Soutěže města Strakonice

ŠUSTA Josef ( 1835 Jankov-1914 Praha)
MOKRÝ Theodor František (1857 Vodňany-1945 Písek)
ŠTĚPÁN Václav Josef (1873 Zamachy–1941 Č. Budějovice)

„Město, ležící mezi samými rybníky a honosící se svou zvláštní odrůdou vodňanského kapra. Jiný zdejší rodák, dr.inž. Theodor Mokrý, stal se vedle třeboňského Václava Šusty rybářskou autoritou, uznávanou v jeho době všemi rybáři téměř bez výhrad…Staleté rybniční hospodářství dostalo před čtyřiceti lety rybářskou školu, učiliště, odkud vycházejí noví porybní a baštýři. Za okupace přišel na zdejší výzkumnou stanici rybářskou strakonický rodák MVDr. Václav Dyk, tehdejší asistent brněnské Vysoké školy veterinární a ujal se čile práce se svými spolupracovníky…“. (Ladislav Stehlík, Země zamyšlená II, 1986, s,64)

Zlatý věk českého rybníkářství končí v hrůzách třicetileté války. Na území dnešní České republiky, tehdy Českého království a Moravského markrabství je na 180 000 ha rybníků a jejich plocha bude v dalších stoletích už pouze klesat. Většinou výnosnějšími způsoby hospodaření. Nejprve, díky napoleonským válkám, rozšiřováním chovu ovcí (sukno pro vojáky) a nutným nástupem cukrovarnictví, po zákazu dovozu cukrové třtiny díky kontinentální blokádě. A poté, s nástupem průmyslové revoluce 19. století, nebývalým rozmachem obilnářství a pícninářství, v rámci uspokojení jejích potřeb. Nemalý podíl na výrazné změně hospodářských systémů má „znovuobjevené“ meliorování, měnící tisíce hektarů rybničnatých luk na ornou půdu.

Plochy rybničních soustav ve východních Čechách, pardubické a poděbradské, na úrodných polabských nivách, tomuto tlaku, stejně jako mnoho dalších v nerovné soutěži podléhají. České gubernium sice ještě roku 1786 provede první „daňový“ soupis rybníků za pomoci vytyčení obvodu v krocích a rozdělí je na obecné (určené k chovu ryb), mlýnské a napájecí (zadržující povodně), ale doba kráčí jinam. Po všech historických výkyvech se výměra rybníků v České republice zastaví na dnešních 51 000 ha (jen pro srovnání, plocha přehrad je 30 000 ha) …

Naše jihočeské, regionální nivy naštěstí tolik úrodné nebyly. Krize českého rybnikářství, podpořená velkou poptávkou po vlně z důvodů válečných, je výrazně zasáhla až ve 2. polovině 19. století. Do té doby sice rybníků v rámci hospodaření velkostatků ubývalo, ale nikoli dramaticky, mimo jiné i z důvodu poměrně stabilního odběru vysoce kvalitního kapra do Bavorska a na Chebsko. Však vojenská mapa z konce 19. století uvádí silnici, vedoucí přes Sedlici, Blatnou, Lnáře a Kasejovice (dnes E 49) jako Fischerstrasse – rybářskou silnici. A zatímco blatenský velkostatek jde cestou rušení velkých rybníků (např. Buzický a Velký Sádlovský o společné výměře téměř 200 ha), velkostatek lnářský cestou rušení rybníků menších, neboť navzdory všeobecné rybniční krizi měl na přelomu 18. a 19. století rybníků jako dnů v roce. Na konci 19. století již pouhou stovku, ale v jejich vodách se zato prohání z Německa přivezený moderní bezzšupinatý „špíglák“. Perspektivní vyšlechtěná odrůda kapra, která nedává spát všímavému správci Theodorovi, s příhodným příjmením Mokrý…

Osobou Theodora Mokrého se svým způsobem vracíme k nejslavnějším českým rybníkářům, začínajícím nejprve jako lesníci a postupně přicházející na chuť rybníkářství. Narozením ve Vodňanech, navíc ve vlastenecké rodině, získal do vínku stejně jako starší bratr Otakar, lásku k vodě, k přírodě a k českému národu. Zatímco Otakar ji realizoval v literárních a kulturních kruzích, Theodor se vydal cestou praktickou. Studia na lesnickém ústavu, doplněná Vyšší zemědělskou školou ve Vídni, nejprve zúročil ve službách nejznámějšího a nejbohatšího jihočeského rodu, Schwarzenbergů. Vlasteneckými postoji si ale příliš nerozuměl s většinou německými kolegy. Proto odchází za strýcem Lambertem na již zmiňovaný velkostatek Lnáře baronů z Lilgenau, do krajiny plné rybníků a na rozdíl od rodného Vodňanska také se spoustou lesů.

Úzká provázanost lesního a rybničního hospodářství se novému nadlesnímu v nejlepších, „Kristových letech“ nesmírně líbí. Nemá hájovnu, ani baštu, ale kombinovanou „hájnici“ a osvojuje si postupně rybníkářské řemeslo. Některé příliš podmáčené lesy odvodňuje, některé nevhodné louky naopak zalesňuje. Zavádí modříny, jedle, douglasky, zakládá vrbovny i sady. Výnosy panství stoupají, z nadlesního se stává lesmistr. Do hospodářského rozkvětu ale přichází katastrofální povodeň (1895), po průtrži mračen nad Třemšínem. Za tři hodiny padá na 1 m2 136 mm srážek, tolik co v průměru za tři měsíce! Soustava lnářských rybníků na Smolíveckém potoce je zničena, Blatná zatopena.

Pozn.: Před hrozbou opakování katastrofy byla vypracována studie na regulaci Smolíveckého potoka. Bohužel se nikdy nerealizovala a v roce 1987 se situace na lnářských a tchorovických rybnících opakovala. Ani tentokrát nebyla přijata žádná opatření pro budoucnost a pomalu se přiblížil 13. srpen 2002. Dvě dešťové vlny v jihozápadních Čechách, opět nad Třemšínem, s úhrny srážek 180 mm/ m2 ,na lnářských a tchořovických rybnících opět způsobily katastrofu.)

Pro Theodora Mokrého nastaly „rybníkářské“ časy a během dvou let dokázal neuvěřitelné. Opravit a uvést do provozu všechny poškozené a zničené rybníky. Pro lepší zvládnutí podobných krizových situací zavedl na jednotlivé provozovny velkostatku novinku-telefon. Zároveň se z lesníka, stává definitivně rybníkář. Koneckonců příjmením si o podobné pracovní zařazení přímo říká…Z bývalé služby velmi dobře zná odborná pojednání ředitele schwarzenberského třeboňského panství Josefa Šusty. Osobnosti, který na středověké poznatky Dubravia a Mikuláše Rutharda začal nahlížet vědeckýma očima a „restartoval“ slávu českého rybníkářství.

Šusta rybniční hospodaření poprvé pojal jako společný ekosystém organismů, navzájem se ovlivňujících. Zkoumal poměry rybích obsádek, výživu ryb a začal zavádět postupy, dnes označované jako intenzivní. Vápnění, hnojení chlévskou mrvou a umělými hnojivy, přikrmování kaprů obilovinami. Pochopil, že rybník sám o sobě má jen omezené množství potřebných látek pro tvorbu fytoplanktonu i zooplanktonu, hlavní potravy ryb. Nový způsob rybničního hospodaření, spojení praxe s vědou, znamenal zlom v dosavadním tradičním pojetí pouze extenzivního využívání rybníků. Také docenil nutnost rybníků výtažníků a prováděl i systematické šlechtění ryb, pro získání nových odrůd kaprů. Poznatky shrnul v mezinárodně uznávané knize Výživa kapra a jeho družiny rybničné (1884), považované za základní dílo odborného chovu ryb.

Theodor Mokrý knihu samozřejmě dobře zná, pracuje s ní a zaváděním nových poznatků rybníkářské výnosy lnářského panství utěšeně rostou a hospodářsky vrcholí před první světovou válkou. Dochází i na hladkého kapra „špígláka“, což lze česky neobratně přeložit jako „zrcadláč“. Celých čtrnáct trpělivých let věnuje Theodor šlechtění a roku 1921 v Praze představuje ušlechtilou bezšupinatou formu, pro nafialovělé zbarvení kůže nazývanou lnářský modrák. Vysokojakostní zavalitou rybu s tenkou kůží, malou hlavou a výborným masem. "Malá hlava, hodně masa, správná lnářská kapří rasa", zní doprovodný slogan. Nevýhodou je poměrná citlivost na řadu vnějších vlivů, včetně mechanizované manipulace, ale přesto se modrák v rybničním hospodaření udrží až do 50. let, kdy začíná opět vítězit odolnější šupinatá ryba.

Dvacáté roky nové Československé republiky přinesou Theodoru Mokrému ještě jeden významný dárek, o který se výrazně zasadil. Ve Vodňanech, jeho rodném městě, zatím v budově radnice, začíná roku 1920 vyučování na odborné rybářské škole. Dodnes jediné v celé republice. Splněný sen celé odborné rybářské veřejnosti, za který bojovali ještě před vypuknutím Velké války. Kromě Mokrého se o její založení nejvíce zasloužil ichtyolog a hydrobiolog Václav Josef Štěpán, významně podporovaný Josefem Šustou, který se bohužel tolik významného okamžiku pro české rybářství nedožil. Hned následujícího roku (1921) se na nedaleké louce Jordán, vykoupené od Jana Schwarzenberga, realizuje výstavba líhně a pokusných rybníčků. Základ Školního pokusnictví pro praktickou činnost žáků, kteří r. 1924 opouštějí azyl radnice a začínají se učit ve zcela nové krásné školní budově na břehu rybníka Malá Podvinice. Vodňany se stávají centrem českého odborného rybářství. Od roku 1953 probíhají studentské praxe na účelově vytvořeném rybářském podniku-Školním rybářství Protivín (od r. 2014 Krajské školní hospodářství). Rozšíření Střední rybářské školy o Vyšší odbornou školu vodního hospodářství a ekologie přichází v roce 1996.

Kromě Školního pokusnictví využívají studenti i Výzkumný ústav rybářský a hydrobiologický (VÚRH), přesunutý do Vodňan z Prahy r. 1953. Tehdy měl kromě výzkumu na starost také všechny městské rybníky. Dnes dlouhodobě rozvíjí mezinárodní výzkumy v oblasti rybářství a od r.2009 je převeden jako samostatný vysokoškolský ústav pod Jihočeskou univerzitu v Českých Budějovicích. Nově vzniklá fakulta rybářství a ochrany vod, zaměřená na rybářství, akvakultury, ochranu vod a komplexní systémy, je v současné době jedinou svého druhu ve střední Evropě.

Doktor Mokrý měl z rybářské školy upřímnou radost. Ve “svém” území se ještě zasadil o vznik hydrobiologické stanice u rybníka Velký Pálenec a také podnítil zřízení Pošumavské luštírny semen v Českých Budějovicích, pro získávání hodnotného lesního osiva. Navíc psal o historii rybníků blatenské a lnářské soustavy, perlorodkách a také o novém obyvateli jihočeských rybníků, bobříku pižmovém. Životní moudrost a poznání zanechal v knize vzpomínek Nezapomenutelné dojmy zlatého mládí. Vkusný památníček v podobě menhiru proti vodňanské rybářské škole u Malopodvinického rybníka, je pouze malým poděkováním za odvedenou celoživotní práci pro rybníkářské řemeslo. Podobně, jako honosnější památník třeboňského Josefa Šusty u rybníka Svět.

Určitě by se oba divili, kam za další století postoupila rybníkářská věda. A možná by si říkali, jak je možné, že při tolika vědomostech a poznatcích, je většina nynějších rybníků, kdysi podle Tomáše Štítného “klenotů hledících k nebi”, hnědozelenými téměř “žumpami”. Rozhodně nelákajících ani k osvěžení unavených nohou, natož ke koupání. Odpověď dnešní doby na tuto i další podobné otázky je bohužel stále stejná: peníze a zisk... Rozum stranou….

Soutěžní otázky č. 6
6.1. Co bylo nebo je bobřík pižmový a jak se dostal do Čech ?
6.2. K čemu slouží rybník „výtažník“ ?

Na otázky je možno odpovídat do středy 4. dubna 2018, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz

Správné odpovědi na soutěžní otázky č. 5
5.1. Rybník Nevděk se neztratil, ale byl přejmenován na Svět (menší část na rybník Opatovický). Socha Jakuba Krčína se nachází na jeho hrázi.
5.2. Současná plocha rybníka Rožmberk (489) je přibližně desetkrát menší než plocha vodní nádrže Lipno (4870 ha).

Výherci 5. kola: P.Tomanová, E.Maříková a J.Vršecká

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.