6. V erbu lipových listů aneb Tři oříšky pro Podlesí …

Javor klen u kostela Sv.Jana a Sv.Pavla v k.ú. Dobrš (památný strom)
(obvod kmene ve výšce 1,30 m nad zemí 360 cm, výška 24 m, přibližné stáří 250 let, vyhlášen za památný strom 1999)
Lípa na návsi v k.ú. Dobrš (památný strom)
(obvod kmene ve výšce 1,30 m nad zemí 390 cm, výška 18 m, přibližné stáří 280 let, vyhlášena za památný strom 2006)
Lípa u fary v k.ú. Dobrš (památný strom)
(obvod kmene ve výšce 1,30 m nad zemí 490 cm, výška 25 m, přibližné stáří 300 let, vyhlášena za památný strom 2006)
Lípa Svobody v k.ú. Dřešín (památný strom)
(obvod kmene ve výšce 1,30 m nad zemí 290 cm, výška 30 m, stáří 105 let, vyhlášena za památný strom 2003)
Dřešínské ořešáky v k.ú. Dřešín (památné stromy)
(obvody kmenů ve výšce 1,30 m nad zemí 222, 250, 260, 270 a cm, výšky 17, 20, 22 a 20 m, přibližné stáří 110 let, vyhlášeny za památné stromy 2003)

„Vyšel jsem branou na náves navštívit faru, kde se podnes uchovala stará knihovna, shromažďovaná na začátku osmnáctého století Ondřejem Františkem de Waldtem…Kostel, stojící za vsí na výšině v modřínovém háji, rázem zbystří oko návštěvníkovo. Odtud vyzvání slavný dobršský zvon. Světci Jan a Pavel, jimž je tento chrám zasvěcen, bývali už ve středověku uctíváni jako ochránci lidských příbytků před bleskem, Odpolední slunce ozařovalo dětské tváře i kraví hřbety v zeleném světle modřínového háje a za ním se bělala polní cesta k Dřešínu, navazující na čestickou silnici… (Ladislav Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s.226, 227 )

Šumavské Podlesí. Osobitý kout jihočeské krajiny, nabízející kromě vlastní krásy a pracovitých lidí, úchvatné výhledy na pásmo Šumavy i do vnitrozemí. Ukázkovým příkladem druhé varianty je horizont silnice ze Zálesí do Dobrše. Ojedinělý zrakový zážitek, podpořený vyhlídkovým posezením s informační tabulí. Okolními pošumavskými kopci zároveň stále rezonuje myšlenka výstavby rozhledny na blízkém Velkém poli, nad nenápadnou, ale pamětihodnostmi a také třemi památnými stromy proslavenou Dobrší. Bývalým rodovým sídlem pánů Koců z Dobrše, nejznámějším českých šlechtických rodem jihozápadních Čech. Ačkoli tu jsou nebo byli tvrzohradozámek, dva kostely, poutní mariánské místo, fara, hřbitov, tři hospody, atd., proslulost malého městečka už dávno odnesl pošumavský vítr a dříve středisková obec je součástí nedalekého Drážova.

Všechnu slávu i pády nejlépe pamatují obě církevní stavby s románskými základy. Kostel u hřbitova Zvěstování Panny Marie s Dobršskou Madonou a kostel Svatých Jana a Pavla, na místě kdysi pohanského obětiště, datovaný rokem 1230, později změněný na kapli a zvonici. Hlas renesančního dobršského zvonu rozhánějící bouřky, z dílny slavného „zvonolitce“ Brikcího z Cimperka, prý byl slyšet až do Prahy. Obrazně řečeno zacpávat uši si tedy musí poblíž stojící obrovský javor klen. V minulosti byly javory nazývané také „stromy andělských hlaviček“, protože jeho semena se snášejí k zemi jako andělé z nebe a bývaly umisťovány k církevním stavbám. Podle tradice byl ten zdejší vysazen za farářování vlasteneckého faráře Ondřeje Jakuba Františka de Waldta (1683-1752), který se Dobrši upsal na více než čtyřicet let a do výslužby odešel zemřít do rodného Písku. Což by znamenalo věk stromu, s přimhouřenýma očima, dvě stě sedmdesát let. Vzhledem ke stáří a velikosti podobných památných javorů v republice je reálné, že dobršský javor mohl být v době faráře Ondřeje opravdu vysazen. Odborný posudek z roku 1999 se přiklání spíše ke věku kolem sto padesáti let a kromě zastřešení dutiny v kmeni po odlomené větvi, neměl tehdy k vyhlášení stromu za památný, žádné další připomínky.

Faráři, bránícímu a velebícímu český jazyk v drobných dílcích i v kázáních, byl na přelomu nového tisíciletí (2002) odhalen u vchodu na dobršský hřbitov neobvyklý pomník. Textový podstavec nese stylizovanou stolní desku s biblí, růžencem, kalamářem, rozepsanou knihou, husím brkem, perořízkem a petrolejovou lampou. Vše v kameni ztvárněno a vytesáno. Další historické autentické vzpomínky skrývají dvě blízké lípy, o několik let později (2006) vyhlášené za památné. Jako nejstarší dobršské stromy jsou zachyceny na mědirytovém obrázku z roku 1717. Asi je zbytečné dodávat, kdo obrázky pro poutníky k dobršské Madoně nechával tehdy vytisknout. Samozřejmě OJFdeW. V dnešním znaku obce Drážov se mariánská tradice s památnými lipami přímo prolíná, když ze čtyř stříbrných lilií, symbolu Panny Marie, vyrůstají vždy dva lipové lístky.

Menší lípa, na návsi, chráněná kamenným okrouhlým náspem, zaujme neobvyklým seřezáním do tvaru pětiramenného svícnu. Vnímavé oko posoudí, zda se jeden z kořenů, vrůstajících do země, opravdu podobá hlavě krokodýla, kterého si údajně přivezl v 16. století ze svých zahraničních cest do zámeckého zahradního jezera Kryštof Koc z Dobrše. Pověst pokračuje, že přerostlý a nebezpečný zubatý ještěr nakonec skončil jako vycpaný exemplář ve sbírkách zámeckého pána a poté mizí ve víru doby. Podle informace (2019) průvodkyně ve státním zámku Libochovice v Českém středohoří, ale prý jejich prastarý vycpaný exponát krokodýla, pochází právě ze zapomenuté pošumavské vísky… V první polovině 20. století se Dobrš mohla pochlubit dalším krokodýlem. Tentokrát dřevěným a do zámecké sbírky vyřezaný populárním majitelem dobršského zámku, „posledním šumavským rytířem“ Josefem Menčíkem, odvozujícím svůj původ ze starého zemanského rodu.

Druhá památná lípa, mohutnější, roste ve farské zahradě u hřbitovní márnice. Skrytá za kamennou zdí, se zdá nepřístupná, ale na zahradu vedou hned dvě cestičky. Jedna brankou přímo z ulice, schovanou v popínavých keřích a druhá brankou ze hřbitova. Místo má zvláštní a uklidňující genius loci. Majestátní kmen, s obvodem k pěti metrům, shlíží na hřbitov, kostel, faru se zahradou a ze své výšky na celou Dobrš. U kostela od roku 2011 i na památník posledního přímo dobršského faráře Martina Vícha. Svým způsobem po dvou a půl století pokračovatele vlastence de Waldta. Čtyřicet let se poctivě a neúnavně staral o svou farnost. Zažil politická pronásledování i neduhy nové doby. Lidským přístupem se stal legendou již za života a zaslouženě dožil mezi vděčnými farníky v nedalekých Němčicích.

Část jeho osobního pohledu na zdejší kraj zachoval krátký film z roku 2005, natočený pro ekologicko osvětový projekt Města Strakonic Rok Stromu, podprojekt Ve stínu památných stromů. Martin Vích, sedíce tehdy pod památným javorem, vzpomínal: „Když jsem se téměř před čtyřiceti lety, 9. dubna 1967, po dlouhé strastiplné cestě dostal sem, do této krajiny, po prvních bohoslužbách v neděli šel jsem tady sem, díval se směrem na Budějovice, bylo mi těžko. Ale když za rok pan biskup Hlouch po internaci se vrátil do diecéze a chtěl, abych se vrátil do Budějovic, tak jsem se už zdráhal. Tak mě přirostl tento kraj a lid k srdci, že jsem ho už nechtěl opouštět… Zamyslím se nad tím stromem, který pozoruje ten náš český lid, kdyby ten mohl mluvit, ty jeho vzpomínky by byly daleko krásnější a živější. Tento strom patrně sázel veliký kazatel zdejšího kraje, páter Ondřej de Waldt, který široko daleko hlásal slovo Boží o poutích, kázání svá si dával psát a tisknout, takže je máme zachované. Jsou tak nabité tou hodnotou Božího slova, že pan profesor Stich* řekl, Vy jste tady měli tak vzácného člověka, který se rovnal takřka Janu Ámosu Komenskému.“

Slova moudrého člověka doplňoval bzukot včel v korunách lip. Zdejší dobršské prý byly tak pracovité, že létaly na sběr medu s malými konvičkami, zavěšenými na krku. Až hlas zvonu kostela Zvěstování Panny Marie nás tehdy vrátil do reality.

Nejprve připomněl, že u kapličky stejného jména, v serpentinách na Chvalšovice, vichřice v roce 1958 vyvrátila staletou lípu. Na místě, kde podle pověsti mlynářský chasník Kocík zachránil spícího knížete Oldřicha před divokým rysem (kočkou) a za odměnu získal v léno zdejší kraj, jméno Koc (Kočka) z Dobrše a mlýnské kolo do znaku. A podruhé zvon připomněl slavného renesančního stavitele Tomáše Červeného z Mendrisia, který roku 1561 vytvořil ojedinělou krouženou klenbu dobršského kostela. Původním jménem Thomassio Rossi di Mendrisio, zedník ze švýcarské oblasti Lugano, žijící ve Strakonicích, podobným tvůrčím způsobem zkrášlil klenbami i kostely ve Volenicích a v Katovicích.

Sice přišel do Čech ze Švýcarska, ale podobně jako ostatní umělci z alpských zemí byl pro Čechy „Vlach“. Z německého „Wale“, což je v širším významu Ital nebo všeobecně cizinec. Když pomineme vlašský ryzlink nebo vlašský salát, vděčíme Vlachům také za nejmohutnější ovocné stromy. Pod názvem ořešák vlašský rostou, zdánlivě odjakživa, na každé větší zahradě. Šumavské Podlesí nevyjímaje. A pokud půjdeme z Dobrše zadní cestou do Dřešína a odtud dále na Čestice, dočkáme se nečekaného ořechového překvapení. Je klidně možné, že odněkud ze zaalpské Evropy si jednou “Podlešáci” z Dřešína přivezli na památku tvrdé plody černého ořešáku, které při rozpůlení vytvoří dvě srdíčka a někdy před sto lety mladé stromky vysadili jako stromořadí při silnici do Čestic. Ale zásluhu budou mít spíše členové řádu Dominikánů, kterým patřilo zdejší panství a zvelebovali jej.

Otázkou je vysazení odrůdy „opancéřovaného“ ořechu, hospodářsky téměř neupotřebitelného, z něhož získat malé jádro je prakticky nemožné. Snažší je, z rozřezaných ořechů vyrábět třeba srdíčkové přívěsky na krk. Ořešáky černé se z původní aleje zachovaly pouze čtyři. Jeden před obecním úřadem ve Dřešíně, další dva při silnici na Čestice a třetí, nejkrásnější, tamtéž, u litinového křížku s nápisem „Svatý kříži, Tebe ctíme, 1862“. Což by svádělo k myšlence, že stáří stromů může být sto šedesát let a chránily před sluncem putující poutníky na čestickou Kalvárii. Ačkoli v kontextu další dřevinné výsadby kolem silnice nejsou nijak výrazné, jde v rámci Jihočeského kraje o nejmohutnější černé ořešáky. Proto se jim dostalo nejen výsady památných stromů, ale stylizované plody jsou součástí dřešínského znaku.

Bohužel umístění v těsné blízkosti vytížené silnice, správou silnic v zimě pečlivě udržované, zdraví ořešáků nepřispívá. Jen péčí obecního úřadu zůstávají pravidelnou údržbou s odborným prořezem zatím „ve formě“ a bohatě kvetou i plodí. Tedy s výjimkou stromu přímo ve Dřešíně, který musel být při ošetření suchých a prosychajících větví radikálně seřezán. Snad se podaří ze sametových, světle zelených ping pongových míčků, vypěstovat novou generaci „černoušků“ a vysadit je zpátky do krajiny, aby zůstaly “exotickým” doplňkem k červeným jeřabinám, erbovnímu znamení Podlesí. Ve znaku Dřešína jsou jeřabiny barvou také zastoupeny, ale dominantní zůstává trojice oříšků a také velký zelený lipový list.

Odkazuje na jiný památný dřešínský strom. Končí první světová válka, je vyhlášena svobodná Československá republika. Lidé slaví, radují se, zpívají, doufají v lepší zítřky a na věčnou památku vysazují lípy “republiky a svobody”. Jednu z nejkrásnějších “Svobodných” určitě na kouzelném Podlesí, ve Dřešíně. Na volném prostranství u mlýna ji nechává zasadit starosta obce, pan Lepa. Postupně zažívá všechny kotrmelce mladé, druhé, protektorátní, poválečné, poúnorové a nakonec zatím i polistopadové republiky, u jejíhož zrodu stála a která dostala do vínku krásné heslo prezidenta Osvoboditele, Tomáše Garrigua Masaryka - Nebát se a nekrást ! Bohužel, mnoho lidí, z nichž někteří přímo řídí osudy naší republiky, si toto heslo zkrátili a stále zkracují o spojkové “a”. Ale to už je zase jiná kapitola. Smutná, při pohledu třicet let zpátky, co jsme mohli a co jsme doopravdu udělali…

Památné lípy pošumavských „3D“, Dobrše, Drážova, Dřešína, vědí své a jejich listy přeneseně stále šumí ve znacích obou obcí, stejně jako na standartě „Pravdy vítězné“, plápolající nad Pražským hradem. Tam, kde v minulosti, při troše dobré vůle, mohli slyšet i dobršský zvon...

*Alexandr Stich (1934-2003): český jazykovědec a literární historik, od 1992 profesor české lieratury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze

Soutěžní otázky č. 6
6.1. O kolik lipových listů více nebo méně je na současné standartě prezidenta České republiky, vlající nad Pražským hradem, oproti standartě prezidenta Československé socialistické republiky, která nad Hradem vlála v letech 1960 až 1990 ?
6.2. Jakým přízviskem nazval Jan Ámos Komenský vlasteneckého dobršského faráře Ondřeje de Waldta ? Mohli se potkat zvonař Brikcí z Cimperka a stavitel Tomáš Červený z Mendrisia ?

Na otázky je možno odpovídat do středy 21. dubna 2021, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz
Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro čtenářskou veřejnost.

Správné odpovědi na soutěžní otázky 5. dílu:
5.1. Drcené kaštany používali Turci pro léčení koní (např. dýchavičnost), proto kaštan koňský. Podle druhé varianty proto, že jizva na větvičce po odpadnutí listu se podobá koňskému kopytu.
5.2. Alžběta Bavorská (Sissi) se narodila na Štědrý den roku 1837, proto „vánoční princezna“. Od svých dcer Gisely a Marie Valerie a syna Rudolfa, se stala celkem devítinásobnou babičkou.

Otázka mimo soutěž: Podle legend byla Svatá Ludmila uškrcena svým šálem nebo závojem. Proto se staly jejím atributem.

Výherci 5. kola: Hana Křížková, Jana Kadaňová a Agáta Skotnicová

Výherci, kteří si ještě nevyzvedli věcné ceny za minulá kola:
2. kolo: Jan Babka
3. kolo: Josef Benada

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na tradičním místě, MěÚ Strakonice, odbor ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP, 14. dubna 2021