5. Svaté babičky na Volyňsku aneb Kaštany pro Sissi…

Lípa u kaple Svaté Anny v k.ú. Přechovice (památný strom)
(obvod kmene ve výšce 1,30 m nad zemí 380 cm, výška 21 m, přibližné stáří 180 let, vyhlášena za památný strom 2017)
Lípa u školy v přírodě v k.ú. Volyně (památný strom)
(obvod kmene ve výšce 1,30 m nad zemí 332cm, výška 30m, přibližné stáří 150 let, vyhlášena za památný strom 2000)
Lípa u Svaté Ludmily v k.ú. Volyně (památný strom)
(obvod kmene ve výšce 1,30 m nad zemí 355 cm, výška 32 m, stáří 155 let, vyhlášena za památný strom 1999)
Jírovec u fary v k.ú. Volyně (památný strom)
(obvod kmene ve výšce 1,30 m nad zemí 323 cm, výška 30 m, stáří 170 let, vyhlášena za památný strom 2004)
Lípa u kapličky v Černěticích v k.ú. Černětice (památný strom)
(obvod kmene ve výšce 1,30 m nad zemí 420 cm, výška 26 m, stáří 160 let, vyhlášena za památný strom 1999)

„Strohý obrys Boubína vedl mne jižně Strakonic po vlnách kopců drsnatou, málomluvnou krajinou směrem k Volyni. Dole pod olšemi přeskakovala voda hladké kamení, měníc se co chvíli ve vymrštěný pstruží hřbet a na žitných oplíčkách plál z prořídlého nízkého obilí chuďoučký planý mák…. Údolím Volyňky se kolébával komediantský vůz krajináře Aloise Kalvody. V městě namaloval náměstí s renesanční radnicí, jejíž štítoví zdobila Lhotova sgrafita, věžička střechu a ani její podloubí není bez půvabu, stejně jako šplouchání kašny v dusném bezvětří u chladivého stínu kvetoucích lip… (Ladislav Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s.287 )

Jako je starosvětské městečko Volyně branou šumavského Podlesí, je branou samotné Volyně nenápadná obec Přechovice. Alespoň při jízdě po hlavní státní silnici „čtyřce“. A rozsáhlá výstavba nových rodinných domků v jižní části Přechovic již obec i město v podstatě spojila. Výrazně na úkor dominantního postavení kaple Svaté Anny, při polní cestě do města shlížející do volyňského údolí. Kdysi na pomalu se sunoucí formanské povozy, dnes na vozy železniční, směr Strakonice-Volary a na „tiráky“, mířící přes Vimperk, Šumavu a Strážný do Evropy a zpět. Stejně jako v dobách obchodní slávy Zlaté stezky. Jen škoda, že po řece Volyňce nejezdí žádné lodě. To už by byla dopravní stezka dokonalá…

Kaple Svaté Anny, spolu se šesti selskými statky ve vsi památkově chráněný objekt, nese ve štítě letopočet 1836. Možná na připomínku pražské korunovace rakouského císaře Ferdinanda I. českým králem jako Ferdinanda V. Lze předpokládat, že mohutná lípa po jejím boku, od roku 2017 památný strom, byla vysazena při stavbě. Podobně jako u většiny sakrálních staveb, od křížků u polních cest, přes kapličky, až po kostely. Pro naše slovanské předky ale i Germány a Kelty, byly stromy posvátné a po příchodu křesťanství bylo třeba dát tuto úctu do souladu s novým náboženstvím. Protože, člověk nikdy neví… Svatá Anna, z náboženského pohledu babička Ježíše Krista, je na šumavském Podlesí velice oblíbenou světicí. Přechovická lípa je pohledově atraktivním stromem a pod větvemi lze usednout k občerstvení i k poučení. Informační tabule například prozradí, že Přechovice byly již v minulosti dlouho a pevně spojeny s panstvím volyňským jako církevní majetek pražské Svatovítské kapituly a sdílely s ním dobré i zlé. Mezi zlé určitě patří již v minulém putování zmíněná válka o dědictví rakouské (1741/1742), která českým zemím přinesla definitivní ztrátu bohatého Slezska. A do vzdáleného pošumavského údolí strach, smrt a neštěstí…

Francouzská vojska, v Přechovicích i ve Volyni přes zimu usazená, měla na svědomí i rozsáhlý požár města. Nikoli díky válečným akcím, ale chybou kuchaře, kterému při smažení ryb vzplanulo máslo a „…od něho vzešel oheň, jenž za krátko celé náměstí, hořejší část města, radnici, děkanství a školu strávil...“. Nebyla to veselá léta. Francouzští vojáci, kteří nepřežili zimu a nemoci, byli hromadně pohřbeni pod dnes již pozapomenutou kaplí Panny Marie naproti dnešní oblíbené restauraci Na Nové a měšťané i okolní osadníci hned s koncem válek začali s obnovou domovů. Pod vrchem Ostrý, severozápadně od města možná postavili u malé studánky i nová Boží muka, jako poděkování za konec válek. Neopomněli vysadit ani lípu a život šel dál. Uběhlo století. A čtvrt dalšího. Píše se rok 1866.

V Čechách opět zuří válka. Tentokrát mezi Rakouskem a Pruskem o hegemonii v Německém spolku a tedy ve střední Evropě. Pruské pušky „jehlovky“, nabíjené zezadu, kosí u Hradce Králové po stovkách rakouské i české vojáky se zastaralými „předovkami“. Po vítězné krvavé bitvě u Sadové Prusové postupují dále do Čech. Z obavy před pruským rabováním a drancováním jsou z Prahy, zakrátko opravdu obsazené, odváženy různé cennosti. A tehdy nenápadný žebřiňák se slámou tajně převáží z pražského chrámu Svatého Jiří ostatky české světice Svaté Ludmily, do bezpečí kaple Svatého Antonína v Nihošovicích. Po prudkém stoupání nad Volyní, mezi Ostrým vrchem a Březovcem, odpočívají koně, kočí i vzácný náklad na okraji městského lesa u kapličky pod lípou. Ve stínu a osvěženi vodou ze studánky.

Pověst říká, že koně se na tomto místě u Božích muk zastavili sami a nechtěli jít dál. Mezitím přiběhli lidé z okolních polí. Nejprve nevěřili, ale poté poklekli a vzdali hold patronce české země a historicky babičce Svatého Václava (a církevně patronce všech babiček). O tři roky později rod Uhlíků z Nihošovic, kterým pozemek patřil, nechal Boží muka, na věčnou památku, posvětit jménem Svaté Ludmily. Jméno přebrala i vzrostlá lípa a průběžně vysychající kameny vyložená studánka. Volyňští získávají nádherné a pozitivní energií nabité vycházkové místo. V roce 1999 je přes třicet metrů vysoká Lípa Svaté Ludmily vyhlášená památným stromem a v nedávné době kaplička dozdobena malbou české světice. Možná v souvislosti s letošním rokem, kdy projekt Svatá Ludmila 1100 zastřešuje aktivity u příležitosti 1100 výročí její tragické smrti.

Jak asi prožíval smutný rok 1866 volyňský měšťan Sylvestr Krnka? Vynikající český puškař, narozený ve Velkém Boru na Horažďovicku. Od roku 1848 žil šest let na Hradčanech ve Volyni, kde vymyslel a sestrojil pušku zadovku. Tedy pušku, která se nemusí pracně a dlouho nabíjet zepředu, ale stačí patrona do zadní komory a je hotovo. Jenže rakouským vojenským úředníkům se zdálo, že díky rychlosti střelby by vojáci příliš plýtvali municí a navíc Krnka byl Čech. Přezíravost, se kterou se setkáváme i v dnešní době… V okolních zemích byl Krnka mnohem úspěšnější a váženější, jak to tak bývá. Až po katastrofě u Hradce Králové se mu dostalo uznání i doma. Tedy v Rakousku-Uhersku. V roce 2019, u příležitosti 170. výročí první zadovky v naší monarchii získává znovu čestné občanství města Volyně. Možná časem získá i svůj památný strom, třeba někde u Hradčanského rybníka…

Když v roce 1854 odchází Sylvestr Krnka z Volyně, evropská šlechtická elita, tedy hlavně její ženská část, právě řeší zásadní problém. Co si obléci na událost století, jak tisk nadneseně nazývá vídeňskou svatbu rakouského císaře Františka Josefa I. a emancipované a vzdělané Alžběty Bavorské, „vánoční princezny“ z rodu Wittelsbachů. Celé mocnářství zároveň vymýšlí další doprovodné akce na oslavu sňatku, takže se svou troškou do mlýna přijde i pod církevní správu patřící Volyně. V centru města, u farního kostela Všech svatých, vysází školáci na den slavné svatby (24. dubna 1854) dvacet kaštanů koňských čili jírovců maďalů (Aesculus hippocastanum). Kdyby někdy František Josef a jeho Sissi, která určitě zná i maďarské pojmenování stromu „bukrétafa“, čili strom-kytice, poctili město návštěvou. Jeden nikdy neví… Také aby měly školní dítky z čeho vyrábět kaštanová zvířátka. A nedej Bože, kdyby bylo nejhůř, aby se v době hladomoru nebo války mohla z kaštanů namlít mouka. Do dnešních dnů se bohužel zachoval jen jeden jediný jírovec, v dláždění před farou. Ale vitální, s obvodem kmene přes tři metry. V regionu je zdaleka největším kaštanem a zároveň i jediným památným.

Od roku 1867 chodí kolem sílícího stromku, na faru a do kostela, mladý zadumaný katecheta a ředitel hlavní městské školy, Václav Čeněk Bendl. V mládí věčný student, spisovatel, básník a bohém (podle historiků dokonce první „bohém“ v Čechách), ovládající šest jazyků. Někdy s přídomkem Stránický, častý přispívatel časopisu Poutník od Otavy. Stálý člen české vlastenecké společnosti, první překladatel Puškina, Lermontova a Gogola. Mimo jiné přítel Boženy Němcové, kterou učil ruštinu a ta mu na oplátku zařídila vydání některých literárních prací. Kvůli zajištění živobytí ale nakonec zakotvil v církevních vodách. Romantik i satirik, umírající (1870) ve stejném věku třiceti sedmi let jako kdysi jeho milovaný básník Puškin (1837). A na den básníkových narozenin, navíc při biskupské kontrole „z vyšších míst“…Životní náhoda nebo daň původně veselého, bezstarostného života a nevyrovnání se s jeho realitou ? Památný „Sissikaštan“ možná odpověď ví, ale nepoví. A pravda zůstává skryta v Bendlově hrobě u kostela lesního terasovitého hřbitova Na Malsičce.

Všechny další památné stromy Volyně už jsou mnohem mladší. Nejvyšší a nejelegantnější je určitě lípa severně nad městem, nedaleko bývalé školy v přírodě. Na svou dobu velice moderní škola s kapacitou sedm set padesát žáků, byla postavena v osmdesátých letech minulého století, pro děti z hnědouhelných severních Čech, konkrétně z Chomutovska. Bohužel, svou záslužnou roli příliš dlouho neplnila a v nové době se stala drahým přežitkem. Ještě počátkem devadesátých let si zahrála „italské“ družstvo, v populární komedii Slunce, seno, erotika od režiséra Zdenka Trošky, ale šlo o labutí píseň.

Následoval postupný úpadek a různé návrhy na využití. Věznice, sídlo Rádia Svobodná Evropa nebo přesídlení sem (symbolicky) rodiny volyňských Čechů, jsou již minulostí. V lednu 2021 schválilo zastupitelstvo Ústeckého kraje prodej objektu bývalé školy v přírodě Volyně soukromým vlastníkům za 12 milionů korun. Co bude dál… ??? Majestátní lípa při polní cestě do chatové oblasti Na Valše takové starosti nemá. Poctivě plní funkci krajinné dominanty a zatím s úspěchem odolává stále nebezpečnějším větrům a bouřkám. Jen lidovému vandalovi odolat nedokázala, takže ji už přes deset let zdobí vyřezané srdíčko. Kdoví, jak dopadla tehdejší láska, do kůry vyrytá…

Do března roku 2018 se mohla Volyně pochlubit i památným stromem za budovou Lidové školy umění. Lípu Benjamina Svojsíka zasadili místní Junáci 28. října 1968, při oslavě 50. výročí vzniku Československa a k 45. výročí založení skautské organizace ve Volyni. Bohužel, po rovných padesáti letech musela být ze zdravotních důvodů pokácena. Téhož roku, 26. října, byla vysazena lípa nová. Ke stému výročí vzniku samostatného československého státu a k devadesátému pátému výročí založení skautingu ve Volyni. Protože ji vysazoval Výbor dobré vůle-Nadace Olgy Havlové, nese ale jméno Lípa Olgy Havlové, k jejím nedožitým osmdesátým pátým narozeninám. Benjamina Svojsíka už na pamětní tabulce nenajdeme. V kontextu a významu doby by byl možná vhodnější název Lípa Republiky, ale ať už se jmenuje jakkoli, současný stav stromku nesvědčí o příliš dobré péči a volá po nápravě.

Putování proti proudu Volyňky za památnými stromy končí pod lipami v Černěticích, u cihlové kapličky, zbudované 1787 majiteli panství, Zádubskými ze Schöntalu. Stojí na okraji vsi, při cestě na Předslavice, s doprovodem dvou tradičních lip, což je trochu s podivem, vzhledem ke jménu majitelů, Zádubští... Větší, s obvodem přes čtyři metry byla na sklonku minulého tisíciletí vyhlášena památným stromem. Původně se počítalo i s druhou, ale její zdravotní stav nevzbuzoval příliš velké naděje do budoucna a proto zůstalo u lípy jedné. Aktuálně památná lípa prochází komplexním zdravotním řezem, takže pozbyla svou majestátnost, ale snad se brzo zazelená do původní, trochu setřené krásy.

A bude ve vzpomínkách ševelit třeba o Bedřichu Jiřím ze Šontálu, čili z Krásného údolí nedaleko Stříbra, posledním svého rodu. Jak kolem ní vyjel roku 1836 (Přechovice, na druhém konci volyňského „krásného údolí“ právě staví svou kapli Svaté Anny a vysazují u ní lipky) z Černětic do Prahy, na poslední historickou korunovaci českého krále a vrátil se, pasovaný novým českým králem jako rytíř Řádu Svatého Václava. Ale svého rodu první i poslední. … Každý památný strom uchovává podobné příběhy a dokud je máme, snažme se jim naslouchat. Příběhy z minulosti bývají velkým poučením i pro budoucnost…

Soutěžní otázky č. 5
5.1. Co je botanicky plodem kaštanu koňského a proč se vlastně jmenuje “koňský“?
5.2. Proč by se Sissi mohlo říkat „vánoční princezna“ a stala se vůbec někdy babičkou ?

Mimosoutěžní otázka: Proč má Svatá Ludmila na vyobrazeních vždy závoj nebo šál?

Na otázky je možno odpovídat do středy 14. dubna 2021, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz
Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro čtenářskou veřejnost.

Správné odpovědi na soutěžní otázky 4. dílu:
4.1. Nevolnictví v českých zemích bylo zrušeno rakouským císařem Josefem II., patentem z 1.11. 1781. Robota byla zrušena 7.9. 1848 rozhodnutím říšského sněmu za panování rakouského císaře Ferdinanda I. Dobrotivého (český král Ferdinand V.). Z hlediska genealogie byl Ferdinand I. prasynovcem Josefa II.
4.2. Nejkratší cesta autem z České Lípy do Českého Dubu (asi 44 km) trvá necelou hodinu a hranici kraje řidič nepřejede ani jednou, protože obě města leží v Libereckém kraji.

Výherci 4. kola: Eliška Žitná, Žaneta Rozhonová a Jakub Škanta

Výherci, kteří si ještě nevyzvedli věcné ceny za minulá kola:
1. kolo: Viktorie Obendraufová, Karol. Pauknerová a Ivana Karasová
2. kolo: Lucie Krůtová, Jan Babka
3. kolo: Josef Benada, David Ochotný a Eva Šťastná

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na tradičním místě, MěÚ Strakonice, odbor ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP, 6. dubna 2021