2. Přírodní rezervace Libějovický park aneb Parkový prales nebo pralesní park ?

výměra: 14,13 ha
katastrální území: Libějovice, obec Libějovice
nadmořská výška: 431 – 444 m n.m.
vyhlášení: 1996

„Kráčel jsem starými alejemi od Libějic k Lomečku a vyšel z lesního stínu do volného kraje, kde v lukách voní starček a toten, nebe má barvu štičího hřbetu, plaché svaětlo klouže po klasech zrajících žit a šelestících ovsů, zatímco kolem dokola voní těžká ornice i sytá zeleň trav..“. (Ladislav Stehlík, Země zamyšlená II, 1986, s.60)

Vodňansko. Prastará, typicky česká krajina kmene slovanských Netoliců lákající svou úrodností, umocněnou ideálními podmínkami pro pěstování ovoce i výstavbu rybníků. Pracovitostí místních lidí v běhu staletí přeměněna v jedinečnou přírodně krajinářskou zahradu, jejíž centrální část, Libějovicko-Lomecko, s rozsáhlým zámeckým parkem, byla v roce 1996 vyhlášena památkovou zónou o výměře přes 40 ha. Samotné jméno Libějovice má v základu slovanské „ljubě“, čili líbivé, krásné a výnosné panství původně patřilo rodu Ljubějoviců. Větší úpravy gotické tvrze, se založením obory a bažantnice s rybníkem spadají do doby Malovců z nedalekých Malovic. Důležitý údaj, protože z hlediska historicko přírodního je část bažantnice plocha, na které bude koncem dvacátého století vyhlášena přírodní rezervace. Ale to je zatím nesmírně daleko…

V polovině šestnáctého století vše kupuje nejmocnější šlechtic českého království, starostlivý a stále zadlužený hospodář, Vilém z Rožmberka. V rámci renesančního rozvoje střídá tvrz zámek (dnes zvaný Starý) a první parkové úpravy mění i bažantnici. Panství, postavené na obilnářství, sadovnictví, pivovarnictví, chovu skotu, ovcí a ryb se stává pilířem rožmberského hospodářství. Poslední vladař, Petr Vok, který na umoření obrovských dluhů po bratrovi prodává i rodový Krumlov, si kromě Třeboně ponechává právě Libějovice, po vymření rodu přecházející na rod Švamberků.

Třicetiletá válka mění mocenské pozice nejen v jižních Čechách. Libějovice nezůstávají stranou. V červnu 1619 se v nedalekém Záblatí, odehrává, zlomová bitva nesmiřitelného náboženského konfliktu. Stavovské vojsko je poprvé výrazně poraženo, musí odložit dobytí Vídně a historie nabírá jiný směr. Záblatský vítěz, císařský generál Karel Bonaventura de Longueval baron de Vaux, hrabě de Buquoy, získává od vděčného panovníka mimo jiné i Libějovice. Císaři Ferdinandu II., rozdávajícímu nikoli ze svého, ale z majetku zkonfiskovaného Švamberkům, se ještě odvděčí vítězstvím na Bílé hoře, ale o rok později (1621) umírá v bezvýznamné šarvátce při obléhání Nových Zámků na Slovensku.

Libějovice se za Buquoyů probouzejí do barokní krásy. Tu církevní reprezentuje kaple Máří Magdalény nad pramenem s léčivou vodou a na konci 17. století poutní kostel Panny Marie na nedalekém Lomci. Uprostřed osové spojnice obou staveb vzniká Nový zámek. Kompozici dotvářejí výsadby dvou a čtyřřadých alejí, které všechny prvky spojují a ohraničují. Mezi Starým a Novým zámkem zatím zůstává plocha zapomenuté bažantnice, jejíž čas přichází počátkem 19. století. Je po napoleonských válkách, móda všeho anglického, včetně zámeckých parků, graduje a Libějovice kupují Schwarzenbergové. Bažantnice u Starého zámku přichází o část rybníka a stává se součástí krajinářského parku, který volně přechází do krajiny. Barokní liniové lipové a dubové výsadby jsou vhodně využity a doplněny výsadbami cizokrajných dřevin. Jedlovec kanadský, známější pod jménem „tsuga“, jerlín japonský nebo cypřišek nutkajský.

Vlastní kompozici parku tvoří louky s remízky, doplněné skupinami dřevin i soliterami. Remízky jsou „opláštěny“ pásem obvodových dřevin, většinou lip nebo dubů, někdy s parametry památných dřevin. Neschází soustavy rybníčků, údolnice potůčků, ale i obhospodařované louky a políčka. A využity jsou i pro zdejší kraj typické ovocné dřeviny. Relativně nejméně dotčeným a pozměněným územím je východní část teď již bývalé bažantnice. Záměrně vysázený porost, ponechaný přirozenému vývoji, obsahuje všechny věkové kategorie dřevin až do stáří 300 let. Původně šlo o dubohabřiny, z nichž se zachoval cenný „lužní habr“. Ale protože byly dlouhá léta neudržované, porosty získaly časem přirozený charakter lipových doubrav s velkým zastoupením habrů, javorů i buků. Svým způsobem malý divoký „kulturní“ prales. Unikátem jsou prastaré olše, patřící k nejmohutnějším v celých Čechách. Vše v takové harmonii, že východní část parku, přiléhající ke Starému zámku, byla rokuz 1996 vyhlášena chráněným územím typu přírodní rezervace.

Kromě dřevin i pro třicet sedm ptačích druhů a především šplhavci si zde přijdou na své. Raritou je jedna z posledních hnízdních kolonií „přírodní“ kavky obecné. V přírodní rezervaci jsou v posledních letech prováděny revitalizační úpravy, s cílem stabilizovat vodní režim i druhové složení porostu. Postupně jsou odstraňovány dřeviny nepůvodní, také nevhodná část smrkového porostu a vše nahrazováno přirozeným zmlazením listnáčů. Přírodní rezervace má určitě výhodu, že žije pod dohledem ochrany přírody a je o ní postaráno. Na rozdíl od zbylých částí přírodně krajinářského parku, jehož osud je krajně nejistý a stále čeká na ruku pečlivého hospodáře. Po staletích historických a stále nekončících kotrmelců by si ji rozhodně zasloužil…

Soutěžní otázky č. 2
2.1. Do kterého řádu ptáků patří kavka obecná ?
2.2. Kde v jižních Čechách nalezneme opravdový prales ?

Protože soutěž se rozbíhá, je možno na otázky 1. a 2. dílu mimořádně odpovídat až do středy 6. března 2019, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz
Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro čtenářskou veřejnost.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP
26. února 2019