3. Když už člověk jednou je… aneb Utajené Marobudum v Pošumaví…

DUBSKÝ Bedřich (1880 Komárov – 1957 Písek)
ŠIMEK Emanuel (1883 Vatětice-1963 Miřenice)
„Nevymizí už nikdy z paměti tvář objevující tolikerá dávná tajemství dějů a lidí. Ať zpívá Otava svou táhlou melodii do jeho oken dlouho do noci rozsvícených, za nimiž pod hvězdnou oblohou ho vábí všechny jeho neznámé mrtvé. Jedeš-li kolem této vsi, nezapomeň se nikdy zadívat na přešťovické návrší – a vzpomeneš jedněch omrzlých rukou, které zde pracně a soustředěně shromažďovaly tolikeré poklady, z nichž jednou vyroste dílo, nad nímž zatajíš dech.“ (Ladislav Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s.291 )

Během 19. století se povědomost o pravěké historii jižních Čech neustále zvyšovala. Objev střídal objev, domněnka domněnku. Bylo otázkou času, kdy se najde osobnost, která veškeré poznatky komplexně utřídí a zesumarizuje. Našla se. A kupodivu nenesla podobu profesionálního vědce, ale vesnického učitele. Symbolicky, protože právě vesničtí učitelé byli prvními průkopníky pradávné historie. Bedřich Dubský pocházel z učitelské rodiny, usazené v Komárově, blatské vesnici mezi Bechyní a Soběslaví, plné štítů selského baroka (od r. 1995 vesnická památková rezervace). Rodinná předurčenost jej po absolvování učitelského ústavu přivedla na Strakonicko. Nemohl vědět, že Pootaví, dýchající dávnou historií, mu naprosto změní život.

Coby začínající učitel nejprve poznával osobité kouzlo obecných venkovských škol. V Cehnicích, v sousedním Jiníně a Paračově, v příměstském Podsrpu a v Hošticích. Přitom se věnoval numismatice, psal básně a snažil se co nejvíce pochopit duši krajiny. S osídlením dávných kmenů rýžovníků zlata, ochránců obchodních stezek a válečníků, úplně jiné, než poklidná soběslavská Blata. Zkoumáním slovanských sídlišť na Strakonicku objevil krásu archeologie. Především pravěké a raně středověké (doba bronzová, laténská a římská). Amatérské studium opravdově započal roku 1911. S takovým zápalem, nadšením, erudicí a vytrvalostí, že se stal nejvýznamnějším archeologem celých jižních Čech. Bez přehánění. Protože Strakonicko, ačkoli protkané hradišti, mohylovými poli a pravěkými sídlišti, mu brzo začalo být malé.

Celé jihozápadní Čechy se Bedřichu Dubskému postupně staly archeologickým nalezištěm. Na „domácím poli“ důkladně popsal pravěká hradiště. Hradiště u Němětic, Kněží Horu u Katovic, hradiště u Libětic a Hradec u Řepice. K poslednímu měl osobitý vztah, neboť ve čtyřiačtyřiceti letech byl jmenován řídícím učitelem v Řepici, kde zůstal až do důchodu. Velmi často navštěvoval zalesněné území mezi vrchy Jaclov Vostrý a Hradec. Určitě nehledal zlatý poklad, se zlatým sedlem, který má na Hradci hlídat obrovský černý pes s ohnivýma očima. Veden instinktem a místními pověstmi, lokalizoval zbytky středověké vesnice Limůzy, jedné z nejstarších vsí v jižních Čechách, chráněné výše jmenovanými vrchy. V místním podání se název zachoval dodnes, mírně změněný na Lemůzy.

Na Vodňansku se velmi zajímal o Hrad u Skočic. Přírodně krajinářsky neobvyklý přírodní útvar, původně zvaný Lány nebo Vidice (od slova „vidět“?). Poslední výběžek Šumavy, vystupující nad rovinu vodňanské rybniční pánve. Klasický dvojvrchol tvoří užší a vyšší Hrad a nižší, šířeji rozložené Kolo, se zbytky pravěkého hradiště z doby bronzové. Strategicky výborně položené, kontrolující údolí řeky Blanice s proslulou obchodní Zlatou stezkou. Poklad dvaceti sedmi bronzových žeber, nalezených r. 1940 pod blízkou skálou Knížecí kámen potvrzuje její význam. Proto hradiště využívali jak Keltové, později Germánové a nakonec i Slované, což Dubský podrobně popsal (1931).

Návštěva Hradu s Markomanským kolem, kamenným zbytkem hradiště mezi starými buky, je kdykoli neopakovatelný zážitek. Vrchol s úbočím protkávají skály, kamenné valy i samotnými kameny s různými znaky. Protože Skočický Hrad je zároveň rozsáhlou přírodní rezervací původních bukových lesů o výměře skoro 30 hektarů, kromě archeologů zaplesají i milovníci přírody. S bonusem Šumavské vyhlídky na úbočí blízko Markomanského kola, v zimním, „bezlistovém“ období nabízející dálkové pohledy.

Dvojvrcholem, využitím přirozených skal pro obranu i markomanskou historií, je skočický Hrad „malým příbuzným“ o sto metrů vyššího Věnce u Lčovic, největšího a nejmohutnějšího hradiště jihozápadních Čech, střežícího údolí Volyňky a vstup do strakonické kotliny. Dubský jej podrobně prozkoumával ve dvacátých letech minulého století. Podle nálezů klínů a pazourkových nožíků zjistil, že bylo využíváno již v době kamenné. Největšího významu dosáhlo, podle bronzových nálezů, na rozhraní doby halštatské a laténské (6. - 5. stol.p.l.). Slovanské osídlení ale již prokázáno nebylo.

V souvislosti s Věncem, někdy nazývaným Pržmo, podle nižšího z dvojvrcholu, se v archeologických kruzích začalo skloňovat jméno Marobud. Markomanský král (35 p.n.l – 37 n.l.), vychovaný v Římě a první historicky doložený panovník, vládnoucí na českém území. Dubského vrstevník, archeolog Emanuel Šimek, rodák z pošumavských Vatětic u Sušice a výborný znalec pravěkého osídlení Pootaví, vyslovil zajímavou myšlenku. Domníval se, že Věnec je stále nenalezené Marobudum, sídlo legendárního vládce. Jeho názor však nebyl ani potvrzen ani vyvrácen. Ačkoli Šimek většinu vědeckého života, v němž studoval období laténské a římské, strávil na Moravě, velmi často se do Pošumaví vracel. Konkrétně do Miřenic u Nalžovských hor, kde prožil druhou světové válku a kde také později zemřel.

Přes veškerou monumentalitu hradišť a kamenných valů, se osudovým územím největších objevů amatérského archeologa učitele stalo rovinaté rozhraní Strakonicko-Písecké. Menší výzkumy u Dobeve a Ražic, spolu s dílnou keltského rýžovníka zlata v Modlešovicích u Strakonic, předznamenaly nejvýznamnější Dubského objev. Římsko-provinciální žárové pohřebiště se 450 hroby, z 2. až 6. století našeho letopočtu a osadu z mladší doby římské u Přešťovic. Nálezy se staly základem archeologických sbírek strakonického i píseckého muzea. K píseckému měl Bedřich Dubský ke konci života nejblíž, když bydlel přímo v jeho prostorách. Po odchodu do penze (1937) se nejprve usadil v Čejeticích, blízko oblíbených Modlešovic a Přešťovic. Kromě výzkumů vedl kroniku a pobyt připomíná busta akademického sochaře Františka Mrázka. Po krátkém pobytu v Březnici odchází s koncem druhé světové války natrvalo do Písku. Stále spolupracoval s Českou akademií věd, s Národním muzeem i se Státním archeologickým ústavem.

Roku 1949 vydává stěžejní dílo Pravěk jižních Čech. Zakončuje tím publicistickou činnost, započatou Předhistorií Strakonicka (1921), pokračující Slovanským kmenem na střední Otavě (1928), dílem La Téne jižních Čech (1932) a pojednáním Jihozápadní Čechy v době římské (1937). Neopomíjí ani objevy kolegů, z nichž je mu určitě nejbližší blatenský kantor a amatérský historik Josef Siblík. Bedřich Dubský poznávání pravěké historie jižních Čech věnoval skoro padesát let. Uznání ve vědeckých kruzích získal ještě za aktivního života. Pro řadu lidí ale zůstával obyčejným venkovským kantorem, podivínem až bláznem, hrabajícím se za každého počasí na polích ve starých střepech.

Jeho povahu, pracovitost a poctivost nejlépe vystihl přítel, původně také vesnický učitel, básník Ladislav Stehlík, v příběhu Tvář, z prvního dílu trilogie Země zamyšlená. Přečtěte si příběh skromného plachého archeologa, který za darovaný obraz Pravěký pohřeb v jižních Čechách, spolunamalovaný malíři Bohumilem Ullrychem a Aloisem Moravcem, chtěl tvůrcům věnovat nejcennější co vůbec měl. Podobnou strunou vypráví Stehlíkova báseň Mohyla nad řekou, ze sbírky Voněly vodou večery, věnovaná příteli. Po jejím přečtení se okamžitě vybaví otázka z prvního putování: Co jsme tady byli, kdo jsme a co budeme…?

Bedřich Dubský hledal odpověď celý život. A možná ji nalezl. Ale jak v závěru povídky Tvář napsal Ladislav Stehlík: „Spával jsem u něho při svých píseckých návštěvách a o poslední mi svěřil jednu s nejhlubších moudrostí, kterou si ponechávám pro sebe jako nejsoukromější dědictví.“ Odpovědět si proto musí každý sám. A nebo si vystačit s první částí slavného a naprosto výstižného citátu Jana Wericha: „Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl…“ Takže koukejte… !

Soutěžní otázky č. 3
3.1. Kdo byli Markomané ?
3.2. Jak se vyráběl bronz ?

Protože tento týden jsou jarní prázdniny, je možno na otázky 1. až. 3. dílu mimořádně odpovídat až do středy 14. března 2018, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz
Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro čtenářskou veřejnost