1. Národní přírodní památka Rovná u Rovné a Přírodní památka Sedlina u Rovné aneb Skoro nikde jinde…


NPP Rovná
výměra: 2,16 ha
katastrální území: Rovná u Strakonic
nadmořská výška: 416 – 418 m n.m.
vyhlášení: 1972


PP Sedlina
výměra: 6,96 ha
katastrální území: Rovná u Strakonic
nadmořská výška: 438 – 483 m.n.m
vyhlášení: 1985

„V trávě pod duby na hrázi rybníka se pásly krávy, do vody sjela z hráze užovka a nad svítivou hladinou přelétly mořské vlaštovky, k nerozeznání podobné rackům. Čistá průhledná voda, zčeřovaná vánkem za střídání světel a stínů pospíchajících mračen, voněla puškvorcem a výdechem lučních rákosin.“(Ladislav Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s.276 )

Poetické vystižení krajiny středního Pootaví Strakonicka, kde rybník s duby na hrázích, vedle louky s pasoucími se kravami, býval nejobvyklejší kulisou letních večerů. Například v Rovné…Obyčejná mokřejší louka při okraji Rovenského rybníka, řeklo by se. Jenže ona tak úplně obyčejná není. Kdo má dobré oči a nevadí mu ohnout záda, tomu brzo na jaře odhalí svůj největší poklad. Sytě modré kvítky hořce jarního (Gentiana verna), chráněné rostliny, nikde jinde, široko daleko se nevyskytující. A přitom je hořec jarní vlhkomilná horská trvalka. Takže co dělá tady? Na místě, jehož placatost, už jen podle jména osady, ani nemůže být větší? Zkrátka důkaz, že i příroda má smysl pro humor. Hořec jarní zasahuje svým areálem od Španělska do Mongolska, od nížin až do vysokohorských alpských pásem kolem 3 500 m nad mořem. Stanoviště si příliš nevybírá. V jižních Čechách byl zbytkem původní alpinské flóry slatinných luk a při poklesu spodních vod, většinou způsobeným melioracemi, postupně vymizel. Jen u Rovné, na podloží ovlivněném podkladem křídových vápenců, roste jeho nížinná forma na sušších místech. Horská forma už je v Čechách, lépe řečeno na Moravě, pouze v Jeseníkách.

V minulosti, když se tady takzvaně „na drahách“ pásával dobytek ze všech koutů Rovné a místní páni kluci proháněli mičudu, byl zelený koberec louky vždy koncem dubna protkán modrými sluníčky. Dávno před vyhlášením ochrany, koncem 50. let minulého století, rostl hořec v pruhu souběžném s břehem rybníka, asi 30 m širokém a 120 m dlouhém. Na tisíce jich rozkvétalo pro potěchu lidských očí a k nelibosti zvířectva. Protože hořec nemá jméno od slova hořeti, ale od slova hořký…

Bohužel dobře míněná zákonná ochrana, počínající rokem 1972, nedokázala držet krok s postupujícími celospolečenskými, civilizačními a hospodářskými turbulencemi. Z vesnice postupně zmizela domácí zvířata i vodní drůbež, „draha“ osiřela, pastvina zmizela. Nastoupilo jednosečné hospodaření s převahou vysokostébelnatých rostlin, které již nikdo nespásával ani neokusoval. Nové rotační sekačky výrazně poškozovaly mělce uložené oddenky hořce s obnovnými pupeny a navíc odváděly svou práci ještě před uzráním semen, což je na rozhraní června a července, čímž se výrazně snížila možnost regenerace. Díky této „péči“ se populace jarních hořců v roce 1981 snížila na 500 kvetoucích jedinců. Ale opravdovou pohromou bylo v dalších letech ať již nevědomé, nebo za účelem zvýšení výnosu mokré louky vědomé, přihnojení močovinou a superfosfátem. Hořci zareagovali po svém a roku 1991 bylo napočteno pouhých 25 kvítků. Všechno špatně…

Svým způsobem teprve s účinností nového a odnes silně „nadčasového“ zákona o ochraně přírody a krajiny č. 114 z roku 1992 začal opravdový a nekončící boj o zachování jedinečné přírodní lokality pro další generace. Nejprve neúspěšně, během tří let, skončil pokus posílit populaci exempláři z Podbrdska. Ministerstvo životního prostředí proto roku 1995 schválilo nový plán péče. Stanovil zásadní změny ve způsobu hospodaření, s tím, že pro ochranu ohrožených druhů rostlin (vykytuje se zde také chráněný vstavač májový a vzácné druhy pampelišek), doporučuje sečení kosou nebo lehkými lištovými sekačkami až po odkvětu a vysemenění, přepásávání louky hospodářskými zvířaty, při kterém dochází k žádoucímu rozrušování drnu a také umělé vysévání semen na připravených ploškách.

Na louce se dočasně znovu objevily koně, ale jejich „rajčůry“ byly pro něžné kvítky až příliš těžký kalibr. Ke slovu přišla i moderní metoda klonování Výzkumným ústavem v Průhonicích. Obnova vodního režimu úpravou nátoku z napájecí stoky Rovenského rybníka. Občas i kosa. Od roku 2004 má ochranářské práce na starost Správa Chráněné krajinné oblasti Blanský les a často využívá spolupráce se strakonickými botaniky. Je nutné odstraňovat i spadané listí z blízkých vzrostlých topolů, které poznenáhlu mění chemismus půdy.

Ale poslední zbytečky kdysi modrého rovenského bohatství se zatím jen smutně krčí ve dvou malých oplocenkách a nezdá se, že by se blýskalo na lepší časy. Navíc i vodní režim je díky suchým rokům "rozhozen“ a podle odborníků stále více kyselejší půda určitě není pro vápencomilné hořce důvodem k úsměvu. Ale naděje umírá poslední a nezbývá než věřit, že dobře míněnými ochranářskými opatřeními rozsvítí louku u Rovné letošní jaro (2020) více modrých sluníček, než loni.

Až se s nimi případný návštěvník dostatečně pohledově vymazlí, může vyrazit dál volnou krajinou směrem k Radomyšli. Do cesty se mu brzo postaví nenápadný lesík Sedlina, ve stínu mohutného zalesněného Chlumu. Jako zvláště chráněné území skrývá poklad téměř zlatý, přesněji bledý. Místo, kde na jediném místě v Čechách, kromě Miletína v Podkrkonoší, pravidelně vykvétá vstavač bledý (Orchis pallens). Originální představitel z říše našich orchideí, kam kromě vstavačů patří třeba prstnatci, okrotice, kruštíci, střevíčníci nebo tořiče. Originální ze dvou důvodů. Kvete nejčasněji ze všech našich vstavačů, již od poloviny dubna. A kvete bledě žlutě, co jiní vstavači neumějí. Jen blízký příbuzný prstnatec bezový, ale za tím je nutno se vypravit až do Bílých Karpat, na hranice se Slovenskem.

Vstavač a prstnatec jsou dva různé rody čeledi vstavačovitých. Nejlépe se poznají podle podzemních hlíz. U prstnatců jsou prstovité až vřetenovité, odtud české jméno rodu. U vstavačů vejčité až kulovité a odtud latinské jméno rodu – orchis, což značí varle. Ale pozor nevykopávat! Všichni zástupci vstavačovitých jsou přísně chráněni! Specifickými houbovými vlákny, tzv. mykorrhizou, jsou těsně spjati se svým přirozeným prostředím a při přesazení umírají. Proto je lepší si zapamatovat, že u prstnatce nejhořejší list vždy od lodyhy odstává, kdežto u vstavače ji těsně objímá. Sedlina je opravdu jedinečná lokalita v rámci celé republiky. Díky podloží (opět) krystalických vápenců, i ochranou vzrostlého světlého borového lesa. Jen ochranu před lesní zvěří musí vstavači bledému zabezpečit drobné klícky, což je dlouholetá záležitost obětavých členů ČSOP Strakonice, kteří také zkypřují půdu a odstraňují případnou okolní nežádoucí konkurenci. I díky nim se milovníci přírody už za pár týdnů, obzvlášť při letošním způsobu zimy, mohou těšit na nevšední podívanou a přitom určitě nepřehlédnou zářivě bílé porosty anemónek, závoj, kterým příroda obestírá svůj jarní poklad.

Soutěžní otázky č. 1
1.1. Jaký hořec je jedním z neoficiálních symbolů Šumavy a jaký se dostal dokonce do znaku jednoho z našich národních parků ?
1.2. Který slavný český básník a spisovatel mohl u rodného Miletína obdivovat vstavač bledý ?

Protože soutěž se rozbíhá, je možno na otázky mimořádně odpovídat až do středy 4. března 2020, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz

Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro čtenářskou veřejnost.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP
19. února 2020