4. Přírodní památka Bavorovská stráň a PP Malý Ústavní rybník aneb Na břehu Blanice…

PP Bavorovská stráň
výměra: 0,74 ha
katastrální území: Bavorov
nadmořská výška: 418 - 438 m n.m.
vyhlášení: 1996 1990

PP Malý Ústavní rybník
výměra: 2,11 ha
katastrální území: Vodňany
nadmořská výška: 395 – 396 m n.m.

„Kdyby byl Bavorov, co jsou Vodňany, dal bych Ti hubičku na obě strany. Ale že je za vodou, za vodičkou studenou, nedám Ti, má milá, ani jedinou.“ Tato krajová písnička mě provázela od Strunkovic do Bavorova. Bílá věž gotického chrámu Nanebevzetí Panny Marie i celá stavba se odráží od temného pozadí vodňanských hor a působí nad skromnými střechami městečka opravdu majestátně.“ ( Ladislav Stehlík, Země zamyšlená II, 1986, s.75 )

Daleko na jihu, východně od Volar, pod majestátním Knížecím stolcem (1.236 m n.m.) Želnavské hornatiny, na území Vojenského újezdu Boletice, pramení Blanice. Poslední z významných „šumavských“ řek a říček našeho regionu. Její prameniště, v pěti samostatných částech, dohromady s výměrou skoro 280 ha, je od 2008 Národní přírodní památkou Prameniště Blanice. S hlavním úkolem zachovat přírodní biotop pro mladá stadia legendárního šumavského mlže, perlorodky říční. Mokřiny a mokřady i řadu dalších chráněných rostlin a živočichů (dřípatka horská, prstnatec májový, žluťásek borůvkový, vranka obecná, chřástal polní), ale perly pro potěchu především ženských očí již nikdo z nich přírodně vyrobit nedokáže.

Říčka s širokou podmáčenou údolní nivou u osady Spálenec plynule přechází meandry do dalšího chráněného území, Národní přírodní památky Blanice. A vydrží se v něm klikatit a kroutit až pod zříceninu hradu Hus u Blažejovic. S výměrou téměř tři sta hektarů jde o území chránící nejpočetnější populaci perlorodky říční ve střední Evropě. A nejdůležitější v rámci jejího záchranného programu, nastartovaného po katastrofické povodni 2002, která klidné pracovité mlže ze šumavských řek téměř „vygumovala“. Ve vodě se navíc opět prohánějí i chránění vranka obecná s mihulí.

Úsek toku, pod vrchem s překvapivým názvem Blanice (741 m n.m), je od pramene první částí bez všudypřítomné zákonné ochrany, což ale rázně ukončí Přírodní rezervace Na soutoku (Blanice s Křemenným potokem), s navazující naučnou stezkou. Od Řepešínského mlýna následuje opět krátký úsek „mimo zákon“, končící nedaleko exoticky znějící usedlosti Saladíno, u mostu nad Záblatím. Od něj další čtyři kilometry ubíhá voda již zase v chráněném území Přírodní památky Blanice, chránící kromě kriticky ohrožené perlorodky říční i vranku obecnou. Nejen jim, ale i zbytkům písečných sejpů po dávném rýžování zlata, zní do nocí houkání výra velkého z Přírodní památky Zábrdská skála, přimykající se těsně k řece. Jako každá správná, těžko přístupná říční skála, nabízí nejen chráněnou žlutou tařici skalní, ale i krásné výhledy na šumavská dvojčata, Boubín s Bobíkem. A potom již vody podhorské říčky pohltí vody Husinecké přehrady…

Jako zklidněná dáma pak u obce Blanice, posilněná o Dubský potok, pramenící na Volyňsku, v mokřině nad čepřovickým Ovčínem a o Zlatý potok, s počátkem daleko pod Libínem, vpluje širokými oblouky do lučních údolních niv bavorovské roviny. Východně od Bavorova, u městského koupaliště, mezi tokem řeky a zatím jen mírně se zvedajícím masivem Svobodné hory, upoutá pozornost výrazná stráň, vybíhající od chatové osady. Přechází do rozlehlé údolní říční nivy a díky bohatým lučním společenstvům byla v roce 1996 vyhlášena zvláště chráněným územím, Přírodní památkou Bavorovská stráň. Vyhlášenou pro záchranu jedinečných porostů vlhkomilných luk, latinsky luk typu Molinion. Česky jde o louky bezkolencové, většinou nehnojené jednosečné louky na zamokřených půdách, s typickým „osadníkem“, bezkolencem modrým (latinky Molinia).

Přes devadesát rostlinných druhů prokázal průzkum v devadesátých letech minulého století. Řadu chráněných vlhkomilných, ale i suchomilných rostlin. Z těch prvních již známý krvavec toten nebo kosatec sibiřský, z těch druhých asi nejkrásnějšího obyvatele stráně, hvozdíka pyšného. Je naším nejkrásnějším z planě rostoucích hvozdíků. A nafialovělé nebo světle růžové květy s průměrem až čtyři centimetry mírně voní po vanilce… Zdejší přírodní památka je jednou z nejcennějších a zároveň i nejohroženějších v celém regionu. Stráň v největší míře ohrožují splachy ze zemědělsky intenzivně obhospodařovaných pozemků nad ní, přinášející velké množství hnojiv, nejvíce dusíkatých. Díky nim se bohužel rozšiřují i nežádoucí ruderální byliny, kopřivy, svízel, konopice pýřitá nebo pcháč oset.

Proto byl vypracován velmi podrobný plán péče, počítající v první řadě s vytvořením širokého, ideálně zatravněného, ochranného pásma nad strání. Celá plocha památky byla rozdělena na deset dílů podle druhového složení a pro každý díl vytvořen jiný režim obhospodařování. V nedávné minulosti se svahy ošetřovaly klasickou lištovou sekačkou, ještě vhodnější by byla určitě kosa. A posečená tráva se kvůli ruderalizaci musí odvážet mimo plochu chráněného území. Pro navazující širokou údolní nivu byl na počátku 20. století vypracován projekt revitalizace, počítající s vybudováním několika tůní.

Podobně proběhla revitalizace o několik kilometrů po proudu dále, v blízkosti Přírodní rezervace Záhorský rybník. Obnovou a prohloubením slepých ramen i vybudování lagun nových dokonale dotvořila atmosféru Staré řeky pod vrchem Blyštice. Ve středověku šlo o nebezpečné území blízko Vitic, kde hluboké tůně a močálovitá půda mohly pohltit i jezdce na koních nebo povozy. Ale místo bylo ve středověku využito i účelně. Proslulé vodňanské rybniční hospodářství vždy drželo krok s dobou. Případně samo udávalo směr. Roku 1518 Štěpánek Netolický uvádí do praxe Zlatou stoku, geniální systém pro napájení a lepší hospodaření na rybnících třeboňské soustavy. Jen o deset let později královské město Vodňany dokončuje největší rybník, Dřemlinský a s ním i své stěžejní technické dílo, sedmikilometrovou napájecí stoku, Blanický náhon. Vlastně umělý potok, vytékající z Blanice právě u Vitické lávky a zase se do ní vracející za mlýnem Louckým (dnes Korittů). Přispívá nejen k rozvoji řemesla rybníkářského, ale také mlynářského, jak dokládá zachovaná soustava blanických mlýnů, v úrodné rovinaté krajině nepostradatelná. Blanický potok lze proto bez přehánění nazvat Zlatou stokou Vodňanska.

Proslulost vodňanského „rybníkářské“ dědictví stála v roce 1920 u založení Střední rybářské školy, jediné v republice, nyní s možností vyššího odborného studia vodního hospodářství a ekologie. V roce 1953 pak u zahájení provozu Výzkumného ústavu rybářského a hydrobiologického, jehož soustava pokusných rybníčků při severozápadním okraji města patří k největším v Evropě. Do svých rukou, nebo spíše sítí, přebral celé městské rybniční hospodářství a začal využívat nejmodernější technologie a postupy. Místo zastaralých dřevěných „čapů“ byly rybníky osazeny novými betonovými požeráky, rekonstrukce kádišť přivedla přímo k lovištím i nákladní auta pro odvoz ryb. A také se po dlouhých staletích upravily naháněcí a odpadové stoky Blanického potoka/náhonu.

Velký význam mělo v šedesátých letech vybudování nové obtokové stoky pro soustavu rybníků na sever od města, dosud vzájemně průtočných, což přinášelo velké problémy při manipulaci s vodami nebo při vypuknutí infekčního onemocnění ryb. Sem spadá vybudování dvou nových rybníků poblíž rybníka Doktorovského na plochém území bývalé údolní nivy Blanice. Se jmény si výzkumný ústav příliš hlavu nelámal a ve vodňanské rybniční soustavě tak přibyly Velký Ústavní a Malý Ústavní rybník. Ačkoli má druhý jmenovaný výměru jen mírně přes dva hektary, zalíbil se přísně chráněnému plavínu leknínovitému/štítnatému (Nymphoides peltata) a o třicet let později byl z důvodu ochrany jeho populace vyhlášen zvláště chráněným územím, Přírodní památkou Malý Ústavní rybník.

Přístup k němu znesnadňují pásy popelavých vrb, s úzkým litorálním pruhem rákosu, orobince a zblochanu. Pokud se do cesty přimíchá ještě chrastice rákosovitá, na botanický rozpoznávací problém je zaděláno. Bohužel, problémy přišly z úplně nečekané strany. Během následujících deseti let ochrany, mnohdy nevhodným (ač vědeckým) hospodařením, třeba nasazením býložravého lína, žlutokvětý plavín v roce 1998 zcela vymizel. Naštěstí pozorování v roce 2013 potvrdily obnovující se populaci. Záleží jen na odbornících, zda Malý Ústavní zůstane odstrašujícím příkladem ochrany přírody nebo krásnou ukázkou návratu chráněného plavínu do neméně krásné vodňanské krajiny. Nezbývá, než držet palce…

A co řeka Blanice ? Téměř až do Vodňan, s výjimkou Husinecké přehrady, svobodná, nespoutaná, v zákrutech tančící řeka, víceméně stále pod dozorem ochrany přírody ? Blanickému náhonu odevzdala spoustu síly a energie. Od Vodňan již uklidněná, pomalu plynoucí, místy s narovnaným regulovaným lichoběžníkovým profilem koryta, se širokými, stále méně a méně zaplavovanými bermami. Provine se žírnými úrodnými rovinami pod protivínským zámkem. Lidovou písničku o mládí na břehu Blanice, zazpívá mezi Myšencem a Maleticemi. Občasnými okolními mokrými loukami, s hezkým staročeským názvem „blaně“, si připomene své „dívčí“ jméno: řeka „blanná“, tedy protékající blaněmi. Kdysi po ní splouvaly dokonce i vory, i když jen o maximální šířce tři metry. Na jméno není sama. V samém srdci Čech, pod dohledem bájného Blaníku se vine krajinou její nevlastní stejnojmenná sestra, pro pořádek nazývaná Blanice Vlašimská, pramenící nad osadou Blanička.

Blanice Vodňanská další cestou na sever ještě protočí kolo Benešova mlýna před Heřmaní a za ní, na Přírodní památce Ražický, zkontroluje, i z pozice Staré řeky, potěr chocholaté čejky, rudonohého vodouše nebo otavní bekasiny na rybníce a mokřadu. V Putimi zašplouchá pod kamenným mostem pozdrav bronzovému Švejkovi a druhý pošle na hřbitovní návrší s kostelem, kde spí věčný sen silák Cimbura. Ani se nechce věřit obrázkům z katastrofických povodní, naposledy roku 2013, kdy se Putim stala celorepublikovým symbolem zkázy a zmaru. O roku 2002 ani nemluvě. Tehdy vystoupala hladina řeky do výšky 5,5 m, voda sahala k okrajům střech a katastrofa si vyžádala i lidský život. Podílela se na ní nepřímo i řeka Otava, která se za Putimí s Blanicí stéká a při velkých povodňových průtocích ji „blokuje“ a nedovoluje rychle odtékat. Ale pracovití jihočeši své domovy vždycky obnovili a prováděná protipovodňová opatření snad podobné hrůzy alespoň zmírní.

Pokud odhlédneme od povodňových stavů, tak za Putimí se voda Blanice s pocitem dobře odvedené práce spojí se šumavskou sestrou Otavou, podteče nejstarší kamenný most v Čechách a ještě mnohem mnohem dál se setká i s vodami své nevlastní stejnojmenné sestry… A tím se symbolicky příběh nesmírně pracovité, perlami zdobené, písněmi opěvované, ale někdy i neštěstí přinášející řeky, definitivně uzavírá…

Soutěžní otázky č. 4
4.1. Kde se setkají vody obou českých řek Blanic ? Kam chodil osm let do školy mládenec z Maletic, v oblíbené lidové jihočeské písničce?
4.2. Co je v souvislosti s perlorodkou říční „glochidium“? A pod jakým lidovým názvem známe „hvozdík“ ?

Na otázky 4. dílu lze odpovídat do středy 18. března 2020, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz

Správné odpovědi na soutěžní otázky 3. dílu:
3.1. Latinský název kosatce (Iris) pochází od jména řecké bohyně duhy. Květenství krvavce totenu je klas.
3.2. Ferdova postava se poprvé objevila v lednu 1927 na stránkách Lidových novin. Je mu tedy 93 let. Správná odpověď je i údaj 87 let, vycházející z toho že r. 1933 začaly v Lidových novinách vycházet Příhody Ferdy Mravence. Jeho šátek je červený s černými puntíky.

Výherci 3. kola: Michal Fulín, Josefína Holá a Simča Kramlová

Výherci 1. kola: Klára Peroutková, Nathaniel Radeljak a Linda Novotná
Výherci 2. kola: Pavel Prančl, Jan Keller a Tereza Křiváčková

Ceny jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru životního prostředí, 3. patro, číslo dveří 6312 (budova Komerční banky na rohu Velkého náměstí). Vchod na úřad z ulice Na Stráži.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP
11. března 2020