10. V kameni vytesáni… aneb Naši domácí proroci

ŠŤASTNÝ Alfons (1831 Štěkeň – 1913 Padařov)
KAIZL Josef (1854 Volyně – 1901 Myškovice)
STRÁNECKÁ – ŽIDLICKÁ Vlasta (Čekanice)

„Pomník Alfonse Šťastného zavede naše vzpomínání hluboko do minulosti, do samého začátku minulého století. Vydává knihy, noviny, zakládá selské politické hnutí a bouří proti církvi. Seznamuje se s Barákem, rediguje po něm svobodu a své vyhraněné názory o politice a hospodářství ukládá do dvaceti ročníků Selských novin, které sám vydává, sám vyplňuje, a pro něž má stálé patálie s úřady…Bylo by křivdou nevzpomenout i jiného významného rodáka volyňského, dr. Josefa Kaizla, národohospodáře velmi zvučného jména...“ (Ladislav Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s.285 a 214)

S rozvojem zemědělské výroby na Prácheňsku od počátku 19. století úzce souvisí nutnost „odborných kádrů“, potřebných především pro řízení šlechtických panství a velkostatků. Obrovský přínos Františka Horského z Horskyfeldu je podrobně popsán v minulém povídání, ale zemědělský život se nerozvíjel jen na bohatém a úrodném Vodňansku, ale i na mnohem chudším, kamenitějším, ale stejně rybničnatém Blatensku. Přímo v Blatné byl dokonce vybudován počátkem 19. století jeden z prvních cukrovarů v Čechách, zpracovávající novou plodinu, cukrovou řepu. K pohonu využíval vodní sílu blízkého rybníka Sladovna. Koncem století byl přestavěn na lihovar, dnes známý vynikajícími destiláty i po mnoha letech obnoveným vařením piva.

Podle vzoru schwarzenberských odborných škol začaly vznikat školy podobného vzdělávacího typu. Už roku 1838 vedl v Lažanech na Blatensku místní učitel selskou školu, zvanou „Malý zlatodol“. Sousedy vyučoval jen v neděli a spíše šlo o zprostředkování a předání nových poznatků. Například využití populárního ruchadla. Následně v Blatné baron Ferdinand Hildprandt založil Hospodářskou školu pokračovací (1840). Nebyla úspěšná a brzo zanikla, přesto baron předběhl dobu téměř o třicet let, protože až zákon z r. 1869 umožnil zřizovány těchto odborných kurzů o polním hospodářství, nazývaných právě „Hospodářské školy pokračovací“. V Blatné byla obnovena 1878, vznikla i v Předmíři, ale nepřežily první světovou válku. Výraznou osobností nového pohledu na zemědělství byla majitelka panství v Čekanicích, paní Vlasta Stránecká-Židlická. Husův kámen před čekanickým zámkem a základní kámen k budoucímu pomníku K.H. Borovského v Mačkově, realizovanému až v roce 2017 dobře vystihuje její vlastenecké cítění. Založila (1899) ale také soukromou Hospodářsko průmyslovou školu pokračovací, navíc s výukou košíkářství a podporovala sedlické krajkářství. Čas ale velmi rychle ukázal, že vzdělávací instituce by měly být přeci jen řízeny státem, navíc přišla první světová válka a s ní a po ní úplně jiné starosti.

V nové republice ještě nějakou dobu přetrvával „vzdělávací chaos“, ale nakonec byla v Blatné povolena (1923) Lidová škola hospodářská a tím je datováno zdejší odborné zemědělské školství. Jen pro úplnost, v sousedním Písku již od roku 1870 fungovala střední rolnická škola a s jejím umístěním ve městě měl, alespoň podle románu J.Š. Baara, velké problémy i putimský sedlák Jan Cimbura. Domníval se, možná nikoli neprávem, že vesnický synek, student, se snadno zhlídne v městském způsobu života a na vesnici se nevrátí. Část románu s Cimburovými důvody proti umístění zemědělské školy ve městě, rozhodně stojí pro svou aktuálnost a logiku za přečtení.

Se vznikem zemědělské „inteligence“ začalo být zřejmé, že hospodáři a sedláci, hlavy otevřené, začnou mít přirozenou snahu začít prosazovat své požadavky politickou silou. Na scénu přichází „agrární síla“, opírající se o český venkov a dá se říci „zdravý selský rozum“. Jejím duchovním otcem se stává jihočeský statkář, filosof a později politik Alfons Ferdinand Šťastný. Vlastně náhodou. Původně studoval lékařskou fakultu v Praze, ale když musí přebrat rozsáhlý statek po zemřelém bratrovi v Padařově u Tábora, obrací své filosofické myšlení rolnicko hospodářským směrem.

Alfons Ferdinand Šťastný je rodákem ze Štěkně u Strakonic. Jeho otec, židovský obchodník s látkami, Jakub Rosenauer se tady nechal pokřtít a přijal jméno Šťastný. Zdaleka nemohl tušit, že v roce 1925, při velkém lidovém shromáždění, bude jeho synovi na štěkeňském náměstí slavnostně odhalen, na venkovské poměry monumentální pomník od sochaře Josefa Fojtíka. Za účasti ministerského předsedy vlády a ministra zemědělství. Zamyšlený filosof, někdy nazývaný padařovský prorok, sedí na ruchadle a přemýšlí. To mu jde rozhodně lépe než samotné zemědělské hospodaření na statku, které přenechává manželce a sám raději formuluje spoustu myšlenek „co by se jak mělo“… Nemá rád náboženské předsudky, dokonce vystupuje z církve, odsuzuje vojenské násilí a násilí vůbec, domnívá se, že všichni lidé na světě by měli mluvit jedním jazykem aby si rozuměli a nebyly války. Navrhuje odluku církve od státu a brání se postupné germanizaci českého národa. Sousedům radí ve věcech právních i lékařských a v Padařově zastává dlouhé roky funkci starosty. A především. Dvacet let vede, rediguje a vydává Selské noviny.

Zároveň je poslancem Českého zemského sněmu, kde z pozice křídla mladočechů, tedy Národní strany svobodomyslné, vždy hájí zájmy vesnice, zemědělců a selského stavu jako takového. Chápe nutnost samostatné strany selského, agrárního typu a proto zakládá Českomoravskou stranu hospodářskou. Není ale vůdčí osobností, přesto na myšlenkách strany, formulovaných Šťastným, vyrůstá agrární strana. Její předseda a jedna z největších osobností českého politického života, Antonín Švehla, později věrný spolubojovník T.G. Masaryka, se přímo účastní Šťastného pohřbu v Padařově na statku. I tady se později objeví pamětní deska, ale pomník ve Štěkni, jehož odhalení se mimochodem Švehla, jako předseda vlády, také zúčastnil, zůstane nejznámější památkou na přísného mudrce, který měl myšlenkově blízko k jinému jihočeskému slavnému mysliteli, Petru Chelčickému.

Názory Alfonze Šťastného samozřejmě velmi dobře zná další reprezentant politiky mladočechů, Josef Kaizl. Rodák z Volyně, jehož oba rodiče pocházejí z prostředí „schwarzenberského hospodářského zázraku“, otec z protivínského panství, matka z panství hlubockého. Malý Josef je bohem políbený budoucí ekonom nevšedního rozhledu, student práv a ekonomie, věnující se nejvíce národohospodářským otázkám. Působí jako profesor na univerzitě a vstupuje do politiky, aby jako poslanec v rámci Národní strany (staročechů) podpořil politické i ekonomické snahy Čechů po větší samostatnosti v rámci rakousko-uherské monarchie. Je ovšem zděšen politickou „nekulturou“. Se staročechy se názorově rozchází a skládá i poslanecký mandát. Který dnešní politik by se takhle zachoval ? Zároveň stále vědecky pracuje v oboru finančních věd a získává uznání doma i v zahraničí.

Ve spolupráci s T.G. Masarykem a K. Kramářem formuluje nový politický směr, tzv. realismus“ a znovu nabízejí spolupráci staročechům. Po odmítnutí přijímají nabídku mladočechů a doktoru Kaizlovi se podaří vybudovat fungující moderní stranu, i když již bez T.G. Masaryka, s nímž se názorově rozchází. Strana podporuje například snahy po německo-slovanském vyrovnání, což se samozřejmě českým Němcům vůbec nelíbí. V roce 1897 dosahuje částečného úspěchu, navržení rovnoprávnosti češtiny a němčiny na úřadech. Na politické scéně to ale doslova a do písmene vře. Navíc v nové vládě rakouské části monarchie, v Říšské radě, se v roce 1898 stává předsedou český místodržitel František Thun a post ministra financí získává Josef Kaizl. Jako nejvyšší funkci, kterou kdy jakýkoli Čech zastával v rámci rakousko-uherské monarchie a samozřejmě vrchol politické kariéry. Bohužel díky německým obstrukcím trvala vláda pouhé dva roky. Navíc se jí nepodařilo uzákonit úplné jazykové vyrovnání Němců s Čechy a na následné rozbroje, vrcholící až osudovým rokem 1938 a odtržením českého pohraničí, bylo zaděláno.

Jako ministr ale odvedl Josef Kaizl vynikající práci. Především pro Čechy a Moravu. Podporoval zejména investice do dopravní infrastruktury a školství. Na úřad přivedl mnoho Čechů, kteří se později aktivně a především odborně podíleli na „rozjezdu“ nové Československé republiky. Ve své době byl hvězdou mezi českými politiky, uznávaný pro odborné znalosti a celkový ekonomický přehled. Stačil ještě vydat zajímavou knihu Z mého života, ale odešel náhle uprostřed rozdělané práce. Na rodném domě ve Volyni, kde prožil pouhé čtyři roky byla instalována busta od sochaře Bohumila Kafky, s plastikou Objetí lásky a smrti. Jméno JUDr. Josefa Kaizla ale postupně odešlo do zapomnění. Možná i záměrně, protože při dnešním sledování politických půtek směšných politiků se postava slušného a odborně zdatného poslance vůbec nehodí. Co kdyby si voliči začali přát, aby ti, kteří od nich vyžebrali hlasy falešnými sliby, se začali chovat také zodpovědně se smyslem pro národní zájmy a nejen hrabali a hrabali na vlastní účty…

Soutěžní otázky č. 10
10.1. Kdo byli v politice „staročeši“ a kdo „mladočeši“ ?
10.2. Co je ruchadlo a kdo jej vynalezl ?

Na otázky je možno odpovídat do středy 2. května 2018, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz

Správné odpovědi na soutěžní otázky č. 9:
9.1. Letnění je opatření na zvýšení úživnosti rybníka. Rybník je ponechán jeden či více let bez vody a dno zatravněno nebo oseto.
9.2. Valach je vykastrovaný hřebec. Skopec je vykastrovaný beran. Kapoun je vykastrovaný kohout. Kastrace je v tomto případě odstranění pohlavních žláz u samců hospodářských zvířat. Účelem je zklidnění zvířete, případně lepší kvalita masa.

Výherci 9. kola: Osmáci Katovice, J. Jakubec a L. Matějovicová

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.