2. Seriozní vědec a renesanční pedagog… aneb Však já toho mamuta najdu !

SIBLÍK Josef (1863 Mladý Smolivec-1931 Blatná)
ŽELÍZKO Jan Vratislav (1874 Volyně-1938 Praha)
„Po schodech vystoupíme k farnímu chrámu Všech svatých, vedle něhož stojí stará tvrz, přestavěná na špejchar a nyní městské muzeum. Zaujmou nás tu sbírky zkamenělin, které nashromáždil archeolog a geolog J.V. Želízko z výzkumů na Děkanském vrchu, u Zechovic i Sudslavic...Předobrý člověk a neúnavný archeolog, ředitel škol Josef Siblík. Bylo by křivdou zapomenouti na tohoto skromného, nezištného pracovníka, jehož celoživotní vědecká práce si získala vážnost i odborníků na slovo vzatých. Vlídná tvář pod skřipcem, jemná ruka, slepující pozorně střepy popelnice, pomalá chůze a úsměv-tak si vás stále představuji.“ (Ladislav Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s.63 a 215 )

V roce 1885 přednášel ve Volyni již uznávaný a respektovaný geolog/paleontolog/archeolog, rodák ze Zdíkova, Jan Nepomuk Woldřich. O dávné prehistorii a pozdějším osídlení volyňské a strakonické kotliny. O časech, kdy se kolem řek potulovala mamutí stáda, mrzutí srstnatí nosorožci, jeleni s obrovskými parohy nebo šelmy s dlouhými, jako šavle zahnutými tesáky. O časech kdy první obyvatelé rituálně spalovali své mrtvé nebo je slavnostně pohřbívali do mohyl, až do vzniku pevných hradišť na výšinách nad řekami. Mezi spoustou dospělých poslouchá s otevřenou pusou profesorova vyprávění také místní Honzík Vratislav Želízků. Pochází z domku U Boty, kde otec provozuje ševcovské řemeslo.

Honzíkovi je teprve jedenáct let, ale přednáška mu otvírá nové obzory a přináší rozhodnutí, že toho mamuta na Volyňsku jednou sám objeví. Na krajinu kolem sebe se začíná dívat jinýma očima. Studuje, hledá a opravdu nalézá drobné artefakty dávného života Volyňska. Uplatní se při tvorbě regionálních sbírek pro Jubilejní zemskou výstavu v Praze (1891) i pro Národopisnou výstavu Českoslovanskou tamtéž, na výstavišti v Královské oboře (1895). Nadaný mladík nakonec sám vyhledá profesora Woldřicha a díky vědcovu pochopení pokračuje v jeho stopách. Nejprve Vídeň s geologickým ústavem a přírodovědným muzeem, pak odborné studijní a později pracovní cesty po Čechách i blízkém zahraničí.

Profesor Woldřich má důstojného nástupce, který, přes spoustu jiné práce, také nezapomíná na rodný kraj. Ačkoli hůře chodí, prozkoumává Hradec u Němětic, hradiště u Libětic, pověstný Věnec u Lčovic i další pravěká sídliště na Volyňku (Litochovice, Svaryšov), včetně Děkanské skály přímo nad městem. U řeky Volyňky probádává „vlastní“ jeskyni. Zatímco profesor Woldřich proslavil Sudslavickou, Želízko podobným způsobem zviditelní jeskyni Malenickou, objevenou (1920) dělníky firmy Miniberger z Volyně při těžbě vápence v masívu Jiříčkovy skály. Vytvořenou méně kvalitním vápencem, místy rozpuštěným vodou, se stěnami pokrytými nickamínkem. Na chodbu, uměle zvětšenou těžbou, navazují prostory Staré jeskyně, dlouhé přes čtyřicet metrů, úzkou chodbou spojené s mnohem později (1983) objevenou šedesátimetrovou Novou jeskyní.

Želízko v jeskyni identifikoval kosterní zbytky čtvrtohorních zvířat z poslední doby ledové, včetně vytouženého mamuta, jehož stoličky ozdobí volyňské muzeum. Vzhledem k charakteru obou jeskyní si jsou nálezy velmi podobné. Veřejnosti ale podzemní prostory přístupné nejsou. Oproti Sudslavické, začleněné do naučného okruhu Opolenec (viz. první díl), je Malenická jeskyně téměř zapomenutá. Výjimku tvoří místní omladina, jejíž pojem „kulturního“ využití místa je ovšem velmi diskutabilní. Přestože je pouze pár set metrů od hranice obce, nevede k ní ani turistická značka a zájemci ji najdou pouze „citem“ a nejlépe v zimě. Podle vyjádření malenické obce se má situace brzo zlepšit. Vznikne turistická stezka a informační panel konečně poskytne základní informace o ojedinělém přírodním krasovém útvaru, Malenické jeskyni v Jiříčkově skále a „jejím“ paleontologovi Želízkovi.

Z profesní zvědavosti, při bádání na Horažďovicku a Sušicku, určitě navštívil i třetí a největší z pošumavských geologických zvláštností, jeskyni Strašínskou, spadající do povodí řeky Otavy. Přestože je uzavřena mohutnou mříží, na rozdíl od předchozích jeskyní ji lze v létě, případně po dohodě na obecním úřadě, navštívit. Ve vápenci byla v pradávnu vymleta vodním tokem, proto nemá krasovou výzdobu a končí opravdovým přírodním jezerem, po němž se v případě vyššího stavu vody dá dokonce plavit na loďce.

Pozdější výzkumy zavedly volyňského rodáka také do Skandinávie a v českých vědeckých kruzích se proslavil spoluprací s doktorem Emilem Holubem (1847 – 1902), lékařem, cestovatelem, kartografem a etnografem, který pro Čechy objevil Afriku. Jan Vratislav Želízko publikoval přes sedm set odborných studií a výrazně doplnil poznatky profesora Woldřicha ohledně prehistorie volyňské a strakonické kotliny. Mnohem více z hlediska geologického a paleontologického, než archeologického. Po všem vědeckém putování se vrátil do pošumavského městečka a odpočívá na místním lesním hřbitově Na Malsičce, v sousedství volyňských sousedů a přátel.

Mohlo by se zdát, že kolébkou dávného osídlení jsou pouze pošumavské řeky, kolem kterých probíhalo osídlení do vnitrozemí. Na vzdáleném Blatensku se rozhodl opravit zažitý názor jeden neobyčejný amatérský učitel z rodiny mlynáře. Josef Siblík se narodil v Mladém Smolivci u Lnář. Po pedagogickém příbramském studiu, s důrazem na dějepis, začal učit nejprve v Záboří a později v Blatné, kde získal místo ředitele chlapecké a dívčí měšťanské školy. Od mládí se zajímal o nejstarší historii svého kraje. Postupně zcela propadl archeologii, kde plně využíval jednoho z mála učitelských darů, dvouměsíčních prázdnin. Neúnavně vyrážel do terénu, polí i lesů, hledal, kopal, nalézal, třídil, konzervoval a zachraňoval před ničením. V létě objevoval, v zimě poctivě třídil a archivoval.

Na Blatensku popsal žárové pohřebiště v Chlumu, slovanské mohyly u Kocelovic a Dobšic a poprvé v jižních Čechách sídliště mladší doby laténské na lokalitě Chlum-Bezdědovice. Účastnil se archeologických sjezdů v Praze a přispíval do odborných časopisů Památky archeologické a Obzor prehistorický. Přednáškami o hradištních mohylách na Blatensku šířil osvětu mezi širokou veřejností. Jako amatér udivoval rozsáhlými znalostmi z více oborů, díky nimž vydal obsáhlé dílo Blatensko a Březnicko (1915). Zařadil do něj nejen pravěk, ale i řemesla, s důrazem na „rodné“ mlynářství, obchod a městskou správu. Osobně byl činný v řadě spolků i obecním zastupitelstvu, zasloužil se o vznik veřejné knihovny v Blatné, jména Františka Palackého. Roku 1922 podnítil založení Okresního muzea v Blatné, jemuž vyhradil část místností ve „své“ škole (dnes ZŠ J.A.Komenského Blatná) a do vínku věnoval sbírku prehistorických nálezů. Z pozice konzervátora pro předvěké památky okresu blatenského, příbramského a sušického, jak jeho vědeckou práci ocenilo Ministerstvo školství a národní osvěty, jej řídil až do konce života.

Přes veškerou zájmovou činnost ale zůstal Josef Siblík především svědomitým pedagogem, který se nesmazatelně vryl do srdcí svých žáků. Jako vzor píle, pracovitosti a svědomitosti. Ti první mu ještě psali dopisy z front první světové války, ti poslední se zúčastnili roku 1994 slavnostního odhalení jeho reliéfu ve škole J.A. Komenského, která mu byla druhým domovem. Blatenští nezapomněli a slouží jim to ke cti. Jedním z žáčků, kterým odkaz pana učitele přirost k srdci, byl pozdější básník českého jihu Ladislav Stehlík, rodák z nedalekých Bělčic. V bilancující básni Vzpomínka na Blatnou, z básnické sbírky Voněly vodou večery, mu věnoval krásné verše:

U školy vzpomínám
Na ruce s popelnicí,
Známou tvář se skřipcem,
Úsměvem zjasněnou.
Potkám ji někdy zas
S deštníkem na ulici ?-
Bože, já zapomněl
Na léta, která jdou…

Může si učitel přát víc ?

Při pohledu na starou fotografii Josefa Siblíka, se skřipcem a násadkovým perem ve školním kabinetu, se okamžitě vybaví postava profesora Matulky, vytvořená Jindřichem Plachtou, ze slavného filmu Cesta do hlubin študákovy duše. Poctivý, práci oddaný profesor, trochu podivínský, nesmírně lidský, mající rád svou vědu i své žáky láskou téměř otcovskou a snažící se jim předat do života co nejvíc. Nenechte se mýlit, že jde pouze o postavu filmovou. I v dnešním školství je spousta podobných pedagogů, beroucích své povolání jako poslání. Navzdory neustálým experimentům, nekoncepčnosti a nedomyšleným nápadům svého ministerstva, kterému je nejspíš úplně jedno, že děti jsou budoucnost národa…

Soutěžní otázky č. 2
2.1. Co je „nickamínek“ ?
2.2. Kdo to byl „prťák“ a k čemu sloužil „potěh“ ?

Protože soutěž se rozbíhá a následují jarní prázdniny, je možno na otázky mimořádně odpovídat až do středy 7. března 2018, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz
Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro čtenářskou veřejnost.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP
28. února 2018