10. Ve stínu Rumpálu… aneb Strakonické dva roky slávy

Jan Cimbura 1941
Tři chlapi na cestách 1973
Hvězda padá vzhůru 1974
Má láska s Jakubem 1982

„Náměstíčko Na Dubovci připadá návštěvníku, stojícímu před hradem, poněkud střízlivé a chladné. Vpád průmyslu v minulém století do tohoto venkovského střediska proslavil svými fezy jeho existenci v celém Orientě, kde vzývají Alláha a jeho proroka Mohameda, ale střetl se zároveň se starým „geniem loci“. Jméno tohoto města však nejvíce zpopularizoval Tylův Strakonický dudák, zdramatizovaná a zkrášlená místní pověst o čarovných dudách. Snad vznikla po Tylově návštěvě u zdejšího truhláře, písmáka Jana Vlastislava Plánka v době vlasteneckého nadšení, kdy kočující herecké společnosti křísily na venkově národní vědomí měšťanských starousedlíků“.(Ladisl.Stehlík Země zamyšlená I, 1985,s. 268,271)

Jak by mohlo vypadat volné pokračování příběhu hrdinky ze „slunečných řek“ minulého putování, Lenky Bilanské, například v osudech jejích vnuček, ukázal v roce 1982 režisér Václav Matějka ve filmu Má láska s Jakubem. Mladá učitelka Petra (Zlata Adamovská) odchází z Prahy za svým přítelem Jakubem (Ivan Vyskočil) na malé město v jižních Čechách (Písek). Díky příteli i kamarádům z učitelské folkové skupiny Komenius poznává okolí, nejvíce Putim, s nezaměnitelnou kostelní věží i starým obloukovým mostem přes Blanici. Ovšem úvodní hudební vystoupení Komenia se odehrává na zcela zaplněném nádvoří strakonického hradu, v romantické večerní atmosféře hořících loučí. Režisér nezapře jihočeskou krev. Pochází z Katovic u Strakonic, křtěný řekou Otavou. Je určitě škoda, že v duchu pánů Kršky a Trošky se nerozhodl věnovat některou roli i rodnému městečku. Alespoň že v tomto snímku umělecky na chvíli „smířil“ věčně rozvaděné městské rivaly, Strakonice a Písek.

Ve filmu nechybí tradiční podzimní výlovy a krajina Pootaví se představí ve všech ročních proměnách. Proměny lidského charakteru během života zase znázorňuje divoký rej masopustních masek v zasněženě mrazivém Písku a na některých putimských statcích. Film se měl původně symbolicky jmenovat právě Masopust. Jako tradiční jihočeská veselice, symbolicky očišťující člověka po studené zimě a odhalující i skrývající pod maskami pravou tvář. Při sledování nelze nevzpomenout podobně symbolický masopustní průvod ve strhujícím a dříve zakázaném filmovém dramatu Vojtěcha Jasného, Všichni dobří rodáci. Ale za jeho natáčením bychom se museli vypravit až na Vysočinu, do Bystrého u Poličky.

Pro strakonický hrad nebyla Matějkova romanticky dramatická komedie premiérou. Tu obstaral v roce 1941 František Čáp, několikrát připomínanou jihočeskou idylou, filmem Jan Cimbura. Ve scénách, kdy se pilný sedlák stává na čas formanem a jezdí po různých místech Prácheňska a někdy i do Prahy, se mezi záběry Písku (radnice, hrad, dnes Prácheňské muzeum, kamenný historický most) a Jindřichova Hradce, objeví i strakonický hrad, viděný přibližně z místa dnešní autobusové zastávky. Jen na pár okamžiků, ale je dobře patrné mnohem větší ozelenění než dnes. Cimbura se okolo prožene se svým spřežením a pospíchá dál za výdělkem...

Autobusová zastávka před hradem čeká na další filmové návštěvníky až do roku 1973. Pod „osvětovým“ vedením dědy Potůčka přijíždí a pod Rumpálem vystupuje zájezd družstevníků z Ouplavic. Hlavním cílem výpravy jsou sice západočeské lázně a plzeňský pivovar, ale kvůli ženským je zajištěna i prohlídka textilní továrny. Pletené tkaniny, laminované textilie, dámské šatovky, barety, čapky, fezy, plstěnce a mohairové šály stojí na tabuli pod velkým nápisem FEZKO. Pro všechny Strakoňáky „Fezárny“ na Dubovci. Dnes by jednalo o nepřípustnou reklamu, v lepším případě o tzv. placement, tedy placenou skrytou reklamu.

Ve své době velice populární film Oldřicha Lipského Tři chlapi na cestách už dobře známe. Když autobus nakládá výletníky na návsi v Čepřovicích a Jiřeticích, projíždí Volyní, Drahonicemi a silnicí pod hradem Rábí mizí na západě…Strakonické zastavení jsme zatím vynechali. Patří k nejveselejším. Kamerově sice trochu pojaté jako propagační náborový šot, ale dobře udělaný. Možná se v něm ještě najdou někteří pracovníci nebo spíš pracovnice tehdejší textilky. Vše vyvažuje příjemná pracovní atmosféra, korunovaná všetečným dědou Potůčkem (Lubomírem Lipským) při zkoušce ještě horkého fezu. A které mladé paní tehdy tak dvorně políbil ruku, jako poděkování za nový, ale už příjemně „studený“? Ke konci filmu v něm sehraje ústřední roli orientálního milovníka karetního hazardu v Karlových Varech, s typickým „drógo, drógo..“.

Jen o pár let později se ale Dubovec téměř ztratí. Přijde nové přemostění soutoku řek, odříznutí od centra města. Ve jménu pokroku…Může za to společenské zřízení. Za další desítky let se ztratí i Fezko…Znovu ve jménu pokroku, i když společenské zřízení je úplně jiné. Proč připomínat, že jsme měli nesmírně šikovné a tvořivé dělníky „textiláky“, kteří nevyráběli jen fezy a „zmijovky“. O strakonických „zbrojovácích“ a skvělých „čezetách“ ani nemluvě. Všichni poctivou prací proslavili své město po celém světě. A strakonické motocykly se nakonec, i když jen okrajově prosadily i do filmu.

Návštěvníci, odcházející po premiéře Třech mužů na cestách z kina, netuší, že za necelé dva roky se do Strakonic znovu vrátí. Mnohem důkladněji. Polovina sedmdesátých let přinesla totiž městu, kromě monstrózního mostu, i největší a těžko překonatelnou filmovou roli. Režisér Ladislav Rychman navnaděný úspěchem prvního českého muzikálu, Starci na chmelu, se rozhodl „zmodernizovat“ divadelní hru J.K. Tyla Strakonický dudák. Od roku 1847 nestárnoucí příběh o penězích, lásce, moudrosti i o rodné zemi. Filmový muzikál Hvězda padá vzhůru natáčel v originálních kulisách Strakonic roku 1974, do nichž převyprávěl i Tylův příběh …

Jiří Švanda je šikovným malířem pokojů. O maminku přišel při porodu a od sudiček dostal do vínku věrnou dívku po boku a pěvecký talent, spojený se závratnou kariérou hvězdy pop music. Zatím zpívá s malou kavárenskou kapelou, ale když se shodou okolností objeví v televizi, v rámci hledání nových zpěváckých talentů, roztáčí se příběh, podobný dnešním Superstar. Švanda se stane slavným, pod vlivem vykutáleného manažera Vocilky se dostává do velkého světa nahrávacích studií, ale poznává, že je tady pouhým zbožím a s pokorou se vrací zpátky domů, k věrné čekající Dorotce.

Ve své jediné hlavní filmové roli se představil tehdy pětatřicetiletý Karel Gott, jehož sláva trvá do dnešních dnů. Zpívající malíř pokojů mu sedl dokonale, protože je nejen vynikajícím zpěvákem, ale i velmi dobrým malířem. Dorotku ztvárnila Jitka Molavcová. Oba jsou spojeni s populárním divadlem Semafor, kde paní Molavcová i po více než čtyřiceti letech stále září jako nedostižná komička. Prohnaného manažera Vocilku si „střihnul“ typově jedinečný Josef Somr, jen roli vesnického Kalafuny přebral pražský umělecký fotograf Kalenda v podání Jiřího Sováka. Velký svět představuje produkční magnát Ferrero (Vladimír Ráž) s dcerou Lindou, nahrazující divadelní princeznu Zuliku.

Příběh začíná ve strakonické nemocnici. Sanitka přiváží v kritickém stavu těhotnou ženu, která podléhá následku autonehody. Další osud ještě narozeného synka Jiříka již určují sudičky a místo očarovaných dud kouzelný plášť, končící na plné korbě písku odjíždějícího nákladního auta. Ve filmu si zahrála nejen strakonická nemocnice. Ve výlohách na Velkém náměstí si občas Švanda upravoval vizáš a došlo i na okolní ulice. Stranou nezůstal ani hrad. Na hlavním nádvoří, kolem uměle postavené kašny, se proháněli strakoničtí motokrosoví závodníci na „čezetách“, kteří tehdy měli na třetím nádvoří své dílny. V záběrech se objeví i nově budovaný most na soutoku.

Před odchodem do světa se hlavní hrdinové procházejí prosluněnými stráněmi nad řepickými rybníky. Právě tady Dorotka říká: „Švando, mě se zdá, že už je Ti tahle vesnice hrozně malá.“ Věta, která při strakonické slavnostní premiéře filmu v roce 1975, v tehdejším kině Svět, vyvolala největší salvu smíchu. Nádhernou otevřenou krajinu v samém závěru, v níž se ruku v ruce postupně ztrácejí Švanda s Dorotkou, za zpěvu písně Domů k nám, kde vítr zpívá diviznám, ale poskytlo Blatensko. Rozbíhá se od kostela v Záboří směrem severním a neztratila nic ze své krásy. Jen zlatá pole obilí nahradila žlutá pole řepková… Ve jménu civilizace…

Film jen vzdáleně připomíná původní dramatickou předlohu a kritikou nebyl přijat nikterak příznivě. S přibývajícími lety získává, alespoň pro obyvatele Strakonic, hodnotu spíše dokumentárně historickou. Velké náměstí se poněkud změnilo, na hradním nádvoří byla objevena a zrekonstruována opravdová studna, třetí nádvoří už nepatří svazarmovským dílnám, most definitivně odříznul hrad a Dubovec od města, kino Svět se přiřadilo k dalším chátrajícím budovám se slavnou minulostí… Kolik takových budov už město mělo ?

Letos uplyne sto sedmdesát let od premiéry Strakonického dudáka ve Stavovském divadle. Město si významnou událost určitě připomene v rámci 650. výročí udělení městských privilegií a my z ní na závěr „vypíchneme“ alespoň veršík, na jehož základě vznikla i filmová písnička o větru, který zpívá diviznám…

„Kdo bloudí po světě, nenajde nic;
domov je nejlepší, co našel dudáček
ze Strakonic…“

Soutěžní otázky č. 10
10.1. Co je „mohair“ (mohér) a co „zmijovka“ ? Proč se zmijovka tak jmenuje ?
10.2. Co je Masopust a kterým dnem končí ?

Na otázky je možno odpovídat do středy 17. května 2017, do 12,00 hod, na e-mailovou adresu: miroslav.sobr@mu-st.cz
Soutěž je vedena v samostatné linii pro základní školy regionu a po samostatné linii pro čtenářskou veřejnost.

Správné odpovědi na soutěžní otázky č. 9
9.1. Jakub Kubata byl popraven r. 1581. Jan Cimbura žil v letech 1817 – 1898. Nemohli se potkat.
9.2. Anabáze je složitá cesta, spojená s překonáváním překážek a obtíží (podle strastiplného návratu řeckého vojska do vlasti). Anabáze Josefa Švejka skončila v Českých Budějovicích.

Mimosoutěžní otázka: Couračka je zelná polévka. Když se jedlo z jedné mísy, nabrané zelí po sobě na stole zanechávalo stopy, „couralo se“.

Výherci 9. kola: Marie Žídková, Eliška Králová a 7.B ZŠ Povážská

Ceny pro výherce jsou k vyzvednutí na MěÚ Strakonice, odboru ŽP, Velké náměstí (budova Komerční banky), 3. patro, číslo dveří 6312, Ing. Šobr Miroslav
Ing. Miroslav Šobr, MěÚ Strakonice, odbor ŽP, 10. května 2017