7. Duch lidský jest průsvitný drahokam aneb O srdci nejen zamilovaném…

PURKYNĚ Jan Evangelista ( 1787 Libochovice-1869 Praha)

„Jdu nádvořím, hledaje pamětní desku, skrytou v lupení divokého vína, a ptám se, co tu ještě zbylo po slavném českém přírodovědci. Malá světnička, kterou si tehdy proměnil v temnou komoru pro své pokusy, a v bohaté zámecké bibliotéce svazky knih s dojatým věnováním…Odlitek vaší ruky choval v zasklené schráně jako drahocennou relikvii a do smrti vděčně vzpomínal na nejsvětlejší chvíle svého života, na přátelství, jakých bývá v našich poměrech poskrovnu, přátelství, které i později bylo upřímné a trvalé.“ (Ladislav Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s,63)

Jan Evangelista Purkyně jednoznačně patří mezi největší osobnosti českého národa. Vědec, anatom, fyziolog, biolog, popularizátor, ale také básník, filosof a aktivní účastník společenského dění v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, všude, kde během neuvěřitelně renesančního života zanechal své stopy. Sebevědomý vlastenec, nestydící se za prostý původ a zároveň v pravém slova smyslu Čechoevropan, nenechávající se nést dějinami, ale sám je tvořící. V osobním životě na něj byl osud příliš krutý, vzal mu většinu blízkých, ale rodinou mu byla věda, národ a věrní přátelé. Čest poklepání na základní kámen budoucího Národního divadla (1968), byla výsledkem celoživotní poctivé práce. A je potěšitelné, že její základy najdeme v naší jihočeské krajině, se kterou byl Jan Evangelista svázán rozličnými pouty. Mimo jiné i rodinnými…

Jeho studovaný otec působil jako hospodářský úředník na panství Vlachovo Březí nedaleko Husince, tehdy patřící moravskému šlechtickému rodu Dietrichsteinů. Našel si tu nevěstu Rozálii, dceru místního šafáře, ale synek Jan se už narodil na zámku v Libochovicích, další „štaci“ mladého správce s rodinou. Bohužel, v šesti letech otec umírá. Dietrichsteinové alespoň bystrého Jana doporučili na piaristické gymnázium v Mikulově, centru jejich rozsáhlého panství. Duchovní svět ale není pro zvídavého mladíka tím pravým a odchází do Prahy studovat filosofii. Přivydělává si také doučováním šlechtických synků. Mezi nimi i mladého pána barona Schuberta, s přízviskem von Schutterstein. Za několik let baron „z kamenných kamenů“ kupuje na Strakonicku velkostatek Hoštice u Volyně. Centrum panství, hoštický zámeček, později proslaví ve filmové trilogii Slunce, seno…. zdejší rodák Zdeněk Troška. Podobně i hoštický hřbitůvek, kde rod Schuttersteinů připomíná malý náhrobek.

Purkyňovi se zpět do jižních Čech podaří proniknout mnohem dříve, způsobem výměny „barona za barona“. Na přímluvu je přijat jako domácí učitel do rodiny Hildpandtů, nových majitelů blatenského panství na Strakonicku, kde baron František hledá pro syna Ferdinanda učitele filosofie. Zároveň Purkyňovi nabízí pozdější možnost studia hornické akademie v Banské Štiavnici. Původně tyrolský rod Hildprandtů, svobodných pánů (čili baronů) z Ottenhasenu, získává blatenské panství v roce 1794 a o pět let později se zde trvale usazuje. Mladému Purkyněmu je v té době dvanáct let a ve Strakonicích se právě rodí do rodiny řemeslníka Čelakovského malý František. Všichni se ještě spolu v životě setkají.

Hildprandtové se okamžitě začnou věnovat novému panství. Zámecká obora přestává plnit účelovou specializovanou funkci a postupuje místo přírodně krajinářskému anglickému parku se sítí cest a průhledů. Jen symbolické stádo daňků zbývá, jako by tušilo, že za daleké roky, se část parku opět změní v oboru. Prostory blíže k zámku oživuje dřevěná budova divadla, oranžerie s palmami a papoušky i tyrolský domek. Prostory vzdálenější dvě uměle vytvořené skalní romantické partie s jeskynním systémem. V těžkém období konce napoleonských válek vítaná pracovní příležitost.

Všech těchto přeměn je v letech 1810 až 1813 Jan Evangelista Purkyně přímým účastníkem. Baron Hildprandt si vnímavého zásadového filosofa rychle oblíbí. Pro syna získává vynikajícího pedagoga a pro sebe inteligentního nadaného diskutéra s širokým rozhledem a polem zájmů, točících se většinou kolem přírodních dějů. Zjišťuje, že nadaného mladíka by bylo škoda pro hornictví a postupně jej směřuje směrem k vědě lékařské. Stanou se natolik blízcí, že spolu plánují vystavět v Blatné školu pro výuku přírodovědy a baron Hildprandt se rozhodne financovat Purkyňova studia. Přijde sice o vychovatele svého syna, ale získá trvalou lásku a úctu. Purkyně je doktorem medicíny promován roku 2018. Diplomovou práci „Příspěvky k poznání vidění v ohledu subjektivním“ věnuje svému blatenskému dobrodinci. Velmi pochvalně se o ní vyjádří samotný Johann Wolfgang Goethe, sice známý jako básník, ale hluboce vědecky založený. Pochvalná recenze nejen z Goethových úst konečně otevírá mladému asistentovi pražské lékařské fakulty, sledovanému pro vlastenecké názory, cestu do vědeckého světa.

S krásnou zadumanou blatenskou krajinou se pomalu loučí. Dojíždí ještě za svými zámeckými přáteli o studijních prázdninách, ale velký a vědecký svět si jej pomalu začíná přivlastňovat. Roku 1822 nastupuje jako profesor fyziologie na univerzitu v tehdy pruské Vratislavy (Breslau, Wroclaw). V následujících letech se stane jedním z nejznámějších evropských vědců v oblasti anatomie a fyziologie. Buněčná teorie, Purkyněho vlákna v srdci, Purkyněho buňky v mozečku a pojem „protoplazma“ jsou jen vrcholem vědeckého úsilí, kterému obětuje téměř vše. Někdy i zdraví, když pokusným polem je mu vlastní tělo. Trochu podobný fiktivnímu českému géniovi Járovi Cimrmanovi výzkumy zasahuje do mnoha různých oborů, jen namátku třeba daktyloskopie, ale i kinematografie a řady dalších.

Jen ve vzpomínkách zůstávají pěšinky a zákoutí blatenského zámeckého parku, kde tak často doprovázel mladičkou komtesu Adelaidu Agátu, hraběnku Desfoursovou. Komtesa pobývá v Hrádku u Sušice, ale její rodině patří s blatenským sousedící panství lažanské. Setkání mladičké komtesy s tehdy třiadvacetiletým Purkyněm je setkáním osudovým a přechází v celoživotní přátelství. Možná v její přítomnosti si uvědomil tajemství lidských srdcí, která později úspěšně odhaluje na bázi vědecké. Bohužel, stavovské rozdíly jsou na počátku 19. století nepřekročitelné… Alespoň písemně zůstávají v kontaktu, když se životní cesty rozešly. Smutný dopis, zároveň obsahující přání k Purkyňovu sňatku (1827), je na dlouhou dobu posledním. Ubíhají léta. Neúprosný osud bere ve Vratislavy již uznávanému profesorovi manželku i dvě dcery. Smutný vdovec znovu (1840) navazuje přetrženou nit dopisního přátelství s Adelaidou. Často vzpomíná na Čechy a na krásná mladá léta na zámku v Blatné. Na svá nejkrásnější léta…Těší se na setkání, ale osud znovu zasahuje. Při banálním pečetění dopisu se Adelaida polije voskem, vzplanou na ní šaty a uhoří. Purkyně, již jako uznávaný vědec, se vrací do Prahy až roku 1850, čtyři roky po smutné události. Mezitím (1842) ještě získá pro Vratislavskou univerzitu nového profesora slavistiky, svého přítele Františka Ladislava Čelakovského, rodáka ze Strakonic.

Jako doktor fyziologie Pražské fakulty lékařské, kromě pokračující vědecké práce obnovuje veškeré vlastenecké aktivity. Zná se se všemi významnými vlastenci, pomáhá zakládat české spolky (zejména Sokol, s heslem „Tužme se!“ je mu nesmírně blízký), organizuje vydání českých odborných časopisů (Živa). Prostředníkem mezi českými umělci je syn Karel Purkyně, vynikající malíř a přítel Josefa Mánesa. Oba malíři zajíždějí i do Blatné. Mánes si tu maluje labutě na zámeckém rybníce, Karel na zámek věnuje svůj nejslavnější obraz Sovice sněžná. Po smrti přítele Čelakovského (1952), jehož rodina se také z Vratislavy přestěhovala do Prahy, se Čelakovského syn Ladislav (1834-1902) stane členem rodiny Purkyňovy. Pod vlivem prostředí se začne věnovat přírodním vědám a zatímco otec byl slavným obrozeneckým básníkem, syn Ladislav si dobude uznání jako skvělý botanik.

J.E. Purkyně se stane nepřehlédnutelnou a vůdčí osobností české inteligence. Na stole má neustále odlitek ruky Františka Hildprandta z Blatné, připomínající nejdůležitějšího člověka v jeho životě a také nejkrásnější roky v jihočeské krajině. Neúprosný osud jej ještě připraví o syna Karla. Ctí poklepu na základní kámen Národního divadla (1868) se jedna z největších postav české historie se „svým“ národem symbolicky rozloučí… Dnes zámky v Libochovicích a v Blatné připomínají výjimečnou osobnost. Blatenská prohlídková trasa byla rozšířena a nově otevřena v roce 2009, u příležitosti 140. výročí jeho úmrtí. S odlitkem štědré a moudré ruky…

Stálo by za zvážení natočení životopisného filmu nebo spíše seriálu, vzhledem k rozsahu materiálu o díle a životě J.E. Purkyně. Chybí. Hodně chybí, i v souvislosti s naším neopodstatněným podceňováním se vůči světu a okolním evropským sousedům. Osobnost profesora Purkyněho je ideálním případem. On sám o člověku říkal: „Duch lidský jest průsvitný drahokam, tím krásněji se lesknoucí, čím více má fazet. Nejskvostněji však se září, má-li za podklad zlatou folii přírodoskumu.“

Jinými slovy: Lidé, držte se přírody, používejte vlastní mozek a neblbněte…

Soutěžní otázky č. 7
7.1. Která naše vysoká škola nebo univerzita nese jméno J.E.Purkyně a jaké má zaměření?
7.2. V čem spočívala Purkyněho „buněčná teorie“ ?

Na otázky je možno odpovídat do středy 11. dubna 2018, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz

Správné odpovědi na soutěžní otázky č. 6
6.1. Bobřík pižmový je původní název ondatra pižmová. Do Čech se dostala počátkem 20. století (1905-1906) vypuštěním na dobříšském panství Colloredo-Mansfeldů.
6.2. Výtažník je menší rybník, sloužící k odchovu mladých ryb (násady)

Výherci 6. kola: M. Žídková, V. Pilnáčková a V. Černíková

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.