11. Závěr: Vypínáme kameru a hodnotíme aneb Naposledy Horem dolem Strakonickem…

Jan Žižka 1955
Princezna ze mlejna 1994
Cesta byla suchá, místy mokrá 2003
Pravidla lži 2006
Nemocnice na kraji města – nové osudy 2008

„Od Štěkně k Přeborovicům se těžce sune „lid polní“, už přebrodil Otavu, prošel Sudoměří, zastavuje se pod hrází rybníka Škaredého a šikuje vozovou hradbu. Těsně. Kolo na kolo. Řetězy řinčí, skřípe kolo, koně se vzpínají. Ženy, vyhublé, plochých prsou, snímají z hlav svoje zavití i pleny a zaplétají je narychlo mezi suché rákosí a studené bahno, které přes den roztálo a lepí se jim na obuv, ztěžujíc chůzi i dech. I práčata se rozběhla a kladou železné kotvice do bahnitého dna. Ostrými hroty vzhůru. Letem se vracejí na hráz, dělící rybník Škaredý od Markovce. “ (Ladislav Stehlík Země zamyšlená I, 1985, s. 294)

Filmový režisér Otakar Vávra mohl číst básnický popis slavné husitské bitvy, protože první vydání Země zamyšlené spadá do roku 1947 a film Jan Žižka natáčel v roce 1955. Ale možná vycházel z Jiráskova líčení ve Starých pověstech českých. Každopádně projevil neuvěřitelný filmařský cit, protože scény bitvy u Sudoměře natáčel na reálných historických místech u Sudoměře, mezi rybníky. V historii české kinematografie naprosto ojedinělý úkaz. Na realizaci monumentálního díla, navazujícího na první film trilogie, Jan Hus, se podílela i československá armáda, dobrovolníci ze Sudoměře a okolních vesnic, jezdecké kluby Svazarmu.

Otakar Vávra zachytil počátky slavného období českých dějin, husitského hnutí, vrcholící bitvou u Sudoměře na Strakonicku, kde se husité, za pomoci vozové hradby a využití rybniční krajiny ubránili železné jízdě strakonických johanitů a píseckých královských obrněnců. Jak dokládají pamětníci, musela kamera dávat velký pozor, aby se v záběru objevila majestátní kamenná socha Jana Žižky, od roku 1925 zdobící místo slavné bitvy. Režisér zároveň nechal vypustit rybník Škaredý, aby místo přesně odpovídalo situaci z 25. března roku 1420. Zdeněk Štěpánek pak mohl v hlavní roli Jana Žižky řídit vojenskou porážku železných pánů. Poslední film trilogie, Proti všem jsme si přiblížili na počátku putování, když husitské houfce táhly na Tábor rybničnou krajinou Blatenska, kolem Velké Kuše a u Svéradic.

V roce 2003 se na Sudoměřsko vypravil režisér Karel Kachyňa, v rámci natáčení filmu Cesta byla suchá, místy mokrá. Pojednává o převozu mohutného parního válce z Prahy do Českých Budějovic, kde má zůstat jako pomník. Přeneseně jde o popis lidského života, kdy jeho cesty nejsou vždy suché, ale mnohdy přinášejí pořádný „slejvák“…. Nesourodá trojice, starý řidič Eda, v podání Lubora Tokoše, mladý pomocník Eda a rozverná Hanka, rozehrávají na pozadí pomalého přesunu parního válce po vlastní ose zvláštní, lehce posmutnělý příběh, který určitě řada diváků konfrontuje s vlastními osudy. Důležitou roli hraje melancholicky idylická jihočeská krajina. Ať písecká kolem Putimi a Protivína nebo strakonická u Sudoměře, kde se frajírek Eda předvádí výlezem na sochu Jana Žižky. Památkáři asi nebyli zrovna nadšeni…

Malé odbočení. Natáčení probíhalo také v Nové Vsi u Protivína. Pro Lubora Tokoše to znamenalo návrat do míst, kde v roce 1985 exceloval pravděpodobně ve své nejslavnější roli, věčně mladého dědečka v úžasném filmu Duhová kulička. Režisérem poetického snímku byl tehdy opět Karel Kachyňa.

Hledáním smyslu lidského života v nelehké nepřehledné současnosti se zabýval také „syrový“ film Pravidla lži z roku 2006. O terapeutické komunitě, kde se dobrovolní „pacienti“ pokoušejí každý svým způsobem zbavit minulosti a naučit se jít dál. Autentické prostředí našel režisér Robert Sedláček v Němčicích u Volyně. Zdejší sdružení SANANIM, sloužící klientům, snažícím se zbavit závislosti na drogách poskytlo i řadu skutečných životních příběhů lidí, hledajících nový smysl života. Ve filmu dostal prostor nejen dvůr němčického SANANIMU, ale i zdejší zámek s parkem a okolní krajina. A scéna přijímání nováčka (Jiří Langmajer) ponořením do ledové vody zamrzlého, sekyrou prosekaného rybníka, je opravdová. Shodou okolností je komunita již několik let přestěhována z Němčic na statek u písecké Heřmaně.

Pro úplnost připomenu i filmování německého štábu kolem roku 2007 ve Volenicích u Strakonic. Pro pohádku o loupežníku (raubíři) Kneisslovi si vybrali spodní část obce, nazývanou Praha, tehdy ještě s neupravenou starou cestou mezi vesnickými domky. Možná se někdy v české televizi příběh raubíře Kneissla objeví.

Letošní putování filmovou krajinou se chýlí ke konci. A protože nejoblíbenější filmové konce jsou svatební, přesuneme se za nimi ke kostelu Svatého Jana Křtitele nad Radomyšlí. Zaznělo zde „ano“ pohádkové, ale i seriálové. Zdeněk Troška nejprve kostel jen zdálky ukázal svému Jindřichovi v Princezně ze mlejna, aby si sem na samém konci přivedl svou milovanou Elišku. A svatba seriálová ? Legendární Nemocnice na kraji města – nové osudy, zde končí roku 2008 třetí řadou. Uvnitř kostela si své ano řeknou doktorka Hudcová (Vilma Cibulková) a doktor Krásný. Kompars v kostelních lavicích tvořili i obyvatelé Radomyšle.

Určitě by se dalo ještě dlouho putovat filmovou krajinou Prácheňska. Třeba připomenout, že na rozptylové loučce blatenského krematoria definitivně skončila životní pouť prvorepublikové herecké megastar Adiny Mandlové. Že na hřbitově ve Lnářích je pohřbena jiná slavná česká herečka, Karolína Slunéčková, která tady měla chatu. V paměti ještě zůstává pohřeb Jiřiny Jiráskové na malenickém hřbitově, kde spočinula po boku manžela, režiséra Zdeňka Podskalského, nedaleko hrobu svého prvního muže, herce Jiřího Pleskota. Podobně Slatina u Horažďovic zůstává spojena s hereckou rodinou Heleny Růžičkové a o chalupě Jaroslava Marvana ve Výšicích u Blatné jsme se již zmiňovali.

Ze současných tváří televizní obrazovky lze připomenout Jiřího Lábuse, trávícího volné chvíle ve Volyni nebo Marii Retkovou, podobně relaxující ve zcela zapomenutých Dřetinách u Kraselova. Návštěvníci Hoštic občas potkají kamarádského režiséra Zdeňka Trošku, který jim rád ukáže různá filmová zákoutí své rodné obce. Režisér Per Vachler pro změnu hledá klid ve zrenovovaném mlýně na potoce Kolčava u Strašic. Možná překvapí, že ve Strakonicích se roku 1941 narodila populární režisérka, autorka „komedie století“, S tebou mě baví svět, Marie Poledňáková. Své dětství ale trávila v nedalekém Nepomuku.

O jiném režisérovi, Václavu Matějkovi, rodákovi z Katovic (1937), zas padla zmínka v putimském povídání. Málokdo ví, že do malých Milčic u Kraselova jezdil k příbuzným Čeněk Duba (1919 – 2012). Než jméno je mnohem známější jeho slavný film Synové hor, o tragické smrti nerozlučných lyžařských přátel Hanče a Vrbaty v Krkonoších roku 2013. Režisér později emigroval do Švýcarska a po roce 1989 se do Čech i na šumavské Podlesí průběžně vracel. Jako každý, komu se naše jihočeská, „podlešácká“ krajina navždy vryla do srdce… A to je definitivně poslední klapka letošního Putování filmovou krajinou… Na shledanou.

Správné odpovědi na soutěžní otázky č. 10
10.1. Mohér je textilní vlákno ze srsti angorské kozy. Zmijovka je pletená čepice. Její klikatý vzor je podobný kresbě hřbetu zmije.
10.2. Masopust je v lidové tradici období od svátku Tří králů (6.1.) do Popeleční středy (první den křesťanského půstu)

Výherci 10. kola: Josef Malík, Pavlína Kurková a Jaroslava Přikrylová

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav

Závěrečné vyhodnocení

Teoretické „školní“ soutěžní putování filmovou krajinou právě skončilo. Jako nesoutěžní a praktické pokračuje dál na úrovni obcí. Na dalších místech vznikají pamětní zastavení. S lavičkou, informačním kamenem a s výsadbou původních druhů jabloní. Na připomínku bohaté kulturní a přírodní rozmanitosti jihočeské krajiny.

Poděkování patří všem, kteří se letošního ročníku ekologické soutěže aktivně zúčastnili. Zúčastnilo celkem 13 základních škol regionu a 16 třídních kolektivů.

ZŠ Čelakovského Strakonice, ZŠ Dukelská Strakonice, ZŠ Poděbradova Strakonice a ZŠ Povážská Strakonice, ZŠ Čestice, ZŠ Cehnice, ZŠ Štěkeň, ZŠ Volyně, ZŠ J.A. Komenského Blatná, ZŠ T.G.M. Blatná, ZŠ Sedlice, ZŠ Alešova a Gymnázium Vodňany

Soutěžní otázky byly voleny s ohledem na věk soutěžících, ale díky internetu vlastně neexistuje otázka, na kterou by se nedalo odpovědět. Proto byly občas otázky koncipovány i na přemýšlení a obyčejný logický úsudek. Všechny zúčastněné třídní kolektivy odpověděly na otázky správně a tak nastoupilo tradiční losování pro určení letošních vítězů, kterým gratulujeme:

Za Strakonicko zvítězila ZŠ Povážská Strakonice a ZŠ Štěkeň
Za Blatensko zvítězila ZŠ TG Masaryka Blatná
Za Vodňansko zvítězila 7 D ZŠ Alešova Vodňany

Bohužel, jak bylo avizováno již v úvodu letošního putování, z technických důvodů zatím nelze realizovat tradiční jarní dvoudenní výlet za poznáním pro vítězné školy. Předpokládáme, že problémy se podaří odstranit během léta a poznávací výlet by tak mohl proběhnout začátkem nového školního roku (září 2017). Veškeré informace samozřejmě všechny vítězné školy včas obdrží a já bych jim chtěl poděkovat za trpělivost a za věrnost naší soutěži.

Všem zúčastněným ještě jednou děkuji za aktivní účast i podporu a pokud vše půjde jak má, těším se na setkání při Putování vědeckou krajinou 2018.

ŠŤASTNOU CESTU a za rok třeba zase na slyšenou… :o)
Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP, 19. května 2017