4. Císař má rybníky rád aneb Klínoty, jimiž Bůh hledí na lidi…

NETOLICKÝ Štěpánek (asi 1460 Netolice–asi 1538 Třeboň)
RUTHARD Mikuláš z Malešova ( ? – 1576)
Pokračuje v díle Štěpánka Netolického, který zemřel tři roky před Krčínovým narozením, a k Štěpánkovým rybníkům Koclířovu, Záblatskému, Horusickému, Vlkovickému a Rudě i k začatému plánu Nové řeky přičleňuje svá díla nová, jejichž výčet ještě dnes překvapuje svou rozsáhlostí. Štěpánkovi se nezdařilo přesvědčit svého pána pro smělý plán, kterým měla být stavba největšího rybníka jižních Čech, Rožmberka. Krčínovi se daří vše, čeho se dotkne jeho myšlenka a pevná ruka.“ (Ladislav Stehlík, Země zamyšlená II, 1986, s.274 )

První tisíciletí po Kristu. České země nuceně opouštějí šikovní Keltové, následovníci drsní Germáni se přes přírodní hranice pošťuchují s Římany a při stěhování národů od 6. století přicházejí pod Říp neméně drsní Slované. Z bažinaté oblasti rusko-polského pomezí řeky Pripjat. Kromě mléka a strdí mají rádi ryby. Umí je nejen lovit, ale i zadržet ve stojatých tůních přehrazených říčních a potočních ramen. Prvním vodním dílům říkají srozumitelně staroslovansky „stavy“, názvem dodnes užívaným v Polsku pro označení jezera. Kromě ryb slouží i k obraně sídel a jako zásobárna vody.

S příchodem křesťanství jsou ryby postním jídlem řeholníků (Benediktini z Itálie, Cisterciáci z Burgundska) nově zakládaných klášterů v Čechách. Díky zkušenostem, přivezených z křížových výprav do Palestiny, vznikají první rybníky. Šikovní Čechové mají pro jejich budování ideální podmínky. S příchodem Lucemburků (1310) získávají další poznatky o využití kamenných hrází a čapů z Francie a Itálie. A když Otec vlasti, Karel IV. nařizuje roku 1356 těmito slovy povinné stavění rybníků, nejen z hospodářských, ale i z ekologických, dá se říci vědeckých důvodů:

„Všem stavům a městům nařízení dávám pilně stavěti rybníky, jednak aby bylo postaráno o hojnost ryb pro potravu lidu, dále aby půda co nejvíce využita byla, zejména, aby se voda v nich mohla shromažďovati, za účinků slunce a teplých větrů odpařovati a blahodárně působiti na okolní rostlinstvo. Mimoto má rybník velkou část vody zadržeti a tím náhlým povodním v krajinách níže ležících zabrániti. Pod rybníky ať se zřizují mlýny, železné stoupy, papírny, jež výtok požene. Pro stálou vodu v takových rybnících o něco výše ať se zřizují nadýmače.“ , na velký rybniční třesk je zaděláno.

Prácheňsko, využívající dosud rybníky spíše jako obranný prvek hradů, hradišť a tvrzí, stojí v první linii. Podnětný impuls Karla IV. realizují nejprve vladykové lnářští, protože na sousedním, rožmitálském panství, hospodaří od roku 1347 pražské arcibiskupství (zůstalo v jeho vlastnictví až do r. 1948!), které zakládá v podbrdské krajině několik menších rybníků. Arcibiskup Arnošt z Pardubic je církevní autoritou i vynikajícím hospodářem a mimo jiné obrací právě tímto směrem pozornost Otce vlasti. Lidové pověsti mnohem později přinesou vlastní verzi rybničního „boomu“. Hlavním důvodem má být skutečnost, že císař Karel se ve skutečnosti narodil na Vodňansku, v malé osadě Záhoří u Chelčic, a proto tolik dbal na zakládání rybníků. Historikové ovšem tuto verzi odmítají. Každopádně lnářská rybniční soustava na Smolíveckém, Závišínském a Mračovském potoce vzniká o půldruhého století dříve než nejslavnější soustava třeboňská. Jednou ji bude dotvářet i slovutný Jakub Krčín z Jelčan, využívaje přitom oblíbených obtokových stok, ale to předbíháme.

Na konci 15. století je střediskem českého rybnikářství ještě Pardubicko Viléma z Pernštejna. Výborný ekonom a hospodář propojuje umělým (35 km) Opatovickým kanálem z Labe do Cidliny přes 300 rybníků svého panství. Ale když získává na českém jihu panství Hluboká a buduje na Soudném potoce rybník Bezdrev, těžiště činnosti se přesunuje z Polabí do vhodnějších jižních Čech. Zdejší šlechtici, v čele s Rožmberky a pány z Hradce, získávají nový zdroj příjmů, protože o ryby, hlavně kapry, je zájem i v blízkých Rakousích a Bavorsku. Svá panství mění postupně na pokladnice „rybničních klínotů, jimiž Bůh hledí na lidi“ jak o století dříve nazývá rybníky Tomáš Štítný ze Štítného (1333 – 1401). Významná jihočeská osobnost, současník Karla IV., duchovní předchůdce Mistra Jana Husa a první autor vědeckých spisů (např. o morálce).

Rodák z tvrze Štítná u Žirovnice psal traktáty o náboženských otázkách a věřil ve spravedlivou, moudrou a nelakotnou šlechtu, příkladem působí na poddaný lid. Z hlediska dnešních vrcholných politiků a rádoby vládců tedy snílek, fantasta, v horším případě blázen. Podobné myšlenky o tři století později trápí jiného z velkých Čechů, Jana Ámose Komenského. Sochy a busty obou myslitelů se proto v období národního uvědomění spoluobjevují často na školních budovách. Nejblíže k nám v Netolicích, ve městě spojeném se jménem nejvýznamnějšího rybnikáře (fišmistra) své doby – Štěpánkem Netolickým. Jako první se na rybniční hospodaření začal dívat renesančníma, zvídavýma očima a původně nenáročné řemeslo chovu ryb postupně změnil ve vědu.

Mladý Štěpánek ale začínal jako myslivec v rožmberských službách. K rybníkářství se dostal přes funkci porybného při stavbách rybníků u Lomnice nad Lužnicí. Vynikal technickou zdatností, pracovitostí a ekonomickým myšlením. Možná díky původu z poddanské rodiny, kde bylo nutno otáčet každý groš. Výsledkem byly největší rybníky své doby, soustavy „na pláni třeboňské“ a především Zlatá stoka (původně jen „Strúha“), s délkou 48 km a pomocí vody řeky Lužnice napájející většinu třeboňských rybníků a pohánějící nespočet mlýnských kol. Štěpánek nezapomínal ani na rodné Netolicko (k rožmberskému dominiu připojeno r. 1513) a už jako hlavní rybníkářský hejtman a fišmistr buduje a přebudovává i některé zdejší rybníky, například Mnich, Benýdkov, Hrbovský nebo Podroužek, kde se dnes každoročně konají slavné výlovy a turisté jej znají díky autokempu.

Velmi dbal na ekonomickou stránku hospodaření. Zcela změnil původní způsob chovu ryb, kdy se při výlovu vybíraly jen největší ryby a ostatní se pouštěly zpátky. Vypozoroval, že v hlubokých mohutných a studených rybnících nemají kapři zdaleka takové přírůstky jako v mělkých, úživných, s dostatkem světla a kyslíku. Vycházel z myšlenky, že dostatek světla podporuje vznik drobného živočišstva (dnes říkáme planktonu), hlavní potravy ryb. Z důvodu přívodu kyslíku zastával budování regulačních a obtokových napájecích stok (viz Zlatá stoka), současně působících jako protipovodňové opatření, odváděním povodňových vln mimo hlavní prostor rybníků. Poznatky v plné šíři, předal svému žáku, Mikuláši Rutardovi z Malešova, který se proslavil zejména soustava vodních děl kolem Chlumu u Třeboně.

Štěpánek Netolický se bohužel nedočkal roku 1557, kdy se součástí obrovského rožmberského dominia stalo s netolickým sousedící panství libějovické na Vodňansku. Díky úrodné půdě a vhodným podmínkám pro stavbu rybníků se postupně stalo rožmberskou ekonomickou chloubou. Kromě ryb proslulo libějovickou pšenicí pro výrobu staročeského „bílého“ piva. Když poslední z vladařů, Petr Vok, kvůli dluhům bratra Viléma nuceně rozprodával majetky, včetně milovaného sídelního Krumlova, ponechal si mimo třeboňského panství právě panství libějovické. Také pozdější majitelé Schwarzenbergové ocení jedinečný hospodářský systém, dovedený v 19. století k dokonalosti Františkem Horským z Horskyfeldu (bude mu patřit jedno z příštích povídání), absolventem prvního zemědělského učiliště v Českém Krumlově.

Za věrné služby vladař Petr z Rožmberka propustil Štěpánka Netolického z poddanství. Slovutný fišmistr se usadil v Třeboni, v domě na náměstí, který výhodně vyženil s vdovou po rožmberském písaři. Jako uznávaný odborník a projektant neměl o práci nouzi ani jako vážený měšťan. Například skvěle, jak potvrdily boje třicetileté války, vyprojektoval opevnění města. A na náměstí dnešní budovu hotelu Bílý koníček, od svého vzniku téměř nezměněnou. Město Třeboň nezapomnělo a v roce 2016 slavnostně otevřelo opravený a zrekonstruovaný původní Štěpánkův dům. Centrum Třeboňského rybníkářského dědictví, připomínající slavnou českou rybníkářskou tradici, započatou právě Netolickým, nemohlo být umístěno lépe. A rodné Netolice si prvního rybníkářského vědce a vizionáře, zakladatele českého „rodinného stříbra“ připomnělo pamětní deskou roku 1998 u příležitosti 460. výročí jeho narození.

Štěpánek Netolický, původně obyčejný chudý poddaný, mohl být se svým životem spokojen. Dostalo se mu uznání a vytyčil cestu následovníkům, kteří splní a dotvoří jeho nejsmělejší sny. Když umírá, kdesi na Kolínsku, v rodině zchudlého zemana Krčína, už pobíhá tříletý Kubík. Kdykoli ho maminka hledá, někde u vody si staví hráze a rybníčky…

Soutěžní otázky č. 4
4.1. Kdo nebo co je pro rybáře „sazan“ ?
4.2. Jak lze jednoduše definovat „plankton“ ?
Na otázky je možno odpovídat do středy 21. března 2018, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz

Správné odpovědi na soutěžní otázky č.1 - 3.
1.1. Knovízská kultura patří do doby bronzové a je nazvána podle naleziště Knovíz mezi Slaným a Kladnem.
1.2. Strakonické muzeum, dnes Muzeum Středního Pootaví bylo založeno 1894.
2.1. Nickamínek je lidový název pro kašovitou vápnitou hmotu, pokrývající stěny jeskyní. Odborně bílý nezpevněný sintr.
2.2. Prťák je hanlivě staročesky švec. Potěh je ševcovská pomůcka pro přidržení opravované boty.
3.1. Markomané jsou germánské etnikum, na přelomu tisíciletí doložené i na našem území.
3.2. Bronz je kovová slitina původně vyráběná v primitivních pecích tavením měďnatých rud, obsahujících cín.

Výherci 1. kola: K. Peroutková, P. Němcová, T. Kapr
Výherci 2. kola: V.Brejchová, M. Červenka, E. Vávrová
Výherci 3. kola: V.Vokáč, E. Tyšerová, Z.Hradská

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav.