královskou pověst. I když samotné Záhorčí se musí smířit s tím, že podobnou verzi o narození kralevice Karla znají také v Záhoří na Volyňsku, kde za odměnu věnovala královna Eliška věrným „Podlešákům“ výsady svobodných Králováků a rozlehlý les Brdo.

Bez ohledu na lidová vyprávění se oficiálně památná lípa jmenuje Chelčická. Výstižnější by ale bylo Lípa Chelčického. Protože ve stínu královské legendy byl potlačen některými historiky uváděný fakt, že ze Záhorčí pocházel a narodil se (1379) jihočeský zeman Petr Záhorka ze Záhorčí. Do historie vstupující jako lidový myslitel a pacifista Petr Chelčický. Současník Mistra Jana Husa i Jana Žižky, filosof, spisovatel náboženských knih a jeden z nejvýznamnějších představitelů české reformace, na jehož díle později vyrostla i Jednota bratrská. Proslaví se spisem O trojím lidu, v němž odsoudí násilí a třídní boj. I když s jeho „neprotivením se zlu násilím“ se díky historickým zkušenostem lze jen těžko ztotožnit, výrazně přesahuje do moderní doby a myšlenkově byl uznáván třeba Mahátmou Gándhím, Lvem Nikolajevičem Tolstým i Tomášem Garriguem Masarykem.

Vodňansko se během staletí stalo krajinou rybám a vodě zaslíbenou. Natolik, že roku 1920 zahájila vyučování dvouletá rybářská škola, která o dva roky později dostala do vínku novou školní budovu proti Podviničnému rybníku (dnes Malá Podvinice). Karel IV. by byl určitě rád nejen za školu, ale i za vzájemné propojení rybníkářství a vinařství ve jménu rybníka. Na stavbu u rozcestníku Strakonice - Protivín již tehdy dohlížela osmdesátiletá lípa, vysazená u výklenkové kapličky Panny Marie řeznickou vodňanskou rodinou Řídkých v roce 1844. S historií rybářské školy je svázána dodnes, i když dutá, seřezaná, ale stále živá. Procházejí kolem ní studenti „rybárny“, jediné střední rybářské školy v republice a od roku 1996 i studenti Vyšší odborné školy vodního hospodářství a ekologie.

Lípa nese jméno Václava Josefa Štěpána, prvního ředitele, jehož osobní přínos pro založení ústavu byl zcela mimořádný. Navíc se zasloužil o vybudování školního pokusnictví a líhně. Pozdějším přestěhováním (1953) Výzkumného ústavu rybářského a hydrobiologického z Prahy do Vodňan bylo dílo, započaté Otcem vlasti, zdárně završeno. A Štěpánova lípa ať ještě co nejdéle zůstává živoucím pamětníkem úspěchů českého rybářství. Za Strom chráněný státem, byla vyhlášena, stejně jako další stromy Vodňanska, již rozhodnutím Rady Okresního národního výboru ve Strakonicích (1979) a potvrzena jako Památný strom rozhodnutím Městského úřadu Vodňany v roce 2001. Rádi se v jejím stínu zastavovali nedělní výletníci ke kapličce Svatého Vojtěcha, za kterou byl po josefínských reformách (1781) zřízen nový městský hřbitov, původně plánovaný na Pražáku.

Ke konci minulého století býval „Vojtěch“ oblíbeným cílem Františka Heritese, Otakara Mokrého a Julia Zeyera, literárních přátel, kteří společně výrazně povznesli kulturní povědomí Vodňan. První dva místní zemití Jihočeši, třetí, pražský „Evropan“, hledající ukotvení ve víře i v životě. Od kapličky shlíželi do údolí Blanice, na město za řekou, do hrázových dubových alejí rybníka Outraty, snili a plánovali. Silně nábožensky Zeyer například venkovní provedení pašijových her ze života Kristova, ale skončilo jen u přání. František Herites později v laskavých Vodňanských vzpomínkách nakreslil všechny tři přátele, jako stíny sedící na schodech kostelíčka. Neopomněl v nich popsat oblíbené společné procházky po okolí, často s dětmi, které měl bezdětný Zeyer velice rád a nechával se jimi dobrovolně „terorizovat“, jak už to malé děti umějí.

Vycházky směrem západním, na výše zmíněný Pražák mívaly dvě hlavní zastávky. První pod největším dubem regionu, dnes Heritesovým dubem, jehož košatá klenba činila přátelství ještě důvěrnějším a chránila studánku s pramenitou vodou a lavičku. Svého času s možností zblízka pozorovat rychlostavbu železniční tratě z Vodňan, správněji řečeno z Číčenic, do Prachatic. První parní lokomotiva s velikou slávou i účastí vodňanských přátel, prosupěla směr Šumava na podzim 1893 a jezdila ještě po druhé světové válce. Nenápadný pomníček poblíž připomíná tragédii válečného roku 1944, kdy tu při náletu spojeneckých letadel zahynuli strojvedoucí i topič rozstříleného vlaku, převážejícího náklad řepkového oleje.

O dalších dvacet let později dohlížel dub na další důležitou stavbu, v těsné blízkosti vedenou novou hlavní silnici z Vodňan do Bavorova. Obavy z možného poškození kořenů se naštěstí nenaplnily a památný Heritesův dub, bohužel s neudržovanou studánkou a rozbitou lavičkou, mohou obdivovat nejen řidiči a vlakoví cestující, ale i návštěvníci blízkého autokempu, vznikajícího tehdy u Záhorského rybníka a dodnes fungujícího. Po něm ovšem na konci devatenáctého století nebylo ještě ani památky. Zato všichni výletníci dobře znali druhou zdejší hlavní zastávku, myslivnu - výletní restauraci - s milou a pohostinnou paní hajnou. Chladivé podmáslí a domácí chleba se sádlem a pažitkou, bývaly jejími vyhlášenými pochoutkami. A pak se děti mohly cachtat v rybníce, zatímco dospělí s viržinkem se natáhli pod rozložitý dub pod hájovnou u vody a bylo dobře…

Zdravý a vitální památný dub nese od roku 1979 jméno Julia Zeyera. S blízkou myslivnou, datovanou do konce 17. století, vytváří malebnou kulisu příběhům doby, z nichž nejsmutnější zachytila i krásná literatura. Hájovna na Pražáku, pohodnice v Korázu a mlýn na Blanici, jsou dějištěm románu Mezi lesy od Vlasty Javořické. Mlynář v něm ztratí hlavu pro děvče z pohodnice a neváhá pro splnění nového snu utopit vlastní manželku. Život mu ale všechno vrátí… Zatím bez památného stromu se musí obejít třetí vodňanský kamarád literát, Otakar Mokrý, jemuž Zeyer, žijící ve svém vodňanském „Paláčíku“, obětavě posloužil do posledních chvil života. Snad by se pro Mokrého mohl na „Záhoráku“ jeden najít, aby všechno bylo, jak má být. Nejmohutnější na hrázi se přímo nabízí…

Juliu Zeyer měl nejraději vycházky směrem jižním, po dnešní Zeyerově stezce, směrem Chelčice. S osvěžením v další výletní restauraci Na Lázni nebo minerálním pramenem u kaple Máří Magdalény. A dále unikátní čtyřřadou lipovou alejí, přes nový libějovický zámek, na slavné jihočeské poutní místo Lomec. Místními důvěrně zvaný Lomeček. Ke svatyni s milostnou soškou Panny Marie, postavené šlechtickým rodem Buquoyů po vzoru španělských kaplí, k níž pořádali Vodňanští měšťané prosebná procesí v období sucha nebo válečných pohrom. Baroknímu areálu s farou, bývalou školou i hostincem, vévodí prastará lípa s neobvyklými boulovitými kořenovými náběhy porostlými mechem. Nese tabulku s nápisem Lípa naděje 1750 a pod tímto jménem byla vyhlášena památnou. Obvodem kmene přes sedm metrů je nejmohutnějším stromem Vodňanska a v té souvislosti se odhadovaný věk dvě stě sedmdesát let (podle tabulky) zdá celkem málo.

Vhodnějším by mohl být rok 1692, kdy hrabě Emanuel Buquoy položil základní kámen kostela Jména Panny Marie, do něhož po dostavbě a vysvěcení uložil rodinnou památku, kopii slavné sošky Panny Marie de Foya, chránící příslušníky rodu před neštěstími. Lípa by v tom případě shlížela na poutní areál přes třistatřicet let. Stále ještě vitální, s mechovým pláštěm, zakrytou dutinou po odlomení masivní kosterní větve a celkově zvláštně utvářeným kmenem, jako by vystoupila z pohádkového příběhu. A možná pohádková opravdu je, protože přináší naději, stejně jako pohádky. S dalšími, mladšími lipami, z nichž vyniká opět zvláštně tvarovaná Mariánská lípa u parkoviště, zůstává součástí meditativní zahrady, založené krátce po výročí (2004) vysvěcení kostela, opatrované místními jeptiškami.

Spisovatel Julius Zeyer si Lomeček s mariánskou tradicí i památnou lípou zamiloval a vtělildo básnické prózy Zahrada mariánská, biblického příběhu o životě Marie, matky Ježíše Krista. Tolik si po nejkrásnějších deseti letech života v kruhu věrných přátel oblíbil magickou jihočeskou krajinu, že vyslovil přání být pohřben na lomeckém lesním hřbitově. Kde by mu navždy stromy šuměly nekonečné příběhy. V jeho „vodňanských“ stopách později šestnáct let půjde slavný český malíř Jan Zrzavý. Bude bydlet ve stejném městě. A malovat. A nejraději chodit směrem na Chelčice a Lomec. A objímat stejné památné stromy…

Lidé na celém světě objímají věkovité stromy. Hledají v nich energii, pomyslnou ochranu, moudrost a již zmiňovanou naději, potřebnou v každé době. O dnešní, kdy stále doufáme ve světlo na konci tunelu, vůbec nemluvě. Krajina Vodňanska a Chelčicka, kterou básník Ladislav Stehlík díky obrovskému duchovnímu náboji nazval „zemí zamyšlenou“, ji v památných stromech nabízí. Stačí se zastavit, přitisknout se ke stromu, obejmout jej, naslouchat, přemýšlet, doufat…

Soutěžní otázky č. 7
7.1. Proč bývá kapr označován jako „vodní prase“ a jakou rybu skrývá přezdívka „červenopeřice“ ?
7.2. Splnil se Juliu Zeyerovi sen být pohřben na lomeckém lesním hřbitově ? A mohl se potkat s malířem Janem Zrzavým ?

Na otázky je možno odpovídat do středy 28. dubna 2021, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz
Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro čtenářskou veřejnost.

Správné odpovědi na soutěžní otázky 6. dílu:
6.1. Současná prezidentská standarta má šest lipových listů, tedy o dvacet šest méně než měla standarta v letech 1960 – 1990.
6.2. J.A. Komenský zemřel 13 let před narozením Ondřeje de Waldta, takže jej nepoznal. Zvonař Brikcí a stavitel Tomáš Červený žili ve stejné době (16. století) a na Dobrši se mohli potkat.

Výherci 6. kola: Věra Brejchová, Alena Košáková a Damianeks

Výherci, kteří si ještě nevyzvedli věcné ceny za minulá kola:
2. kolo: Jan Babka
3. kolo: Josef Benada
5. kolo: Agáta Skotnicová

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na tradičním místě, MěÚ Strakonice, odbor ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP, 21. dubna 2021