1. Věda prehistorická až geologická… aneb Konec světa od Stach nebo od Libětic ?

LUDIKAR Česlav Augustin (1825 Strakonice-1892 Plzeň)
WOLDŘICH Jan Nepomuk (1834 Zdíkov–1906 Praha)
„Aby pochopil duši kraje, musíš vystoupit od lčovických „tejn“ na Pržmo, jedno z nejrozsáhlejších hradišť v celých Čechách. Nebudeme se plést do práce archeologům, jejichž zrak je vidoucnější a poučenější než naše zadívání, ale i tak působí Pržmo mohutným dojmem na naše smysly. Ještě dnes jsou viditelny z dálky ohromné valy, kruhovitě obepínající zdejší akropoli, kterou lid nazývá Věncem. Bylo by troufalostí tvořit nějaké teorie prehistorické i historické, než nám střízlivý vědecký průzkum vysvětlí a doloží minulost tohoto obrovitého opevnění“. (Ladislav Stehlík, Země zamyšlená I, 1986, s.291 )

Kdo jsme, odkud jdeme, co bylo před námi, co po nás zůstane ??? Podobné „vnitřní“ otázky, provázejí všechny přemýšlivé lidi, znající život. Ještě více pokud je šťastný osud zavál do krásné jihočeské krajiny, přímo vybízející k takovýmto úvahám. Vyrovnat se s nimi lze kulturně, sepsáním uměleckého díla, namalovaným obrazem, vydáním pamětí. Nebo cestou méně populární, obecně nazývanou „suchopárnou“, vědecky. Autoři odborných publikaci vždycky zůstanou ve stínu všeobecně známých kulturních osobností, ale získanými poznatky, kdy se nepotřebují nikomu zalíbit, odpovídají na úvodní otázky bez emocí a pravdivě. Archeologové mohou vyprávět. A což teprve jejich „starší“ kolegové, geologové…

Roku 1825 přišel ve Strakonicích na svět Augustin Ludikar. Nadaný mladík nejprve prošel službou u řádu maltézských rytířů, kupodivu nikoli v rodném městě, ale na Moravě a pokračoval studiem medicíny v Praze. Natolik jej však zlákala historie, že když se po válečném roce 1866 vrátil do Strakonic, propadl archeologii. Jméno Česlav dokládá silnou vlasteneckou orientaci, zvýrazněnou snahou dozvědět se co nejvíce o pravěké historii domovského kraje. Výrazně ovlivněn kamennou posedlostí Keltů, jejich dolmeny, kromlechy a menhiry, pročesával amatérský badatel Strakonicko a objevoval, velmi často ve stylu „přání otcem myšlenky“.

Jako první znovu připomněl, v souvislosti s historií, zapomenutou lokalitu „Devět králů“, jižně od Libětic, mezi
majestátním vrchem Hradiště (604 m n.m.) a nižším vrchem Ostrá (595 m n.m.). Podle místní pověsti šlo o vyvýšené místo s devíti velkými, do kola položenými kameny (u Keltů se takové místo nazývá „kromlech“), na nichž po jakési velké vojně v polích nad němětickým mlýnem sedělo devět králů a smlouvalo věčný mír, stvrzený hostinou z kamenné mísy. Až se na tomto místě znovu setkají má přijít soudný den, konec světa. Po zrušení roboty prý jakýsi sedlák kameny odvezl, aby rozšířil pole, ale po nešťastné prusko-rakouské válce (1866) je zase osadil zpátky. Bohužel v jiném pořadí a tím ztratili magickou sílu. S přihlédnutím, že v blízkosti se nachází nejen bývalé prehistorické Hradiště, ale i mýty opředený vrch Kbíl, s proslulým dolmenem, lze Ludikarův názor o keltském rituálním místě akceptovat. A v kontextu dnešní poznávací doby by si určitě pohledově i energeticky velmi zajímavé místo, turisticky snadno dosažitelné na páteřní červené trase ze Strakonic do Volyně (turistický „hříbek“ Nad Liběticemi), zasloužilo mnohem větší popularizaci a konečné vysvětlení.

Ludikarovým „objevem“ byl i další, opět devíti (pro Kelty magické číslo) kamenný kromlech na Strakonicku, na vrchu Sedlina u Rovné a posvátné kamenné řady na vrchu Lipovice poblíž Zadních Ptákovic. Poctivě o nich informoval archeologický sbor Národního muzea, jehož byl členem. A neopomněl ani největší a nejrozsáhlejší hradiště našeho regionu, bájný Věnec nad Lčovicemi. Své nálezy nakonec věnoval nově vznikajícím archeologickým sbírkám muzea v Písku. V rámci úsměvné rivality mezi Strakonicemi a Pískem pouze z prostého důvodu, že písecké (dnes Prácheňské) muzeum bylo založeno v roce 1884, zatímco strakonické (dnes Muzeum Středního Pootaví) až o deset let později. Doba se ale postupně mění a Ludikarovy amatérské myšlenky, výrazně ovlivněné vlasteneckými náladami, brzo vystřídají odborné závěry nastupujících archeologických kolegů…

Z povídkového díla Karla Klostermanna čtenáři vědí, že nejrozšířenějším příjmením Šumaváků kolem Stach a Zdíkova je Voldřich. Mírně přehánějící úsloví říká, že až se všichni Voldřichové sejdou pospolu na stachovské návsi, přijde konec světa. Určitě jej znal i malý Honzík Woldřichů, samozřejmě rodem ze Stach, ač narozený v blízkém Zdíkově, což připomíná pamětní deska. Vnímavý, všímavý a zvědavý, hledal celý život odpověď na konec světa obráceně. Od jeho začátku…Po základní škole ve Zdíkovci a studiu v Českých Budějovicích, završil vzdělání absolvováním salcburského gymnázia a Vídeňské univerzity v oboru přírodních věd. Postupně se stal jedním z nejvýznamnějších českých odborníků v oborech geologie a paleontologie, které od roku 1893 přednášel jako mimořádný profesor na české univerzitě v Praze a prvním předsedou České společnosti zeměvědné (1894).

Protože mrtvé horniny jsou přeci jen lehce depresivní záležitostí, ve volných chvílích se věnoval i „živější“ vědě příbuzné, archeologii. Vzhledem k výzkumům v Českém a Moravském krasu, Horním a Dolním Rakousku i v Dalmácii, by se mohlo zdát, že je mu rodná šumavská a pošumavská krajina příliš malá, ale zdání klame. Území bývalých dálkových obchodních tras, zlatonosných řek a opevněných hradišť na strategicky významných kopcích, v něm našlo zapáleného hledače prastarého osídlení z doby bronzové, keltské až slovanské. V archeologickém světě proslavil Volyňsko pečlivou prací a prezentací Sudslavické jeskyně, objevené náhodou, při těžbě vápence ve vrchu Opolenec nedaleko Sudslavic. Spíše pukliny ve skále, vyplněné bohatým paleontologickým materiálem kosterních pozůstatků. Nepředstavitelných 9 000 kusů kostí a 13 000 zubů vynesl během tří let (1880 – 1883) na světlo profesor Woldřich, aby z nich určil na sedmdesát zvířecích druhů, prohánějících se před tisíci lety po březích nedaleko klidně plynoucí Volyňky.

Dnes je zbytek Sudslavická jeskyně (po těžbě vápence a odstřelu části skály kvůli stavbě železnice), součástí naučného Sudslavického okruhu a přírodní rezervace Opolenec. Z důvodu padajícího kamení je přístup do ní zakázán a malé jezírko v nejnižší části nespatříte. Na vlastní nebezpečí lze vylézt pouze po železném žebříku na skálu. Před absolvováním okruhu nezapomeňte posedět ve stínu památné Sudslavické lípy. S obvodem kmene kolem dvanácti metrů patří k nejmohutnějším v Čechách a přestože zdravotní stav se rok od roku výrazně zhoršuje, vytrvale bojuje o místo na slunci. Podle místní pověsti pod ní kázal i Mistr Jan Hus.

Profesor Woldřich se také zajímal o nedaleké, již zmiňované pravěké hradiště Věnec u Lčovic. Rozlohou, způsobem založení a významem, jednoznačně klíčové místo případné obrany celého údolí Volyňky a navazující strakonické kotliny. Stavitelé skvěle využili zdejších skal jako součást budoucího opevnění a vytvořili nedobytnou pevnost. Ani pozdější vykopávky neprokázaly, že by hradiště bylo někdy vypáleno a zničeno, jako řada jiných, menších sídel (například Kněží Hora u Katovic nad Otavou). Možná, že díky těmto poznatkům byl Woldřich velmi skeptický ohledně megalitických staveb a obětních kamenech starých Keltů na Strakonicku. Oproti amatéru Ludikarovi předpokládal, že používání kamenů bylo ryze funkční (například obranné) a nemělo žádný další „vyšší“ rozměr. Spor dodnes přetrvávající. Po novodobém (2003) nálezu kamenného kruhu o průměru dvacet metrů s větším menhirem uprostřed u Cehnic, datovaného jako památku knovízské kultury (1 000 let p.n.l), opět získává převahu názor kultovního významu kamenných artefaktů. A aktivní cehničtí si přesnou repliku „svých“ Devíti králů přenesli do stejnojmenného areálu ve středu obce.

Průzkumy Věnce přinesly profesoru Woldřichovi jedno nemilé rozčarování. Práci ukončil z důvodu nesouhlasu vlastníka dotčených pozemků, majitele lčovického velkostatku. Což nebylo nic neobvyklého, kdyby oním majitelem nebyl profesor Josef Zítek (1832 – 1909), významný český vlastenec, architekt a autor projektu Národního divadla. Po jeho požáru v r. 1881, nespravedlivě osočován tiskem a veřejným míněním, odešel s manželkou hospodařit do klidného Pošumaví na upravený Lčovický zámeček. Únava a zklamání z „českých vlastenců“, oprávněná či neoprávněná, byla hlavním důvodem Zítkovy zatrpklosti, přes kterou se nedovedl přenést, obrácené nejen proti archeologickému kolegovi a vrstevníkovi. Zapříčinila i konec jeho společenské angažovanosti.

Naproti tomu profesor Woldřich pokračoval ve vlasteneckých a vědeckých aktivitách do konce svých dnů. Doslova, protože důchodu, kam odešel v roce 1905, si užil pouhé čtyři měsíce. Jižní Čechy a Pošumaví podporoval nejen jako poslanec Říšské rady za města Prachatice a Vimperk, ale i členstvím v ústředním výboru Národní jednoty pošumavské. Podnítil i vznik prvního „Okrašlovacího spolku“ v Prachaticích. A jeho pedagogické dílo, Všeobecná geologie se zvláštním zřetelem k zemím Koruny České zůstává stále platným zdrojem informací všem vysokoškolským studentům, hledajícím „geologickou“ cestou odpovědi na úvodní otázky dnešního povídání…

Ale zda konec světa jednou přijde od Stach nebo od Libětic, se od seriózního a důstojného profesora Woldřicha určitě nedozvědí…

Soutěžní otázky č. 1
1.1. Do které historické doby, patří Knovízská kultura a proč se tak jmenuje ?
1.2. Kdy bylo založeno strakonické Muzeum Středního Pootaví ?

Protože soutěž se rozbíhá a následují jarní prázdniny, je možno na otázky mimořádně odpovídat až do středy 14. března 2018, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz
Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro čtenářskou veřejnost.

Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP
19. února 2018