8. Ohlas písní botanických aneb Od žampionu k bedle…

BOJER Václav (1795 Řesanice – 1856 Port Louis)
ČELAKOVSKÝ Ladislav ( 1834 Praha-1902 Praha)
VELENOVSKÝ Josef (1858 Čekanice – 1949 Mnichovice)
KUČERA Jindřich (1864 Březové Hory – 1934 Bělčice)

„Ani mykologa Jindřicha Kučeru nepotkáme v bělčických lesích, kde studoval svoje holubinky a doma si citlivě kreslíval všechny druhy hub a pak je otiskoval v předních odborných časopisech. Celé generace žáků vzpomínaly jeho učitelského působení, zasahujícího tolika směry. Široké obzory skutečného vzdělance, vědoucího a skromného, mohli obdivovat jen ti nejbližší a nejzasvěcenější, svým vědeckým dílem si získal respekt i za hranicemi.“ (Ladislav Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s.57)

Minulé putování představilo nepřehlédnutelnou osobnost učence Jana Evangelisty Purkyně a jeho vazby na malebné Blatensko, po kterém se mu v zahraničí i v Praze tolik stýskalo. Alespoň zpovzdálí ale mohl dál sledovat zdejší čilý vědecký život, který je vzhledem k malé rozloze území neuvěřitelný. Purkyněho věhlasu již žádný ze zdejších vědátorů ani zdaleka nedosáhl, ale v oboru přírodních věd přesto zanechali výraznou, nesmazatelnou stopu. První “vlaštovkou“ byl dnes téměř neznámý Václav Bojer. Rodák z Řesanic, malé vesničky jen pár kilometrů od Lnář, blízko Kasejovic. Vyučením obyčejný zámecký zahradník, ale životním osudem cestovatel a přírodovědec, jehož zápisky četla s napětím celá Evropa první poloviny 19. století.

Po vyučení nejprve pracoval jako zahradník v cisterciáckém klášteře v Plasech. Květiny a rostliny miloval a s radostí přijal nabídku zúčastnit se britské vědecké expedice do vnitrozemí ostrova Madagaskar, na území téměř neznámého království Emerina. Ačkoli měl na starost především otázky botanické, stal se přítelem krále Radama I. a čtenáře v Evropě upoutal barvitým popisem života ostrovního království. Po odborné stránce okamžitě rozpoznal obrovské a především rozmanité přírodní bohatství, které podle jeho slov, “Ouplné vypočítání rostlin na Madagaskaru nelze dotud dáti a snad několik věkův pomine, nežli se to stane…“. Měl pravdu a zdejší flora i fauna přináší vědcům překvapení dodnes.

Bojer se domů nevrátil. Učarovaly mu tropické ráje a popsal ještě řadu nových rostlinných druhů. Nakonec se usadil na ostrově Mauricius. Jako středoškolský profesor učil botaniku, řediteloval botanické zahradě a založil mauricijskou přírodovědnou společnost. Získal vědecké uznání a jeho jméno nese například jeden z divokých druhů gladiolů (Gladiolus bojeri) nebo třezalky (Hypericum bojeri). Rodné Blatensko s kvetoucími jarními trnkami, křehkými tolijemi a purpurovými vstavači už nikdy nespatřil. Ale ve svém dobrovolném exilu byl určitě šťastný. Zemřel v mauricijském Port Louis roku 1856. Ve stejném roce, kdy v Praze umírá exulant z donucení, Karel Havlíček Borovský a novým členem rodiny J.E.Purkyně je již čtyři roky Ladislav Čelakovský.

Syn slavného otce, obrozeneckého básníka a rodáka ze Strakonic, Františka Ladislava Čelakovského, se pod vlivem nové rodiny věnuje přírodním vědám, konkrétně botanice. Místo veršů jej mnohem více zajímá morfologie a květenství rostlin. Natolik, že roku 1880 je jmenován řádným profesorem botaniky na pražské Univerzitě Karlově a prvním ředitelem katedry botaniky. Navazuje na starší práce bratrů Preslových (kteří v populárně naučném časopisu Krok také vydávali barvité příběhy Václava Bojera z Madagaskaru) a vytváří první vědecký soupis květeny Českých zemí. Zároveň zakládá pro českou část university botanickou zahradu Na Slupi, dodnes fungující.

Jako první u nás přednáší o Darwinově evoluční teorii. Převratným myšlenkám naslouchá se zatajeným dechem také Pepík Velenovských, odchovanec gymnázia v Písku, rodák z Čekanic nedaleko Blatné. Rostliny a houby jej baví od mládí a Čelakovský v něm pozná zapáleného studenta a pokračovatele. Velenovského nejvíce zajímá morfologie rostlin a mykologie a po vzoru svého učitele také dosahuje jmenování řádným profesorem botaniky na Univerzitě Karlově. Řídí i Čelakovským založenou botanickou zahradu, zakládá Botanický ústav a stojí u zrodu moderní české mykologie.

Botanická společnost jej totiž požádá o vypracování díla o houbách, ale stylem popularizačním, pro širší veřejnost. Důkladný profesor původní tříletý termín prodlouží na sedmiletý. Fyzicky prozkoumá každý druh houby o kterém píše a výsledkem je pětisvazkové podrobné dílo České houby, s kvalitní obrazovou přílohou, mapující přes 2 000 hub našich lesů, polí i zahrad. Určitě ne všechny se hodí do smaženice nebo do houbového guláše, ale česká mykologie má pevný základ, z něhož vycházejí následovníci. Třeba i tolik populární dvojice Pilát-Ušák, jejichž Kapesní atlas je nedílnou součástí každé české houbařské rodiny.

Profesor Velenovský se dožije samostatné české vědy v samostatné republice a ještě dalších třicet let vydává, zkoumá, publikuje a prezentuje. V téměř devadesáti letech (1947) připravuje do tisku poslední rozsáhlé dílo Novitates Mycologicae Novissimae s popisem nových druhů hub. Pokud může, vrací se na rodné Blatensko, do rozlehlých lesů nad Čekanicemi, skrývajících kromě hub i krásná zákoutí Rošické myslivny nebo Rošického dvora. Tady se vousatý badatel znovu stává bezstarostným klukem, který s mladickým elánem prozkoumá i ta nejskrytější zákoutí nekonečných lesů. Občas posedí u kapličky Panny Marie nad Čekanicemi, napije se léčivé vody z místní studánky a hledí do koruny rozložitého buku, kam tak často šplhal. O mnoho mnoho let později bude buk u kapličky prohlášen památným stromem a do centrálního registru památných stromů vejde jako Buk Velenovského u Čekanic…Bohužel, čas se nedá zastavit a přes veškeré zdravotní zásahy se život Velenovského buku krátí.

Velenovský jako uznávaná kapacita velmi dobře zná a váží si mravenčí pečlivé práce jiného „blatenského“ kolegy, o osm let mladšího Jindřicha Kučery. Vzděláním pedagoga od Příbrami, působícího na obecné škole v Bělčicích. Nezbytnou botaniku doplňuje zájmem o mykologii a stává se neúnavným propagátorem „českého národního sportu“, houbařství. Publikuje v odborných sbornících (časopis Mykologia a Časopis českých houbařů), zároveň pořádá obyčejné lidové přednášky, troufne si i na kurzy pro veřejnost. Miluje práci s mikroskopem a obdařen výtvarným nadáním zanechává několik tisíc detailních kreseb hub. Obyčejnou tužkou a odborníci zůstávají v úžasu nad téměř fotografickou přesností a realitou. Navíc když zjišťují, že autorem není akademický malíř, ale učitel obecné školy…

Asi nejvýstižněji zhodnotil spolupráci se zapáleným amatérem právě profesor Velenovský:„ Kučera věnoval celý svůj život studiu hub bez nároku na zisk a uznání“. Uznání si vydobyl i v téměř rodných Bělčicích, kde působil třicet let. Nejen zastavením v rámci Naučné stezky Bělčickem, ale který kantor se může pochlubit, že je po něm nazváno náměstí ? Jenže skromný vědátor by se určitě nechlubil. Patřil ke generaci, za kterou bez zbytečných řečí zůstávalo moře poctivé práce. Dneska je to v mnoha případech bohužel naopak…

Soutěžní otázky č. 8
8.1. Mohl Václav Bojer na Mauritiu pozorovat také blbouna nejapného?
8.2. Kterou houbu rodu Boletus nemůžete dát do smaženice a kterou houbu rodu Amanita si naopak můžete usmažit jako pochoutku?

Na otázky je možno odpovídat do středy 18. dubna 2018, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz

Správné odpovědi na soutěžní otázky č. 7:
7.1. Univerzita J.E. Purkyně v Ústí nad Labem. Jedna z osmi fakult je Přírodovědecká fakulta.
(V letech 1960 -1991 fungovala i Univerzita J.E. Purkyně v Brně, dnes opět Masarykova univerzita)
7.2. Purkyněho buněčná teorie říká, že buňka je základní strukturní a funkční jednotkou živých soustav. Vychází z předpokladu, že buňky vznikají z neživé hmoty. Později byla doplněna a upravena Schleidenem, Schwannem a v r. 1855 Virchowem, který stanovil, že buňky vznikají pouze z živých buněk.

Výherci 7. kola: Š. Koštelová, M. Svatá a Střelka Čestice

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.